Kriminální inspektorka Louise Ricková z oddělení vražd kodaňské policie řeší případ mladé ženy, která se na schůzce stala obětí znásilnění. Louise si brzy uvědomí, že vyšetřování bude složitější, než si zpočátku myslela: oběť poznala násilníka na internetové seznamce, kde vystupoval pod falešnou identitou. Louise začne zkoumat nevyřešené případy znásilnění a narazí na brutální útoky, které odpovídají profilu pachatele. Dochází však k nečekanému a tragickému vývoji situace: je nalezena mrtvá mladá žena a podobnosti jednotlivých případů jsou hrozivé. Chladnokrevný pachatel zneužívá stále rostoucího trendu seznamování online.

Knihu Říkej mi Princezno vydalo nakladatelství Host.

Z auta Louise zavolala na přímou linku soudnímu lékaři Flemmingu Larsenovi. Měl službu a Louise se s ním domluvila již během své cesty do Hvidovre.
„Jedeme,“ řekla, když zvedl telefon.
„Fajn. Co říká?“
Louise se podařilo nevrhnout pohled směrem k Susanne Hanssonové, která seděla vedle ní.
„Nic.“
Na okamžik bylo ve sluchátku ticho.
„Chceš ji vyslechnout před vyšetřením, nebo až po něm?“ zeptal se po chvíli.
„Počkám, až budete hotovi. Půjdeme rovnou nahoru na oddělení, takže se tam uvidíme.“
Dohodli se, že až mu Louise zavolá, Flemming se za nimi vydá z Ústavu soudního lékařství, který sídlí v budově Telium za Ústřední nemocnicí.
Susanne seděla s pohledem odvráceným k oknu. Před odchodem z nemocnice ve Hvidovre jí vyndali kapačku s glukózou a dostala bílý župan, který si oblékla na své nemocniční oblečení. Ještě pořád vypadala velmi zbědovaně a zničeně. Vznášel se kolem ní opar bolesti a ponížení.
Louise při jízdě přemýšlela, jestli by pomohlo, kdyby se s ní dala do řeči. Dokud nebude vyšetření hotové, není žádný důvod, aby na ni naléhala a nutila ji vracet se v myšlenkách k nočním událostem. Potřebuje klid, rozhodla se Louise, a myslela na nepříjemné otázky kladené při výslechu znásilněným obětem. „Jste si zcela jistá, že šlo o znásilnění?“
Zastavily na červenou. Opět pohlédla na zhroucené stvoření na sedadle spolujezdce. Bylo pro ni obtížné odhadnout, jak se Susannina psychika vyrovná se vším, co ji v příštích hodinách čeká. Zrovna teď vypadá, jako by přišla o všechno. Ticho v autě bylo hmatatelné a nepříjemné, ale těžko se s tím dalo něco dělat.
Louise odbočila a zaparkovala před vchodem číslo pět. Když zamkla auto, zatelefonovala do Ústavu soudního lékařství. Vyjely výtahem na gynekologické oddělení a pokračovaly chodbou až ke Středisku pro oběti znásilnění.
Louise vešla dovnitř a ohlásila jejich příchod.
Sestřička z recepce vyšla ven a podala Susanne ruku.
„Nikdo z příbuzných tu není?“ podivila se.
„Ne,“ odpověděla Louise a vyhnula se pohledu na Susanne.
Sestřička očividně uhodla, že se Louise postarala o to, aby sem vzhledem k výslechu dorazily samy. Bylo zcela jasné, že s takovým rozhodnutím nesouhlasí.
Louise to zamrzelo, ale mlčela. Je nepochopitelné, že lidé, kteří se profesionálně setkávají s podobnými násilnými zločiny, nechápou, jak důležité jsou vyšetření a výslech. Jestliže máme mít naději na dopadení pachatele, moc nám nepomůže, když tu navíc bude i matka, která by mohla ovlivňovat dceřinu ochotu vypovídat.
„Za chvilku přijde pan doktor, který vás prohlédne,“ oznámila sestřička Susanne.
Neřekla, že přijde soudní lékař. Louise tak ohleduplná nebyla, ale domnívala se, že není žádný důvod tajit, kdo vyšetření provádí.
„Kdybyste potřebovala, máme tu lůžko. Můžete si lehnout a počkat na pana doktora,“ pokračovala sestřička a pohlédla na hodinky. „Bude tu za chvilku. Můžete čekat tady nebo jít na vyšetřovnu.“
Poslední věta byla určena Louise.
Ve stejném okamžiku vešel Flemming Larsen v bílém plášti, který mu povlával kolem nohou. Představil se a vybídl Susanne, aby šla s ním.
„Ty počkej tady,“ obrátil se na Louise, když kráčeli k malé místnosti, která sloužila jako vyšetřovna.
Louise byla vlastně nachystaná jít s nimi dovnitř, přestože dobře věděla, že Flemming kolem sebe při vyšetření nemá rád hodně lidí. Kromě toho by u prohlídky měl být gynekolog a sestřička, takže místa tam opravdu moc nebude.
Přikývla a sledovala téměř dvoumetrového soudního lékaře, jak vede Susanne Hanssonovou dovnitř a zavírá za sebou dveře.
Kdyby to byl někdo jiný, nevzdala by se bez boje. Účast při prohlídce mohla mít cenu zlata. Občas oběť uváděla informace, jejichž hodnota se později při sepisování protokolu vytrácela. Ale s Flemmingem se jí spolupracovalo dobře. Byla si jistá, že jí řádně předá případné Susanniny poznatky, které mu sdělí při prohlídce.
Vešla do místnůstky pro návštěvy, posadila se a čekala. Až bude soudní lékař hotov, Susanne se ujme personál Střediska. Než bude muset k výslechu na policejní ředitelství, nabídnou jí koupel a setkání s psychologem oddělení. Mezitím stihne Flemming Louise říct co a jak.

