Všechny děti jistě milují hádanky. Hodně dětí má rádo svou tetu. Adam s Luckou ale mají to štěstí, že jejich teta Cecilka umí vymýšlet báječné hádanky. Když k nim přijede na pár dní na návštěvu, nemohou se hádanek nabažit a tetu nutí vymýšlet další a další. Jestli máte chuť, můžete se pustit do hádání společně s Adamem a Luckou.

Čím jsi přijela?

„Zítra přijede teta Cecilka, tak si běžte udělat pořádek v pokojíčku, ať se nelekne!“ řekla dětem maminka a sama se pustila do velkého úklidu.
„A na jak dlouho se u nás zdrží?“ zajímala se Lucka. Byla zvyklá, že teta vždycky zůstala déle, protože bydlela daleko. Dokonce v jiné zemi. Narodila se sice v Česku, ale provdala se do Anglie, takže umí dobře anglicky.
„Zůstane u nás pár dní,“ odpověděla maminka a honem spěchala pro prachovku.
Adam s Luckou se vytratili do svého pokojíčku a zahájili úklid. Při něm nahlas přemýšleli, co všechno budou s tetou podnikat. Teta Cecilka je totiž ze všech tet nejskvělejší. S ní se člověk nikdy nenudí.
„Třeba zase půjdeme do zoo a pak budeme vymýšlet nová zvířata,“ zavzpomínal Adam.
„Křížence!“ doplnila Lucka. „Pamatuješ na krávokrysoprasopsa?“
„Jak by ne,“ rozesmál se Adam.
„Nebo ji vezmeme do domu strašidel,“ navrhla Lucka. „Vzpomínáš, jak se minule bála?“
„Jo, to bude bžunda,“ radoval se Adam.
Vtom vešla do dveří maminka a připomněla: „Jestli se budete takhle vybavovat, tak nebude uklizeno nikdy!“
„Neboj, mami,“ uklidnila maminku Lucka a na důkaz urovnala knížky na poličce.
Když bylo konečně uklizeno, všichni si oddechli. Rodiče pak u večeře probírali podrobnosti tetina příjezdu.
Druhého dne se Lucka s Adamem nemohli dočkat, až skončí vyučování. Cestou ze školy spěchali víc než obvykle. Doslova běželi.
Teta už seděla v obýváku. Když uviděla Lucku a Adama, hned se s nimi vřele vítala.
„Vy jste zase vyrostli!“ řekla s úsměvem.
Lucka ani Adam na to nic neřekli. Jim to tak nepřipadalo, ale teta je neviděla skoro rok, takže určitě měli o pár centimetrů víc.
„Jakou jsi měla cestu?“ zeptala se Lucka zdvořile.
„Dlouhou, ale příjemnou,“ odpověděla teta. Musela jsem cestovat hned několika dopravními prostředky.
„Jakými?“ zajímal se Adam.
Teta se usmála a sama pro sebe si je začala v duchu vypočítávat. Pak se na děti podívala a řekla: „Víte co? Můžete hádat. První prostředek byl takovýto:

Od zastávky do zastávky
vozí lidi bez přestávky.
Autu trochu podobá se,
ale mnohem větší zdá se.“

„To je jasné, je to autobus!“ věděl hned Adam.

„Teda teto, ta hádanka byla parádní!“ pochválila tetu Lucka.
„Počkej, to ještě není všechno,“ řekla s úsměvem teta. „Pak bylo na řadě tohle:

Od nádraží k nádraží
cestující převáží.
Po kolejích vždycky jede,
jinak to snad nedovede.“

„Vlak!“ vyhrkla rychle Lucka, aby ji bratr nepředběhl.
„Přesně tak,“ přikývla teta. „A po něm byl na řadě další dopravní prostředek.“
„Jaký?“ zeptal se netrpělivě Adam. Teta vyrukovala s další hádankou:

„V tomto velkém stroji letí
dospělí i malé děti.
Připomíná trochu ptáky –
taky létá mezi mraky.“

„Letadlo!“ vykřikli oba sourozenci téměř současně.

„Správně,“ pochválila oba teta.
„A pak?“ naléhal Adam. Nemohl se dočkat další hádanky.
Byl si jistý, že dopravní prostředky hravě pozná.

„V podzemí je dráha taky,
a v ní jezdí rychlovlaky.
Jízda trvá chvilenku,
musíš však mít jízdenku.“

„Metro!“ odpověděla Lucka a Adam mávl rukou. „To ví přece každý.“
„No a poslední na řadě byl tenhle dopravní prostředek:

Jedno auto s řidičem
k odvezení slouží všem.
Zaveze tě, kam chceš honem,
přivoláš ho telefonem.“

Adam i Lucka se teď museli na chvilku zamyslet, ale nakonec jim to bylo přece jen jasné. „Taxi!“
Teta se usmála. „A díky těmto dopravním prostředkům jsem teď tady u vás.“
„To je moc dobře,“ řekla Lucka a sedla si k tetě blíž, aby se mohla přitulit. „Ty jsi totiž ta nejlepší teta na světě.“
Teta se usmála a pohladila Lucku po vlasech. „A ty jsi zase ta nejlepší neteř.“ Pak se obrátila k Adamovi a dodala: „A ty jsi nejlepší synovec!“
Do debaty jim vstoupila maminka, která na tácu nesla nakrájenou bublaninu. „Pojďte si dát kousek buchty. Teta Cecilka už má po tak dlouhé cestě jistě hlad.“
Teta se usmála a lehce přikývla. Na maminčiny buchty musí mít hlad každý.

Ukázka je z knihy Hravá škola hádání, kterou vydalo nakladatelství Grada.

Zuzana Pospíšilová je dětská psycholožka, která pracuje ve Speciálně pedagogickém centru pro děti s mentálním postižením v Ostravě. Dříve pracovala v dětském rehabilitačním stacionáři, převážně s dětmi s organickým poškozením CNS a pohybovým postižením. V době studií se zabývala tématem rozvoje tvořivosti u dětí mladšího školního věku, nyní píše knihy pro děti.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Grada

Související knihy

Pospíšilová, Zuzana

Grada, 2014