Jak jsme malovali

Perex_prazdniny_billa_Madlafouska
Nenechte si ujít ukázku z již třetího pokračování úspěšných příběhů oblíbeného dětského hrdiny Billa Madlafouska. Jak název napovídá, bude se malovat.


Jednou ráno při snídani se maminka rozhlédla po kuchyni a řekla: „Tady už by to chtělo vymalovat.“ Tatínek na to nic neřekl, udělal jen: „Jo, jo, Evičko,“ a dál si četl noviny, ale protože já naši maminku znám a vím, že když řekne, že by něco chtělo, tak tím myslí, že se to má udělat ještě ten den, věděl jsem, že tatínek na to nejde zrovna dobře, že měl místo toho: „Jo, jo, Evičko,“ říct třeba: „Máš pravdu, ještě dneska koupím barvu a vymalujeme hned, jak bude čas.“ To už by pak bylo jedno, že by vymaloval třeba až za měsíc nebo za dva, protože tatínek než se k něčemu rozhoupe, tak je konec prázdnin nebo roku, ale maminka by měla pocit, že se snaží udělat jí radost. Ale tatínek je v tomhle natvrdlej, vůbec neví, jak to v manželství chodí, netuším, co ho na škole učili, protože tohle u nás ve strašecký škole víme všichni od tý doby, co nám pan učitel Ječný jednou na pracovní výuce řekl: „Chlapci, pamatujte si jedno: Když vám ženská řekne, že je něco potřeba, tak tím myslí, že už to mělo být hotový včera a pokud to neuděláte nejpozději dneska, budete mít od zítra problém,“ a pak se podíval z okna ven a jen tak pro sebe si řekl: „Já to pochopil až na potřetí.“

A protože jsem nechtěl, aby měl tatínek doma problémy a maminka s ním pak nemluvila, protože to u nás doma pak vypadá tak, že když maminka chce něco říct tatínkovi, tak si mě zavolá a řekne mi: „Bille, řekni tatínkovi, že večeře je na stole,“ a já jdu za tatínkem a řeknu: „Tati, večeře je na stole,“ a on mi řekne: „Řekni mamince, že jen co dodělám ty lejstra, tak jdu,“ a já jdu teda za maminkou a řeknu jí: „Tatínek přijde, jen co dodělá ty lejstra,“ a maminka řekne: „Tak řekni tatínkovi, že jsem nedělala tu večeři proto, aby ji jedl studenou,“ a když to tatínkovi řeknu, tak on řekne: „No snad jsem toho tolik neřekl,“ ale to už vyřizovat nemusím, protože maminka to slyší a zakaboní se a řekne: „Tolik jsi toho neřekl, Jindřichu, ale i to málo stačilo!“ No a pak se na sebe celý večer ani nepodívají, ale druhý den už se na sebe zase smějí a olibují, a já jim říkám, ať toho nechají a oni se smějí, ať se nedělám, že jsem Madle už taky určitě dal pusu. Což teda netuším, jak vědí, protože to bylo ve skrýši a byla úplně malá.

No, a že jsem teda nechtěl, aby tohle všechno nastalo, tak jsem šel za tatínkem a zeptal jsem se ho, jestli bude chtít s tím malováním pomoct, ale on mě pohladil a řekl mi, že na malování teď nemá vůbec myšlenky, že má v práci nějaký problémy a musí je vyřešit, a že jestli mu chci opravdu pomoct, tak ať za ním s takovými věcmi nechodím. Což se mi vůbec nezdálo jako dobrý nápad. Ale když jsem pak šel za Madlou a všechno jsem jí to pověděl, tak mi řekla, že to je naopak moc dobrej nápad a že malování je zábava, a když to ještě udělá radost mojí mamince, která je nejlepší maminka na světě, tak se do toho pustíme hned. Šli jsme teda k nám domů, abysme si změřili stěny, protože to se prý musí, aby člověk věděl, kolik má koupit barvy. Ve dveřích jsme potkali maminku, byla zrovna na odchodu a byla ráda, že nás vidí, protože řekla: „To jsem ráda, že vás vidím. Potřebuju si skočit za kamarádkou a malá by se nám tam trochu motala. Pohlídáte jí, že jo?“ Já jsem teda chtěl říct, že ne, protože vím, že když jde maminka za kamarádkou, tak to nikdy není na skok, ale na pořádně dlouho, protože když se ženský dají do řeči, tak to trvá skoro stejně dlouho, jako než se tatínek odhodlá něco doma udělat, ale než jsem stačil něco říct, tak Madla vyhrkla: „No jasně, paní Madlafousková, my vám KJ rádi pohlídáme,“ a KJ vyjekla nadšením a v ten okamžik byla maminka fuč.

