Když jsem měl na gymplu na Elgartce v češtině referát o nějakém literárním díle, věděli spolužáci už předem, že se mají na co těšit. Všichni ostatní, když referovali o nějaké knize a četli z ní nějakou ukázku, podali dialogy bezbarvým hlasem, jak postřelená kachna. Ne tak já. Jenže když pak například v Muzikantské Lidušce zvolala zoufalá Liduška mým hlasem „Kde je můj Toník?!“, šla celá třída jako jeden muž s hlasitých chechotem a řevem pod lavice. A to mně prosím dělali pořád.