Já pro nápady chodím na kávu. Nerad na ni chodím sám. Když se nic neděje, tak dumám. Ať dumám, jak dumám, tak to vždy skončí stejně. Nad knížkou či poznámkami spolehlivě usínám a nebýt číšnice, dopadl bych jako v té pohádce: a jestli se neprobudili, tak tam spí dodnes. Já jsem ten svůj problém s usínáním vyřešil. Tedy teď váhám, jestli mám přiznat barvu. Tak, snažím se víc vnímat okolí. Naslouchat dění okolo sebe a vybírat z toho užitečné. Poslouchat cizí hovory, já vím, říká se, že je to neslušné a jistě i je, ale copak jste nikdy nedělali něco neslušného? A vlastně, když jedete tramvají a vedle se dva hlučně baví, jak je chcete neposlouchat? O „mobilování“ ani nemluvím. Spousta lidí si myslí, že když oni v mobilu málo slyší, že budou více slyšet, když do něj budou halekat. Já beru tyto situace jako inspiraci. Nechci vstupovat do něčího soukromí a věřte mi, často bych při takovém rozhovoru „od vedle“ neusnul ani já.

Jediný kdo, třeba v kavárně, narušuje mé soukromí, je slečna číšnice, když má snahu stále nakukovat, jestli si ještě něco objednám. To už jsme spolu vyřešili. Po milém úsměvu a nepřehlédnutelném spropitném uznala, že potřebuji ke svému přemýšlení klid a že přijde jen, když na ni mávnu. Jsem už nahluchlý děda. Tedy dávám si záležet, aby to tak navenek vypadalo. Profi naslouchátko v uchu to má demonstrovat, ale když okolo není rámus, tak uslyšíte i tu trávu růst. I to, jak si v protilehlém rohu barman smlouvá na večer schůzku s číšnicí. Stačí jen trošku natočit mikrofon naslouchátka správným směrem. Zaslechl jsem už mnohá story. Proč se tomu vlastně nebráním? No už jsem přeci říkal, kvůli inspiraci. Trošku píšu. Říkat si spisovatel po jedné knížce a pár článcích by bylo troufalé, ale právě to se snažím napravit. Jen to téma, do čeho se pustit, to je takové vnitřní dilema. Plácnout do vody jen proto, že umíte plácat, to asi tvůrčí uspokojení nepřinese. Mám blízko k technice, poradím si téměř s čímkoli, ale už jsem poznal, že neporadí-li si s tímtéž i čtenář, nemusí sdílet vaše nadšení pro dané téma. Mám blízko i k řešení romantických vztahů, tedy tak trochu k červené knihovně. Ne, nebojte se, psychologickou poradnu tady otevřít nechci. I když dnes zvolna mezi smetánkou přichází do módy mít osobního cvokaře a kdo ho nemá, ten určitě není úplně normální. Jednou na toto téma určitě dojde, ale to až přibude trochu více šedin. Vždyť i Giacomo Casanova začal o svých příbězích lásky psát také trochu později. Až když měl pocit, že už má na co vzpomínat. Jestlipak on těch příběhů více slyšel, než prožil? To už nám asi nepoví. Nejvděčnější jsou čtenáři pohádek a nemusí jít jen děti. Ale zodpovědný autor musí dlouho váhat, než si troufne se do psaní pohádek pustit a děti jimi zaujmout, nezklamat.

Tak já nevím, co vybrat, snad něco o politice? Ne, to tedy ne, sice si myslím, že umím číst mezi řádky, ale to, co objevíte a napíšete, stejně nikdo vážně nečte. To už si raději nechám tu konspiraci, se kterou jsem už jednu zkušenost udělal. Když někoho na zapřenou posloucháte, tak už v nějaké konspiraci tak jako tak bruslíte.

Dnes kromě tokání mladého páru u třetího stolku není koho poslouchat. Jejich hezká slovíčka vzbuzují milé vzpomínky, ale říkal jsem, že se na Casanovovy paměti zatím nechystám a nebudu jim proto dělat křena u jejich láskyplného povídání.

