Již úvodní otázka moderátora směřovala k hlavnímu tématu autorových knih, a sice, zda si při rozhovoru na pódiu mohou lidé tykat, když si v běžném životě tykají, nebo je třeba se držet nějakých přísnějších pravidel. Tykání a vykání je u nás poměrně složité, je to obřad, který nabízí společensky významnější člověk. Nicméně dle slov Ladislava Špačka bychom s tykáním měli přicházet mnohem častěji a přirozeněji. Vzpomněl na setkání se studentem, který se jej na jedné z podobných akcí zeptal, jestli by si mohli tykat, a on samozřejmě přijal. Dobře si asi deset minut popovídali, pak se rozloučili a patrně se už nikdy v životě neuvidí. Proto i v této situaci je společensky přijatelné si tykat.

Ladislav Špaček je původním povoláním pedagog. Vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy spisovnou češtinu, později pracoval pro Českou televizi jako redaktor a moderátor. Od roku 1992 pracoval na Pražském hradě jako tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla. Stojí také za seriálem o etiketě pro Českou televizi. To, že o etiketě napsal knihu, tak přirozeně vyplynulo ze situace. Tehdy si ještě myslel, že bude jeho jediná a poslední, ale přišly další nabídky. Nyní už chystá sedmnáctou v řadě. Ta by se měla věnovat etiketě v obrazech.

Lidé přednímu muži české etikety často pokládají nejrůznější otázky takřka kdekoliv. Na ulici, v tramvaji, všude, kde se naskytne příležitost. Například károvanou košili, kterou měl na sobě moderátor tohoto odpoledne, smí mít člověk pouze do sedmé hodiny večerní. V pozdních hodinách na společenských akcích je nepřijatelná. Proužek na košili je o něco decentnější, ale správně by měla být košile jednobarevná. Ovšem ze všeho nejhorší je vzít si pod sako košili s krátkým rukávem.

Ladislav Špaček také vzpomínal na léta strávená po boku Václava Havla. Z toho se stal velký znalec etikety, vždy věděl, jaký uzel na kravatě uvázat k jaké košili. Jediné, čím hřešil proti správné normě chování, byl fakt, že i k obleku nosil mokasíny, přestože k němu správně patří jen boty vázací.

Ladislav Špaček spolu s bývalým prezidentem procestoval více než padesát zemí světa. Z mnoha zážitků se zmínil o setkání se saudským králem. Při té příležitosti  mu byla nabídnuta káva. Věděl, že v arabských zemích se káva neodmítá, a tak i přestože na ni neměl zrovna chuť, se rozhodl, že kávu přijme. Jenže pokaždé, když se pro ni natáhl, číšník s podnosem ustoupil zpět. Když svůj pokus  zopakoval po několikáté, došlo mu, že si nemůže vzít kávu levou rukou, protože ta je považována za nečistou. Když mu číšník nabízel šálek znovu, vzal jej již do pravé ruky. Vypil kávu a položil ji zpět na podnos. Číšník mu dolil a znovu nabídl. Opět kávu vypil a položil šálek zpět. Když už mu byla káva doplněna potřetí, vzpomněl si, že pokud už nechcete znovu dolít, musíte s šálkem drobně zatřást, aby bylo jasné, že už si nepřejete další.

O kávě se zmínil i následně, jelikož jedním ze sponzorů KNIHfestu byla Costa Coffee. Kávu je třeba servírovat ouškem doprava, lžičkou doprava a z pravé strany. Lžička při míchání nesmí cinknout o hrníček a zásadně se neolizuje. Hnědá skvrnka, která pak vznikne pod lžičkou na podšálku, se někdy nazývá skvrnkou dobrého vychování. Šálek zvedáme spolu s podšálkem, teprve potom se můžeme napít. Vracíme zase nejprve šálek na podšálek a společně pak pokládáme zpět na stůl.

Etiketa je norma, která se vyvíjí stejně jako naše společnost. Trendem je vše uvolňovat. Muži už nenosí vesty a pod nimi šle, upustilo se od dvouřadých sak. Obleky nahradily džíny, které už se dnes, jako forma společenským normám vyhovujícího oblečení, také etablovaly. Musí však jít samozřejmě o džíny tmavé. Stejně tak už není tolik trvat na nošení kravaty. Kravata není potřeba na večírek nebo do malého divadla, pokud bychom šli do Národního divadla, tak je nutno si kravatu vzít. Etiketa se časem proměňuje a je tedy nutné sledovat její vývoj a ten pak zaznamenávat.

Tímto tématem zakončil Ladislav Špaček asi třičtvrtěhodinovou besedu, po které následovala očekávaná autogramiáda a focení.

Související knihy

Špaček, Ladislav

Fragment, 2014