A pak jsme šli do kuchyně, abysme teda změřili, jak je veliká, ale nemohli jsme najít metr, tak jsme to měřili na kroky. Na délku byla dlouhá deset Madliných kroků, na šířku sedm. Ale když jsme chtěli změřit, jak je vysoká, tak jsme zjistili, že ke stropu nedosáhneme. „Už to mám,“ ťukla se najednou Madla do čela a řekla mi, abych si sednul na bobek, tak jsem si sednul a ona se mi posadila na ramena a pak mi řekla: „Zvedni se,“ a tak jsem se zvednul a konečně jsem pochopil, že takhle chce zjistit, jak máme vysoký stropy. Ale i když Madla zvedla ruce, tak jsme na strop nedosáhli, a tak jsem si zase sednul na bobek a Madla řekla KJ, aby jí vylezla na ramena, což KJ ráda udělala, a pak jsem se zase postavil, a když KJ zvedla ruce, tak na strop dosáhla, takže jsme najednou věděli, že naše pokoje jsou vysoký jeden Bill, jednu Madlu a jednu KJ. Tak jsme to napsali na papírek a už jsme šli do obchodu s barvama, když Madlu napadlo podívat se taky do jiných pokojů. „Musíme se podívat, jestli taky nepotřebujou vymalovat, protože když už jednou maluješ, tak to máš vzít z gruntu,“ řekla Madla a já jsem teda netušil, co tím myslí, protože z jednoho filmu jsem věděl, že grunt je statek a u nás doma přece žádnej statek nemáme ani ho mít nechceme, ale raději jsem nic neříkal, abych nevypadal, že jsem hloupej. „No jo, to jsem si myslela,“ zhrozila se Madla, když vešla do mého pokoje. „No jo, tady taky,“ řekla, když vešla do obýváku, a když vešla do ložnice rodičů, tak řekla: „Tady taky!“ A tak jsme změřili stěny ještě v těchhle pokojích, vzali jsme všechny moje úspory, a pak jsme ve sklepě vzali kárku, protože barvy na tak veliký malování budou těžký, a vydali jsme se do toho obchodu s barvama. KJ jsme vezli v kárce a ona si tam zpívala: „Peš nám špadja, peš nám špadja,“ což bylo Pec nám spadla, a pak už jsme byli v tom obchodě, a když jsme přišli na řadu, tak jsme panu Beznoskovi, který tam prodával, podali ten náš lístek a řekli mu, že chceme tolik barvy, aby to vystačilo na všechny tyhle pokoje. Pan Beznoska se na ten papírek podíval a četl: „Kuchyně: Deset Madel krát sedm Madel krát jeden Bill, jedna Madla, jedna KJ. Obývák: Dvanáct Madel krát osm Madel krát jeden Bill, jedna Madla, jedna KJ. Děcka, co to má jako znamenat?“ Tak jsme mu to vysvětlili a on jen kroutil hlavou, že to tady ještě neměl, a pak vzal metr a změřil, jak má Madla dlouhý krok a jak jsem vysoký a jak je Madla vysoká a chtěl taky změřit, jak je KJ vysoká, ale si myslela, že si s ní chce pan Beznoska hrát, tak se mu pořád schovávala, až to pana Beznosku vynervovalo a řekl, že tohle nemá zapotřebí, že sice platí, že náš zákazník náš pán, ale že pro vykonávání své práce musí mít nějaké podmínky, a už to vypadalo, že půjdeme domů s nepořízenou, ale Madla se na něj smutně podívala a řekla: „Pane Beznosko, na těch barvách závisí klidné dětství tady Billa a KJ. Když nevymalujeme, bude paní Madlafousková naštvaná na jeho tatínka a určitě se pak kvůli tomu rozvedou, protože víte, jak to vypadá, když žena nedostane, co chce,“ a to pana Beznosku úplně obměkčilo, řekl: „To znám,“ a tak řekl, že KJ bude odhadem měřit sedmdesát centimetrů, a pak propočítal, kolik barvy teda potřebujeme, a když to spočítal, tak se zeptal: „No a jakou barvu budete chtít?“ Já na to řekl, že bílou, protože bílou nic nezkazíš, jak říká můj tatínek, ale Madla řekla, že to je nesmysl, že bílou nikomu radost neuděláš, navíc každá žena má ráda barvy, třeba růžovou, modrou nebo zelenou a oranžovou, že nezná žádnou, která by tyhle barvy ráda neměla, a já jsem namítnul, že tyhle barvy jsou možná fajn, teda až na růžovou, ta je jenom pro načančaný holčičky, ale že něco jinýho je mít oranžový triko a něco jinýho oranžový obývák, ale Madla jen zvedla oči k nebi a zakroutila hlavou a řekla, že tomu nerozumím a že to mám nechat na ní. A protože Madla má vždycky pravdu, tak jsem to teda nechal na ní a ona řekla panu Beznoskovi, že na kuchyň budeme potřebovat zelenou barvu, na obývák modrou a na dětský pokoj oranžovou a na ložnici růžovou, a on nám ty barvy naložil na kárku a pak nám řekl, že to bude stát dva tisíce pět set káčé. Což nebylo dobrý, protože já jsem měl sebou jen sto třicet dva