Autorem publikace Reprezentace české středověké šlechty, kterou vydalo koncem roku 2013 nakladatelství Argo ve své edici Každodenní život, je PhDr. Robert Šimůnek, Ph. D., znalec české aristokracie pozdního středověku, působící v Historickém ústavu AV ČR jako vědecký pracovník oddělení dějin středověku. Robert Šimůnek se zaměřuje především na šlechtickou sebereflexi a reprezentaci, na dějiny měst, vývoj územněsprávních a sídelních struktur, historickou topografii, sociální dějiny, dějiny krajiny a historickou ikonografii. Je vedoucím redaktorem časopisu Historická geografie a členem redakčních rad časopisů Acta onomastica a Husitský Tábor.

Knihou Reprezentace české středověké šlechty autor navazuje na řadu svých starších prací, věnovaných především jihočeskému prostředí 14. a 15. století. Jde například o tituly Správní systém šlechtického dominia v pozdně středověkých Čechách. Rožmberská doména 1418–1472, Páni z Rožmberka 1250–1520: Jižní Čechy ve středověku nebo Městský farní kostel ve středověkých Čechách. Trhové Sviny 1280–1520. Poslední dva jmenované tituly vydal ve spolupráci s Mgr. Romanem Lavičkou, Ph. D.

Autor svou práci rozdělil na dva hlavní celky, které nazval „Prostředí“ a „Výrazové prostředky“. V první části knihy se věnuje prostředí, ve kterém se šlechta pohybovala, tedy rezidenčním hradům a městům a různým sakrálním stavbám (kaple, kostely, kláštery), jež měly sloužit účelu spásy duše již zemřelých předků a legitimizaci žijících a budoucích členů rodu. Profánní a sakrální prostory tvořily prostorový rámec, v němž šlechta působila.

Druhá a obsáhlejší část knihy se věnuje výrazovým prostředkům, pomocí nichž šlechta tvořila jakýsi svůj vnější obraz. Autor se zde věnuje především heraldice, erbovním pověstem a portrétovým vyobrazením, zkoumá však i sílu rodových jmen, pečetě, náhrobníky a podobně. Všechny tyto prostředky sloužily tomu, aby dodaly šlechtickému rodu punc starobylosti a výjimečnosti. Různé pověsti o hrdinských skutcích příslušníků rodu měly uchovat tyto činy v živé paměti.

Celou publikaci doprovázejí černobílé fotografie, na nichž může čtenář vidět příklady u nás nejznámějších objektů šlechtické reprezentace. V první části jsou to například hrad Velhartice, Švamberk či Orlík, Šternberská kaple u kostela sv. Bartoloměje anebo cihlový kostel sv. Mikuláše. V části druhé pak jde především o erby různých rodů (pánů z Martinic, pánů z Lungvic či pánů ze Šelmberka).

Čtenář pozná, že kniha je psána odborníkem ve svém oboru, nejen dle bohatého poznámkového aparátu a rozsáhlého oddílu s prameny a literaturou, ale i dle vskutku úctyhodného množství shromážděných dokladů o tom, jak v období pozdního středověku šlechta vytvářela svůj obraz o výjimečném společenském postavení svého rodu. Autor se však neomezuje jen na to, zároveň zasadil celou zkoumanou problematiku do dobového společenského kontextu.

Ti, kteří se příliš neorientují v problematice heraldiky a genealogie, jistě ocení, že kniha je psána způsobem schůdným i jim. A nejen to, i přes svůj odborný základ je publikace navíc psána velmi čtivě a líčení zajímavých historek a faktů (například to, že i sebemenší urážka předka mohla vést k souboji s následkem smrti jednoho z protivníků) udržuje čtenářovu pozornost.

Titul doporučuji nejen těm, kteří se na hlubší úrovni zajímají o historii, ale i čtenářům, kteří mají chuť poznat různé stránky pozdně středověkých dějin českých zemí. Pro mě osobně kniha neměla jen edukační hodnotu, ale díky tomu, že jsem se seznámila s pro mě novými historickými památkami (či že jsem ty, co jsem již znala, uviděla v trochu jiném světle), jsem získala tipy na historické toulky po naší zemi.

Ukázka z knihy

Genealogické fikce, tedy příbuzenské vazby cíleně konstruované s využitím ad hoc selektovaných či přímo fabulovaných faktů a souvislostí měly, při vší své různorodosti, shodnou základní charakteristiku: propagaci příbuzenské vazby z hlediska původce fikce sociálně prestižní. Tomu odpovídají příběhy o původu dynastií od Labutího rytíře, Meluzíny či obecně od feérických bytostí (naznačující exkluzivitu), domněla příbuzenství se starořímskými rody (deklarující starobylý původ římský a potažmo trojánský), stejně jako tendence rytířských rodů vydávat  se na základě falz heraldických, listinných či literárních za příbuzné panských rodů. Genealogické fikce a je provázející (de facto „potvrzující“) falza všeho druhu byly ve své době zjevem poměrně běžným, alespoň podle množství dokumentovaných případů soudě. Bližší pohled na některé z nich nám osvětlí trojí základní: za prvé samotný princip smyšlených příbuzenských vazeb – genealogických fikcí, ve své elementární podstatě shodný, ať šlo o domněle trojánský původ panovnické dynastie, příbuzenství s Merovejci, Karlovci či Kapetovci, nebo o poukaz rytířského rodu k předkům z rodu Pšovanů či dvojice vyvražděných rodů – Slavníkovců (konec 10. století) a Vršovců (počátek 12. století). Za druhé škálu výrazových prostředků a kontextů, jimiž a v nichž se genealogické fikce uváděly v život, mechanismy cílené propagace smyšlených genealogických vazeb na straně jedné a odpor proti nežádoucím „příbuzným“ na straně druhé. A konečně skutečnost, že zlatou dobou genealogických fikcí je v českém prostředí 16. století, kdy zdánlivá nekritičnost, vycházející z elaborátů řemeslných genealogů a vydatně přiživovaná pochlebujícími literáty, dosáhla svého vrcholu v podobě rodokmenů dováděných k Noemovi či Adamovi. Namátkou připomeňme „posledního rytíře“, císaře Maxmiliána I., jenž svůj rodokmen vyzdobil příbuzenstvím s řadou slavných postav až po Noema, resp. Adama. (str. 284)

Související knihy

Šimůnek, Robert

Argo, 2013