Vypnul jsem naslouchátko, mávl na slečnu, jsme tu přeci na kávě a než ji přinese, otevřel notes s poznámkami o tom, co mě dříve zaujalo. Kdyby se jeden snažil, námět by se z toho vykřesat dal. Bylo by jednodušší si to co člověk zaslechne nahrávat, ale to bych určitě něco porušil. Asi byste mně potom neuvěřili, že jsem všechno vlastně zaslechl jen náhodou. Hlavně, nevložil bych do toho svou interpretaci toho příběhu. Bez záznamu ho musím později lovit z paměti a stávám se tak jeho interpretem.

Už dost dávno v dobách minulých řešili dva podnikavci na první pohled komický námět. Chtěli vyrábět a prodávat ozón. Ozónu málo je, to se ví, slyšíte to v televizi co chvíli. No proč tedy ne? Vždyť už Trautenberk měl nápad, chtěl prodávat vodu. Tehdy ho Krakonoš za to zpražil. Prostě Trautenberk viděl příliš dopředu. Předběhl dobu o sto let. Dnes by z něho byl úspěšný podnikatel.

Málo ozónu ve stratosféře způsobuje rakovinu, především kůže, problémy s vlasy a tak by o něj mohl být zájem. Jde o všeobecný problém a na takový program by mohla dát dotace i Evropská Unie. Vlastně je to světový problém. Kdyby se to vzalo za správný konec a přibrali se na výplatní listinu důležití lidé, hmm. To by nebylo podnikání při zemi. Tady by šlo o miliony a to v jakékoliv měně chcete.

Vyrobit ozón není nijak složité, dokonce s tím mám zkušenosti. Rád jsem si vyposlechl dva výše zmíněné podnikavce a jejich verzi řešení. Stačí vzít skleněnou trubici přiměřeně velkého průměru, pokovit ji zvenčí i zevnitř. Na pokovení přiložit vysoké elektrické napětí a prohánět tou trubicí vzduch. Za chvíli máte ozónu tolik, že nebudete vědět, co s ním. Nahoře ve stratosféře je ozón prospěšný, brání pronikání kosmického záření, hlavně ultrafialového, ale dole, při zemi, ozón ve vysoké koncentraci zabíjí vše živé. No jo, jak ho tedy dostat nahoru? Kilometrový žebřík a nosit ozón kbelíčkama vzhůru, to asi nebude ono. Jak se o tom dohadovali, tak jsem napínal uši, abych nepřeslechl, jak na to chtějí jít oni. Vím také, že když se ozón dostane do výšky okolo kilometru, už se na zem nevrátí. Navrhovali pronajmout si vyřazené komíny a dmychadlem hnát vzduch s ozónem jako vzdušným dělem vzhůru do oblak.

Řešení je to lepší než běhat po tom žebříku, ale moc efektivní to také není. Jak rád bych k nim přisedl a porušil svou zásadu „nevstupovat nikomu do soukromí“. Měl bych pro ně lepší řešení, jak dostat ten ozón nahoru, a to v mnohonásobném množství, než chystají ve svém projektu a téměř „zdarma“ bez výkonného dmychadla.

Jsou to muka pro technika muset dělat mrtvého brouka. Ale zařekl jsem se, že budu jen divákem, posluchačem. Dojdu-li k názoru, že tím nikomu neublížím, připouštím jediné. Někdy později v pozměněné a rozvinuté podobě použít zaslechnuté myšlenky jako námět do knížky.