korun, kde bych si mohl myslet, že ty barvy budou stát tolik peněz, když jedny vodovky stojí dvacet pět káčé, ale pan Beznoska byl tak hodnej, že nad tím mávnul rukou a řekl, že si to pak vyřeší s tatínkem. A pak nám přibalil ještě nějaké štětky, abychom měli čím malovat, a taky nějaké velikánské igelity, abychom měli čím přikrýt nábytek a podlahy, a pak jsme vyrazili domů a hned jsme se pustili do práce. Ze stěn jsme sundali všechny obrazy a nábytek jsme buď popostrkali doprostřed místností, jak se to dělá, nebo když to byly třeba skříně, které jsme neutáhli, jsme nechali na místě, abychom si neudělali kýlu, a pak jsme to všechno zakryli těmi igelity a skoro jsme se pustili do malování, když Madla najednou ukázala prstem doprostřed dětského pokoje a řekla: „Čuč!“ a já jsem se podíval, kam ukazuje, a uviděl jsem, jak se tam zvedá ten černý igelit, co nám pan Beznoska dal, jak se jako různě vlní a tu se tam objevuje noha a tu ruka a vydává to takový divný zvuky tlumený. „Co to, proboha, je?“ zeptal jsem se Madly a schoval jsem se za ní, protože na tyhle strašidelný věci mě moc neužije, a Madla, kterou taky ne, jen pokrčila rameny, a najednou jsme viděli, jak se ta boule na tom igelitu trhá a jak se z ní něco dere ven a… a ona to byla KJ! My jsme jí totiž v tom nadšení tím igelitem přikryli, ani jsme si toho nevšimli, a ona se k nám teď vrhla, a že chce taky malovat. „To nemůžeš, KJ, malovat můžou jenom veliký,“ řekl jsem jí a ona začala fňukat a Madla řekla, že říkám nesmysly, že když budeme malovat barevnou barvou, tak to nevadí, že to nebude vidět, že něco malovala KJ, že to pak když tak zamalujeme, a mně se nechtělo odporovat, tak jsem tedy dal KJ taky štětku, a pak jsme si všichni nasadili na hlavy papírový čepice a pustili jsme se do malování kuchyně. Šlo nám to vážně od ruky, měli jsme to skoro hned hotový, protože když malují tři, jde to jedna báseň, jak říká maminka. Jenomže pak jsme zvedli oči a uvědomili jsme si, že sice máme kuchyň vymalovanou, ale jen do naší výšky, že musíme udělat i tu druhou půlku, a tak jsem si posadil Madlu na ramena a ona ji začala malovat. To už nešlo tak rychle, protože mě za chvíli začaly bolet záda a taky jsem měl plný oči barvy, jak Madla namáčela štětku a moc ji neoklepávala. Když řekla, že je hotovo, tak jsem ji sundal. Podívali jsme se, jak se nám to povedlo, ale moc hezký to nebylo. Ta horní hrana barvy byla strašně křivá, vůbec to nezařezávalo se stropem a na stěnách se navíc začaly dělat fleky, jak jsme měli štětce v tý barvě různě namočený. „To musí uschnout a bude to dobrý, uvidíš,“ řekla mi Madla, ale mně se to nezdálo, spíš jsem začal vidět, jak přijde maminka a bude z toho průšvih, ale Madla se mě zeptala: „To to chceš vzdát sotva jsme začali?“ a na to nešlo říct, že jo, protože to bych se před Madlou hrozně shodil, a tak jsme šli na obývák. Namočili jsme štětky do modré barvy a začali jsme malovat, jenomže stěny nebyly modrý, ale modro-zelený, protože jsme si ty štětky zapomněli omýt. „To nééé,“ zaúpěl jsem, ale Madla mi řekla, abych nebláznil, že modrá a zelená je nejlepší barevná kombinace, že to je jako v přírodě, kdy tráva je zelená a modrá je obloha a hned začala v malování pokračovat, ale to já už jsem věděl, že se brzy obloha zatáhne u nás doma, protože tohle se mamince rozhodně líbit nebude. A když jsem pak uviděl, že KJ vylezla na skříň a z té maluje strop v obýváku na růžovo, tak jsem skoro upadnul do bezvědomí. Ale nestihl jsem to. V tu chvíli se totiž otevřely dveře našeho bytu, do kterého vešel tatínek se slovy: „Starej Beznoska říkal, že jsi prej nakupoval nějaký barvy nebo co…,“ a já jen viděl, jak se tatínek rozhlíží po obýváku a pak po kuchyni, která je hned vedle, a jak hledá, kam si sednout, aby to s ním neseklo, ale jak si bohužel sedá do otevřené oranžové barvy. Pomalu jsem k němu přišel, posadil jsem se mu na nohu, pod námi šplouchala ta oranžová, jak v ní tatínek pořád seděl, nad hlavama nám KJ maluje narůžovo strop, obejmul jsem ho a špitnul: „Já jsem ti chtěl jenom pomoct, tatínku,“ a čekal jsem, že se tatínek naštve a začne mi říkat, že jsem to teda vyvedl, ale on mlčel, jenom mě pohladil po vlasech a mlčky odešel pryč.

