Hermína Franková (*1928) je vystudovaná lékárnice, ale mnohem více než jen bylinky samotné ji lákalo psaní. Z jejího pera vzešla pěkná řádka knih pro děti, dospívající i dospělé, z nichž nejoblíbenější je dodnes Dívka na koštěti. V loňském roce jí v nakladatelství Simuraka vyšla kniha Jupí, jdeme do světa!, kterou věnovala nejen dětským čtenářům, ale také i svým milovaným jižním Čechám. Pro děti pak chystá i další knihu!

O její poslední zatím vydané knize, jejíž recenzi jsme přinesli na našich stránkách, ale i jen tak o životě, jsme si spolu virtuálně povídaly v našem rozhovoru:

 

Přiznám se, že pro mne bylo překvapením, že ještě tvoříte. Jak se vám píše (a jak píšete) v době počítačů a všech těch moderních vymožeností?

Kdysi dávno jsem slyšela rozhovor dvou spisovatelů, kteří si jen tak z legrace povídali, co zrovna napsali. „Já jsem za celý den udělal tečku,“ řekl jeden. „Já jsem byl úspěšnější, napsal jsem a,“ řekl druhý.
No. A podobně jsem na tom já. Ale jsem lepší, udělám tečku i a. A zcela vážně: jo, píšu. To, jak se vám píše, mi připadá jako otázka „Jak se máte?“ Tak odpovídám. Nestěžuju si.

 

Podmanila jste si techniku, nebo ona Vás?

S počítačem jsme dobří známí, ale nejsme přátelé. Občas mi dělá podtrhy, najednou třeba začne psát řádku doprostředka stránky. Případně smaže text, který jsem psala celý den. Ale většinou se chová slušně. Například zrovna teď.

 

Vaše pohádkové putování Jupí, jdeme do světa! po jižních Čechách přináší dětem zábavu, ale i poučení. Snažila jste se předat dětem svoje letité postřehy z heraldiky, nebo jste se sama nejprve v tomto oboru musela „dovzdělat“?

Nikdy jsem se o heraldiku nezajímala. Ale každé léto jezdím na jih na chalupu a dopřávám si každoroční návštěvu jižních měst. Jsou moc hezká. Zajímavá (ovšem i plná turistů). A tak jsem se samozřejmě taky seznámila s erby. A pak jsem se vážně trochu připovzdělala.

 

Proč jsou Vašimi hrdiny právě mořská panna a Turek? Opravdu je v Táboře někde potkáme?

Na otázku Proč… odpovídám: asi jsem je někde někdy viděla. Ve výklenku domu? Nad lékárnou? Snad. A na otázku, jestli je někdy někdo potká? To záleží na těch dvou.

 

Ilustrátorku Lucii Dvořákovou, která malovala ke knize obrázky, jste si vybrala sama? Jak se Vám s ní spolupracovalo?

Lucie Dvořáková je známá ilustrátorka a ještě o ní se mnou moc hezky mluvil Adolf Born. Tak jsme se daly dohromady a nevím, jak ona, ale já jsem s jejími ilustracemi nanejvýš spokojená.

 

Myslím, že všichni, ať malí či velcí, milují Dívku na koštěti. Jak knížku, tak film. Jak jste se k tomuto, dnes již tak legendárnímu, námětu dostala?

Normálně odpovídám, že jsem potkala na ulici holku s načechraným natupírovaným vlasy, která vypadala jako čarodějnice… atd. Je to pravda, ale taky v tom hrál roli třídní původ. V době, kdy vznikla Dívka na koštěti, byl totiž třídní původ moc důležitý. Dělnický? Senzace! Otec profesor, matka učitelka? To ještě šlo! Ale rodiče ježišmarjá statkáři? Hrůza! A tak mě jednou napadlo, že by bylo fajn, kdyby někdo třídní původ nemohl prokázat. A beztrestně! Ne že by podváděl. Prostě by to nešlo a hotovo! Ale kdo? Někdo z lidského světa těžko. A co takhle odjinud? Kdo by měl maminku polednici nebo tak něco. No a čarodějnice byla na světě.
Mimochodem, po nějakém roce zestárla a měla ještě přítelkyni. Bylo to v malém seriálu Ohnivé ženy. Režíroval je Zdeněk Podskalský.

 

Co je těžší – napsat scénář a přepsat ho do knihy, nebo naopak?

Nevím. Jednou jsem psala napřed scénář – to třeba u Ohnivých žen –, potom teprve knížku, jindy – třeba u seriálu Lékárníkových holka – byla napřed knížka, potom scénář, jindy to byly scénáře bez knížky – jako třeba Babička se nám zbláznila, Politik a herečka, Takový talent! atd. – pak zase knížky bez scénářů. Prostě nevím.

 

Ovšem byla doba, kdy jste psát nemohla vůbec…

Když jsem v sedmdesátých letech nesměla psát, vrátila jsem se do lékárny a všichni se tam ke mně skvěle chovali. Rozhodně bych však nechtěla psát o práci v lékárně jen jako o nepříjemné nutnosti, abych se uživila. Snad by šlo říct, že to bylo pěkně kruté – tedy musit přestat psát zrovna, když to člověku psalo. Ale, v těch blbých letech byla lékárna útočiště, a dokonce s lidmi, kteří se chovali daleko líp, než tehdejší Svaz spisovatelů. Absolventi jiných fakult (např. filozofické) na tom byli mnohem hůř. Potkávala jsem je jako hlídače, topiče, případně umývače výkladních skříní.

 

Vaše lékárenská minulost se odráží i ve Vaší literární tvorbě. Znala jste podobného pana lékárníka, který se směje tak, až se otřásají stojatky, jako je ten od mořské panny z Tábora?

A nejen toho! Taky dalšího, který si skutečně posílal pro čínské lahůdky, taky paní laborantku, která, když vyráběla třeba pilulky, horoucně zpívala árie z oper, kolegyni lékárnici, ta zas rychle a nenápadně opravovala mé pošahané rady pacientům atd.

 

Můžeme vyhlížet ještě nějakou Vaši knihu?

Dopsala jsem knížku Umí ten pes noty? Povídá se v ní o psovi, který nejen že stával na nálepce gramofonové desky s nápisem His master´s voice, ale taky… No a o tom je právě ta knížka. Měla by vyjít ještě letos v našem nakladatelství Simuraka.

 

Na co se teď nejvíc těšíte?

Na jaro a slunce. Zima je pro obstárlejší jedince značně nechutná.

 

Děkuji za rozhovor. Přeji opravdu hodně slunných dní a budu se těšit spolu s našimi čtenáři na Vaše nové knihy, které zase rádi představíme na našich stránkách.

Související knihy

Jupí, jdeme do světa!
Turek a mořská panna na cestách

Franková, Hermína

Simuraka, 2014