Maxim Biller – neněmecký Němec

Zidovsky blues_nahled
Narozen v Praze v rusko-židovské rodině, žijící v Německu, kde jeho eseje, sloupky a romány vzbuzují bouřlivé reakce. Takový je Maxim Biller současnosti.

Ve své autobiografii Židovský blues se však vrací zpět, do období svého dozrávání. Nečekejte však žádnou oddechovou četbu, díky níž se seznámíte s rodinou a kořeny Maxima Billera. Sice nepatrně nahlédnete do Billerova soukromí, ale mnohem víc než věci vnější poznáte Billerův niterný svět.

Pokud jméno Maxim Biller (*1960) už znáte díky jeho knihám Obyčejné lásky (česky 2010) či Země otců a zrádců (2011), pak asi na rozdíl ode mne víte, co od jeho novinky Židovský blues očekávat. Mně jméno tohoto novináře s ostrým perem nic neříkalo, a tak jsem se do četby pustila pouze se znalostí anotace. Jak však už dobře víme, její slova mohou být zavádějící…

A tak jsem místo dobrodružného tragikomického vyprávění o emigraci v roce 1970 a bouřlivě formujícím dospívání v německém Hamburku obdržela soubor naprosto ne chronologicky uspořádaných esejí dokumentující Maximovo hledání sama sebe a jeho zrání.

Krátké kapitoly, většinou strana, dvě, nejsou příliš dějové, jde o krátké, většinou statické záběry, které ale jdou po podstatě. Hlavním tématem Billerova života je jeho židovský původ, k němuž se od svých šestnácti let, kdy se nechal obřezat, hlásí. Jeho matka pocházela z Baku, z Azerbájdžánu a předkové jeho otce byli Židé z Podkarpatské Rusi. On sám se narodil v Praze a dodnes mluví plynně česky. Vystudoval novinařinu a vlastně celý svůj život podřídil psaní. Především povídek, jejichž hlavními postavami jsou Židé, a sloupků do různých německých periodik.

Židovské blues mi v něčem připomnělo knihy Ivana Krause, které mám ráda. Možná to bude těmi židovskými kořeny a emigrací, což mají oba autoři společné. Ale i strukturou knihy: členěním na krátké kapitoly (inu, zvyk – novinářské sloupky se vyznačují i určitou délkou) a lehkou ironií v nich obsaženou. Ivan Kraus však přidává více nadhledu a humoru, Maxim Biller je poněkud zádumčivější a temnější, i když sám o sobě říká, že není pesimista:

A jaký jsem já? Nejdřív něco o mém charakteru: chladný i vřelý, egoistický i méně egoistický a velmi intenzivní. Dokážu se hodně smát, ale taky dokážu být celé dny sklíčený. Nesnáším, když je žena v mé blízkosti náladová, ale to, že já jsem emocionální jako stará neprovdaná Židovka, musí velkoryse snášet, jinak se u mě projeví další nálada – nálada k rozchodu. A nejsem pesimista. Ale jako realista žiju s myšlenkou, že je všechno jedno, protože nakonec všichni umřeme. (str. 132)

Ale hlavně v každé chvíli zůstává Židem, tedy tím, kdo žije v zemi, v níž měli v plánu židovský národ vyhladit v plynových komorách, což považuje za největší paradox své existence.

Rád říkám o slavných lidech, že jsou Židé, i když Židé nejsou. Je pro mne důležité, abych uměl německy líp než Němci, kdybych totiž neuměl, měl bych pořádný komplex outsidera, ale ten mám i tak. (str. 133)

Stává se tak pro Němce živým svědomím, člověkem, který jim nepřestane připomínat děsivou historii, přestože on sám ji osobně neprožil. Ale je nositelem stigmatu, kterého se nezbaví.

Vypadám teď víc a víc tak, jak mě viděli od začátku – nejdřív jsem byl roztomilý mladý Žid, potom kafkovský mladý Žid, potom židovský Žid. Měli by mi být vděční. Věděli by beze mě, kdo jsou? Jednou ročně se projdu mezi chladnými stélami Památníku holokaustu v Cora-Berliner-Straße a říkám si, že asi ne. (str.153–154)

Pokud se nebojíte nechat se vtáhnout do nitra židovského autora žijícího v Německu a pokud vás přitahují osobnosti jako Gabriel Laub či Marcel Reich-Ranicki, pak si knihu Židovské blues pořiďte.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeŽidovský blues

Biller, Maxim

Labyrint, 2015

Napsat komentář