„Jedeme ven,“ zavelela včera maminka a odešla balit. Vždycky začne už den před tím, protože musí nanosit k domovním dveřím hromady věcí, které většinou vypadají docela neužitečně, jako třeba nové záclony nebo přístroj na sušení jablek. Ven se myslí jet na venkov na sever státu, kde se dá sjíždět řeka Delaware na nafukovacích člunech. Tentokrát jsme museli ještě zabalit všechny potřeby pro dvanáct pejsků, takže vedle tašky s mýma spoďarama a ploutvema stály ještě další plné pelechů, misek a pytlů s psíma granulema.

Štěňata jsme rozděli na dvě bojové skupiny. Jedna jela Chevroletem s mámou a se ségrou, zatímco my s tátou jsme vzali tu druhou půlku do kabiny tátova malého náklaďáčku. Džejka seděla mezi námi jako dozor. Já jsem slíbil, že to budu všechno jistit. Musím ale říct, že to byl nadlidský úkol. Ti malí psí syčáci vůbec nechtěli zůstat na místech, kam jsme je posadili! Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou letěl za babičkou do Čech a nějaký asi dvouletý kluk lezl v letadle celou cestu pod nohama cestujících. V okamžiku, kdy se ho jeho matka snažila polapit u nouzového východu, on už rozvazoval tkaničky turistům na ocase.

Tak nějak to bylo i s náma. Když jsme přejížděli most Gorge Washingtona, zdálo se, že Adam vyskočí z otevřeného okénka rovnou do vody. Táta křičel: “Chyť ho, chyť ho”, ale to už mu vlezla do zorného pole na palubní desku Boženka a on měl plné ruce práce, aby jí odšoupnul, strhnul volant a hodil blinkr. Já jsem nemohl nic chytat, protože na mém rameni balancoval jako pták Cyril, a jelikož se snažil udržet na místě, odkud dobře viděl, hrozně škrábal. Největším nebezpečím byla ale Evička, protože ta se za každou cenu snažila dostat pod brzdový pedál, i když nebylo jasné, co tam vlastně potřebuje dělat. Řidiči v okolních průzích si brzo povšimli nezvyklých pohybů našeho auta i psího hemžení uvnitř a začali na nás troubit. Přemýšlel jsem, jestli by nešli nějak přidělat k sedadlu pomocí záchraných pásů, ale tolik jsme jich stejně neměli. Táta řekl, že přepravování takového množství psů je určitě nezákonné, že budeme mít štěstí, když nás nechytí policie, že on to věděl a říkal, že to tak dopadne, že by udělal líp, kdyby vzal přístroj na sušení jablek a všechny psy nechal mamince, nebo že jsme na ně měli najmout cirkus.

Přesto jsme nakonec dojeli. Mámina a setřina půlka už byla dávno na místě a kromě počůraných sedadel s ní prý nebyly žádné problémy. Jak to jen udělaly? Kdo ví, co jim slíbily..

Kniha Psí deník vyšla samonákladem autorky Evy Heyd.

Související knihy

Heyd, Eva

Nakladatel, 2013