„Průšvih asi, co?“ zeptala se Madla a řekla ještě: „Promiň,“ a pak jsme sundali KJ z té skříně a začali jsme uklízet, když se ve dveřích objevil tatínek, na sobě měl montérky a v obou rukách nesl dva veliké kbelíky barvy, řekl: „Tak doufám, že mi pomůžete?!“ a já, Madla i KJ jsme nadšeně přikývli a pak tatínek umyl štětky, aby nebyly od barvy, otevřel ty kbelíky, co přinesl. Podívali jsme se do nich a Madla se zeptala: „Bílá? Není to nuda?“ a tatínek se rozhlédl po modro-zeleno-růžovém obýváku a Madla řekla: „Bílá bude myslím fajn,“ a pak jsme začali malovat a šlo nám to ještě líp než předtím, za chvíli byl obývák vymalovaný, a pak kuchyně, a pak dětský pokoj a taky ložnice, a zrovna když jsme domalovali, tak přišla domů maminka se slovy: „Promiň, Bille, jsem se trochu zasekla,“ a když viděla, že je vymalováno, tak se vrhla na tatínka, vůbec jí nevadilo, že je celý od barvy a ona si umaže svoji blůzu a sukni, a řekla mu: „Teda, Jindřichu, to jsi mě překvapil,“ a pak mu dala pusu a pustila se do uklízení a zpívala si u toho a pořád na tatínka vrhala zamilovaný pohledy a říkala: „Teda nemám já úžasnýho muže?“

Což má maminka pravdu, má, ale že má taky úžasnýho syna, kterej to vlastně všechno vymyslel, to neřekla. Na světě prostě není žádná spravedlnost!

 


 

Ukázka je z knihy Prázdniny Billa Madlafouska, kterou vydalo nakladatelství No Limits.

No Limits je umělecká agentura, která se mimo PR, pořádání eventů a zastupování různých umělců zabývá nakladatelskou činností. Vydává původní českou i překladovou literaturu.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizePrázdniny Billa Madlafouska

Laňka, David

No Limits, 2014

Napsat komentář