„Všude zaznamenáváme vzestup zájmu o náboženství. Jednoznačně to platí o judaismu a islámu, které se ve Francii stále více prosazují. Křesťanství bylo podle konkordátu podepsaného Napoleonem Bonapartem „náboženstvím většiny Francouzů“. Při pohledu zvenčí se dnes nachází v pozici volného pádu. Vědí vůbec tato náboženství, co vlastně jsou? Jaký význam přikládají své ortodoxii? Tímto výrazem mám na mysli ústřední bod, zaručený svatými texty a názory učenců, v němž se každé náboženství ukazuje samo sobě ve své soudržnosti a ve své vlastní originalitě. Nemám v úmyslu odmítat ortodoxii, i když jsem třeba navýsost kritický. Uchovala si náboženství schopnost vnímat skutečnost? V jiných svých knihách jsem se zabýval ortodoxií ruskou a ortodoxií protestantismu. V této knize píšu o katolicismu. Jak uchopil katolicismus velké události naší doby, komunismus, islám? Na vstupech do katedrál představuje synagogu žena s očima zakrytýma páskou. Uvidíme, že si církev stejnou či podobnou páskou později často zavazovala sama. Tyto otázky patří mezi nejzávažnější, nejsmysluplnější a nejdůležitější, jaké by si současný člověk mohl a taky měl klást. Já jsem se je snažil pojednat z hlediska historika.“