Musel jsem si nechat radu pro sebe. Uplynula již dlouhá léta od toho rozhovoru, nikdo takovou věc nerealizoval, tak bych snad mohl malinko pootevřít vrátka s nápady. Jistě víte jak vypadá chladící věž elektrárny. Sto metrů v průměru, horký vlhký vzduch strhává s sebou ze svého středu všechen vzduch nad věž v podobě mraků do výšin 1-2 kilometry nad elektrárnu. Stačilo by umístit výkonný výrobník ozónu do středu takové věže a místo průzoru 12 m² v komínu nechat samovolně, ale rázně stoupat ozón průzorem věže s plochou 300 m². Vyřazených komínů je málo, ale chladících věží jsou desetitisíce. Teď už jen k tomu přibrat na výplatní listinu pány z energetických společností a počkat na realizaci. A k tomu si ještě založit fabriku na výrobu výrobníků ozónu. Zajímavá myšlenka, ale chod dějin se ovlivňovat nebude, když to od prvopočátku celé můj nápad není. Zůstane to tedy jen mezi námi.

Nadechl jsem a teprve teď si všiml, že káva na stolku už voní. Slečna vzala svou roli vážně, ale přátelsky. Musela tu být jako myška, ani jsem ji nezaregistroval. Ale aby nebyla mejlka, žádná šedivá myška to není. Naopak, když se sklání při podávání kávy, tak jeden neví, kam s očima.

Bavilo by mě dělat oponenturu různým námětům či nápadům, které se k mým uším donesou, zdaleka ne vždy negativní. Myslím si, že nejvíce nápadů přichází, když použijete již známý nápad z cizího oboru jako inspiraci pro své řešení ve vašem oboru.

To bylo jednou zajímavé. Od stolku naproti se odvíjela řeč o nápadu, jak poručit větru, dešti. No vidíte to. To je právě o tom, jak použít něco dávno známé pro svůj účel. Nová myšlenka to není, ale zase tak stará také ne. Prvně u nás pomocí jodidu stříbrného nechal z mraku zapršet v roce 1963 pan František Pustina. Chlapcům samozřejmě nešlo o atrakci, hledali cestu jak to navléknout, aby z toho bylo výnosné podnikání. Když přišla řeč na to, jak v extrémním případu předejít škodě za 13 mld. euro, tak to by zbystřil i nebožtík v dřevěném šuplíku. Přišli mi s ohledem na jejich věk spíše jako snílkové, fantastové a navíc, oni tu nejsou na kávě. Kdo ví, kolikátou dvojku už mají?

Abych lépe pochopil jejich myšlení, nenápadně jsem kývnul na slečnu a než se pohnula směrem ke mně, opatrně jsem ukázal na jejich víno a lehce zdvihl dva prsty. Slečna objednávku přijala a mně vzápětí došlo, že důsledky té mé konspirační pošty budu muset ze slušnosti nést já. Ty dva prsty měla být dvojka. No co. Když přinese sklenice dvě, tak pozvu ji na víno. Donese-li dvě sklenky jim, tak abych jim s úklonou pokynul, zaplatil a odešel.

Přinesla otevřenou lahvinku červeného. Do sklenice trochu nalila. Vím jak ten rituál má vypadat a tak jsem ho nepokazil. Pozvedl jsem sklenku, přivoněl, pohlédl proti světlu. Říct, že jsem poznal, že je to červené, by asi nezapůsobilo, tak jsem utrousil polohlasem, že víno je jako zářivý rubín a chtěl jsem přes modré hrozny dokličkovat k modrému portugalu nebo frankovce. Lehce jsem upil, tedy spíše dotkl se rty vína, abych mohl víno na jazyku válet. Přitom jsem zahlédl na etiketě lahve, made in France. A bylo po válení. Nechtě jsem polkl a uvědomil si, že mi ta konspirace provětrá peněženku. Než jsem byl schopen slova, tak mě slečna předešla a řekla. Ano pane, je to cabernet sauvignon, jen ten má barvu zářivého rubínu.

