Jen o 15 % horší než rakeťáci

PodivnaVojnaNahled
Základní vojenská služba měla různé podoby. Její absolventi dodnes vzpomínají na šikanu, rajóny a nesmyslné manévry se zbraněmi. Co muž, to jiná vzpomínka…

Na tu svoji „vojnu“ v letech 1964–1965 se rozhodl zavzpomínat i Gerhard Vorel. Vznikla tak kniha s názvem Podivná vojna a podtitulem Zapomenutí černí baroni šedesátých let, kterou vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Jde o podrobný soupis vzpomínek autora. Zachycuje své rozechvění před odvodem na vojnu, přijímač i každodenní život ve své jednotce tzv. Silničního vojska. To bylo v té době nástupnickou formou po neslavně proslulých PTP (1950–54), TP (1954–58) a stavebních jednotkách (1958–61). Ačkoli Silniční vojsko bylo regulérní součástí naší Lidové armády, všichni členové bojových jednotek se na něj dívali shora a umísťováni do něj byli nespolehliví jedinci s příbuznými v zahraničí, nábožensky orientovaní a jinak režimu nepohodlní mladí muži.

Tyto podivné jednotky, které se zapojovaly do staveb – mostní konstrukce, nové kasárenské objekty –, měly svůj specifický režim. Jako zbraně dostali vojáci do rukou předpotopní, zastaralé modely, z nichž za celé dva roky vystřelili pouze několik nábojů. Jejich hlavní „zbraní“ totiž byla zednická lžíce a lopata.

Zima na ubytovnách, zima na stavbách, mezi tím nějaký ten bojový výcvik – není divu, že si volný čas krátili putováním po hospůdkách a provozováním různých lumpáren. Až má člověk pocit, že vojna byla velká legrace a nekonečná pijatyka.

Přiznám se, že jsem spíše očekávala nářky na hrozné podmínky v utlačovaných jednotkách. Ale – máte-li doma také absolventa základní vojenské služby, tak mi dáte za pravdu – na to špatné se přece jen rychleji zapomíná a převládají jen ty vzpomínky dobré a zábavné. Proto asi i kniha Gerharda Vorla vyznívá spíše vesele.

Náročné čtenáře musím zklamat – autor opravdu není žádný spisovatel, a ač se bezesporu snažil, jeho sloh zůstává velmi prostý a jednoduchý. Nejde ani o žádné meditativní dílo plné hlubokých myšlenek, ale o skutečné „Vzpomínky pétépáka“, jak stojí na obálce knihy. Konec konců to by vlastně nemělo vadit – důležitá je autenticita díla dokumentujícího jednu stránku doby, která je už dávno za námi. A tak jediné, co mi opravdu v knize chybělo, bylo zařazení dobových fotografií nebo třeba i dnešních snímků z míst, o kterých je vyprávěno.

Chcete-li se tedy přenést o půl století zpět, můžete k tomu dobře využít Podivnou vojnu Gerharda Vorla. A přidám jednu radu – berte ji s nadhledem, jinak byste nutně dospěli k pocitu, že autor byl nějaký nadšený svazák, jehož největším potěšením bylo sloužit své socialistické vlasti, na niž cenili zuby krvelační imperialisté…

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizePodivná vojna
Zapomenutí černí baroni šedesátých let

Vorel, Gerhard

Mladá fronta, 2015

Jen o 15 % horší než rakeťáci - DISKUZE

Počet reakcí: 5
  1. Dobroslava napsal:

    Dobrý den, dnes mi přišla vyhraná kniha Unesená. Už se těším, až začnu číst.

  2. kistka napsal:

    Dobrý den, moc děkuji za výhru v soutěži Buď v pogodě. Moc jsem si přála tuto knihu vyhrát a přání se mi splnilo a výhra je už doma.

  3. Lube napsal:

    Dobrý den, dnes jsem si vyzvedla na poště svoji výhru: „Dívka beze jména“. Velice moc děkuji.

  4. MAX napsal:

    Vážená paní Badinová, protože jsem nikde nenašel jiný komentář rád bych k recenzi něco málo vysvětlil: základní vojenskou službu absolvovali tisíce(stotisíce) mladých mužů a jen Ti moc dobře vědí, jaké to na základní vojně skutečně bylo. Souhlasím s celou recenzí, ale fotky byly velmi přísně zakázané(a my jsme se smáli, že v USA o všech podrobnostech naší armády vědí a my to musíme tajit).Současný stav míst se také poměrně těžko dokumentuje. A tlak na vstup do svazu či strany byl také dost veliký. Jen málo z nás odolávalo, většinou za získání nějakých drobných bonusů. Moc děkuji autorovi za tu knihu a popis stavu, paradoxní a zábavné pro mne bylo, že autor popisuje téměř identicky situace, které jsme zažívali také v letech 1980 až 1982 u protivzdušné obrany. Samozřejmě i my raději vzpomínáme na historky veselé více než na situace kritické a tragické. Jdu hledat fotky, které jsme na vojně nafotili tajně a donedávna nemohli ani zveřejňovat a můj vojenský deník. Díky Vám za inspiraci.

Napsat komentář