kapitola 3.

Hráškové pyré

600 ml vody, 300 g čerstvého nebo mraženého mladého hrášku,

hrst čerstvých lístků máty, špetka soli

Do vroucí vody nasypeme hrášek, přidáme sůl a mátové lístky. Ne-

cháme povařit, dokud hrášek nezměkne (nezabere to víc než 5 mi-

nut). Potom tyčovým mixérem rozmixujeme téměř do hladka.

„Takže,“ řekla jsem, když jsme se usadili u stolu stranou od ostatních,

v relativním soukromí. V téhle restauraci jsem ještě nebyla, nemohla

být otevřená moc dlouho, protože ve vzduchu byl i přes jasnou snahu

personálu cítit nátěr ze stěn. Možná ne úplně dobře vymyšlená klima-

tizace? Nebo měli nějakou nehodu a museli znovu natřít jen tu zeď

tady u nás?

„Takže?“ zopakoval po mně Kopřiva. Probrala jsem se a cítila, jak

rudnu – nepřišla jsem sem kvůli restauraci. A dobře jsem to věděla. Byl

to prostě refl

ex, nemohla jsem si pomoct. Lidé v mém okolí už věděli,

že nemá cenu mě brát s sebou do hospod, restaurací, kaváren a podob-

ných zařízení, pokud ode mě čekají nějaké společenské interakce. Pro-

tože jsem většinu doby strávila vybíráním, ochutnáváním, porovnává-

ním a, ať jsem upřímná, hodně taky pomlouváním. Takže už se mnou

moc lidí nechtělo chodit na recenzní jídla, přestože se mohli najíst

zadarmo a jedinou podmínkou bylo, že mi dají od všeho ochutnat.

Kdybych se nenechala namalovat a rozhodit pitomým make-upem,

byla bych to já, kdo vybere, kam si půjdeme sednout. A šla bych ně-

kam, kde už jsem byla a kde si můžu být jistá úrovní jídla i služeb.

Místo toho mě Kopřiva vzal sem a… Moment, tamhle to je otevřená

kuchyně?! Super, to miluju! Člověk může koukat kuchařům pod ruce

a okouknout jejich fígle. A samozřejmě si kuchaři dávají taky trochu

víc záležet. Proč nesedíme tam? Nadechla jsem se, abych se zeptala,

jestli se můžeme přesunout, ale tím se moje pozornost vrátila ke Kop-

řivovi. Kruci.

„Pardon. Jen jsem se… zasekla.“ Už zase se bavil na můj účet.

Možná sice budu za debila, ale on snad odejde s dobrou náladou a ne-

bude si na mě pak stěžovat. „Už jsem jen vaše,“ dodala jsem a snažila

se znít pozitivně a přesvědčivě.

„Neříkejte dvakrát,“ mrkl na mě. Co? Co jsem řekla? Aha, že jsem

jeho. Vzpomněla jsem si na to video ze závodů, na kterém s radostí

zakláněl a líbal fanynku. To, že fl

irtuje se vším na potkání, mi najed-

nou tak nějak pomohlo se uklidnit. Znovu jsem si připomněla, že je

to nevybouřené kuře a že to bude nejspíš zkoušet i na mě, ale nebude

nutné z toho dělat nějaké závěry. A já se k němu tím pádem můžu

chovat taky ne úplně vážně.

„Dobře, takže, pane Kopřivo. Můžu vám říkat Matouši?“

„Můžu vám říkat Kláro?“

„Jasně,“ přikývla jsem, ale tykání jsem nenabídla. A Kopřiva – Ma-

touš  – měl nějaké základy společenského chování, protože mi sám

tykat nezačal. „Nemáte nic proti diktafonu?“

„No, vlastně mám,“ zaskočil mě. Pro jistotu jsem chvíli zkoumala

jeho výraz, ale vypadal naprosto seriózně.

„Aha,“ zahučela jsem, zatímco jsem se snažila vymyslet náhradní

řešení. Zvládnu si dělat poznámky? A hlavně je potom rozluštit? Ne-

měla bych to nakonec fakt odpískat a nechat to na Míše? Tohle by

u Anny mohlo projít, ne? Že se dotazovaný odmítl nechat nahrávat

diktafonem, protože…

„Proč?“ zeptala jsem se nahlas.

„Krade duši.“

Podruhé během několika málo hodin jsem měla chuť se zeptat,

jestli člověk, se kterým komunikuju, nepožil nějaké drogy. Naštěstí

jsem to neudělala, protože se mi rozsvítilo: neříkal, že mu nemám

všechno věřit?

„Ha, ha,“ ušklíbla jsem se. Kopřiva se rozesmál, vážně nahlas a od

srdce. A byl to příjemný smích, až jsem se přestala mračit a jen naoko

dotčeně zavrtěla hlavou. Zato servírka, která nám přinesla jídelní líst-

ky, se začala hihňat taky.

Fajn, malé minus pro obsluhu.