Tak nevím, kdo koho dostal. Nezbylo než říci, že víno mi vyhovuje. V té chvíli jsem si uvědomil, že u stolku naproti běžel rozhovor i beze mne. Říct jim, aby mi to zopakovali, to tak nějak nešlo. Skrze červené jsem se tedy zaposlouchal do běžícího hovoru. Zrovna probírali, že když byla v roce 2002 o povodni stoletá voda, škody v celé Evropě byly za 13,5 mld. euro. Že přijde extrémně velká povodeň se však vědělo 14 dnů předem. Nad Azorami byla přes deset kilometrů vysoká oblačnost s miliardami kubíků vody. Bylo jasné, že až ta mračna dojdou k horám, vypadne z nich tolik vody, že to může i stoletou vodu překonat. Tak se také stalo. Přitom stačilo jen tam vlétnout s KC sto třicítkami, rozprášit jodid stříbrný a ta voda by vypadla nad mořem, kde by nikomu nevadila.

Pánové se odmlčeli. Moc jsem toho neslyšel, ale to podstatné ano. Zbývalo jen domyslet, jakými cestičkami mohli dojít k tomu závěru, který jsem už slyšel. Já bych na to šel tak, že bych založil akciovku. Připravil pronájem několika tankovacích letadel, třeba těch KC 130. Uvezou 25 tun směsi na uvolnění vody z mraků, mohli by kropit mraky od Irska až po Španělsko. Na vyvolání slejváku stačí nepatrné množství jodidu stříbrného. Získal bych pro ten nápad několik europoslanců. To je vznešený název pro vzetí poslanců na výplatní listinu. Nabídli bychom tuto službu evropským zajišťovnám. Podporu by získala poměrně snadno. Důsledky povodní bývají zdrcující a tyto přírodní jevy se budou opakovat stále častěji.

Pak už jen pro celý program prosadit tučné dotace z EU. Já bych ten nápad ještě obrnil proti námitkám, že velká povodeň přichází jednou za 5-10 let a celou tu dobu budou letadla sedět na zemi. Upravil bych ty tankery tak, aby mohly fungovat i jako hasící letadla s možností tankovat za letu vodu z jezer. Takové úpravy jsou známé, jen je nikdo nezkusil udělat na tankerech. Letadla by se v mezidobí, v němž není povodeň, používala jako mimořádně účinná hasící letadla. Povodně často nebývají, ale požáry, kdy vyhoří celá letoviska, menší městečka, či tisíce hektarů lesů, ty bývají několikrát do roka. Čtyři taková letadla by se každých 5 až 10 minut otočila a na oheň vyklopila na obrátku celkem 100 tun vody. To by uhasilo každý oheň. Přitom radius doletu takových letadel je veliký, tudíž by se nemusela omezovat jen na Evropu.

Domýšlím, vymýšlím a pánové mezi tím už odešli. Zůstal jsem se svým sauvignonem v lokále sám. Vínko je dobré. Naslouchám a slyším svůj vnitřní hlas, jak mě kárá. Hochu, hochu, také by to chtělo nějaký čistě tvůj nápad. No jo, ono se řekne, čistě tvůj. Mám za sebou desítky podaných zlepšováků. Našel by se i průmyslový vzor. Opřel jsem o takové nápady i podnikání. Čistě můj nápad, tedy spíše objev něčeho, na co ještě nikdo nepřišel, tak ten ještě čeká ve hvězdách. S Teslou nebo Edisonem se tedy poměřovat nemohu. Do budoucna se to chystám trochu změnit, protože nápadů kolem nás leží spousta. Je jen třeba chodit s otevřenýma očima. Dávat pozor, aby se o ně člověk nepřerazil. Zvednout je a realizovat. A když jde-li o sousto příliš velké na realizaci, tak nezapomenout, že o tom, co nedokáži uskutečnit, o tom vždy dokáži napsat.

Tak příště třeba o tom, jak zkusit přechytračit mafii.

O autorovi:

Bohuslav Kočárek vydal první knihu u příležitosti symbolického odchodu do důchodu. Samorostlý přístup ho dovedl k tomu, že knihu Utajený odposlech (2014) vydal sám. Psaní, jak s oblibou říká, mu i nadále zůstává koníčkem. Krédo autora je, že knihy spisovatel nepíše pro peníze, pokud opravdu nejde o velké peníze.

Související knihy

Kočárek, Bohuslav

CKpress, 2014