Louise vytáhla telefon. Sice nevěděla přesně, ve kterých prostorách této velké nemocnice se smějí mobily používat, ale došla k závěru, že v návštěvní místnosti by to mělo být povoleno.
„Ano, volám kvůli nákupu,“ řekla, když Peter zvedl telefon. Poslala mu esemesku, už když čekala na lékařku v nemocnici ve Hvidovre, takže byl připravený.
„Jen jestli se mi ještě chce nakupovat,“ zasmál se a poznamenal, že by se mohl cestou domů zastavit ve Føtexu.
„Díky,“ řekla Louise. Pak si hodně zhluboka a nahlas vzdychla a dodala, že se to může protáhnout. Slíbila, že až bude přibližně vědět, jak dlouho se zdrží, zavolá mu.
„Připravím nějaké jídlo a dám ti ho do lednice,“ prohlásil Peter a Louise mu poslala pusu. Jen přitom doufala, že se polibek neztratí v chrastění způsobeném kolísavým telefonickým spojením.
V silvestrovském opojení umocněném vypitým šampaňským si její miláček dal slavnostní předsevzetí, že když Louise zavolá, že to domů nestihne podle plánu, bude chápavý a vstřícný.
Ve vzpomínce ho krátce viděla se sklenkou v ruce. Trošku ji to rozladilo, protože ve skutečnosti to bylo ultimátum, které stanovila, když po jeho devítiměsíčním pobytu ve Skotsku začali bydlet spolu. Původně musel pracovně odjet na šest měsíců do Aberdeenu kvůli zavádění nového produktu mezinárodní farmaceutické firmy, v níž byl zaměstnán. Nakonec se k tomu přidaly další tři měsíce, takže se vrátil až těsně před Vánoci.
„Taky ti posílám pusu,“ odpověděl. Louise telefon s úsměvem vypnula a opět ho zastrčila do tašky. Zalistovala starým časopisem, kde ji zaujal článek o mladé ženě s leukemií. Měla by podstoupit transplantaci kostní dřeně. Problém spočíval v tom, že v celosvětovém registru dárců nebyl žádný, který by měl úplně stejný typ tkání jako ona.

Po hodině Louise usoudila, že prohlídka už bude končit. Vyšla na chodbu oddělení, aby se poohlédla po konvici s kávou a šálcích.
„To byl dobrý nápad,“ pochválil ji Flemming, když si o deset minut později sedal proti ní.
Nalila kávu a přistrčila k němu jeden hrníček.
„Jak se jí daří?“
„Má za sebou hodně brutální zážitek,“ odpověděl.
Louise měla na stole připravený papír a propisovačku. Přisunula si je blíž a s očekáváním sledovala Flemminga, jak fouká do kávy.
„Došlo k vaginálnímu i análnímu vniknutí,“ řekl a odložil šálek.
Zapsala si to.
„Čerstvě natržená krvácející sliznice u vstupu do pochvy a tři trhliny v pokožce u konečníku.“
„Našel jsi sperma?“
Mluvili spolu stejným tónem, jako by probírali všední záležitosti.
„Ne tak docela, ale na zádech měla několik fluoreskujících skvrn, které tam mohly zůstat po spermatu, ty jsem zajistil.“
Louise vzhlédla od bloku.
„Měla něco v pubickém ochlupení?“
Zavrtěl hlavou.
„Těžko se do ní mohl dostat zepředu, protože měla spoutané nohy. Myslím si, že byl jen za ní.“
„Ale v jejím případě by tam jinak určitě něco zbylo,“ dodal a na tváři vyloudil křivý úsměv.
K velké nelibosti soudního lékaře už nebylo v módě, aby ženy měly v oblasti genitálií vůbec nějaké ochlupení. Louise se jeho poznámce hlasitě zasmála a musela si přiznat, že ona sama je nemožně nemoderní.
„A co jiné části těla?“
Načrtla skicu lidské postavy, aby si do ní mohla poznačit, které části těla oběti byly poraněny.
„Má krvácející tržné ranky po roubíku, který jí nacpal do úst,“ odpověděl.
Louise si to zakreslila do náčrtku a Flemming pokračoval:
„Okraje roubíku sahaly až do koutků úst a zadíraly se do nich. Myslím, že roubík bude někde v bytě nebo ho už odvezli technici.“
Louise jejich rozsáhlou sbírku nejrůznějších roubíků viděla. Při pomyšlení, co všechno pachatelé obětem strkali do úst, aby nemohly křičet, ji rozbolely tváře. Využívali všechno možné — od dřevěných kostek v ponožce až po různě tlusté kabely ovinuté izolepou nebo náplastí.
„Dále má drobné čtvercové puchýřky v místě, kde byla přilepená páska — předpokládám, že jde o alergickou reakci,“ řekl Flemming a pokračoval: „Kromě toho utržila několik silných úderů do obličeje.“
„Udělal to někdo, koho znala?“ zeptala se Louise a odložila propisovačku.
„Jmenuje se Jesper Bjergholdt,“ mrkl soudní lékař na lísteček, který měl v kapse bílého pláště, „a bydlí na H. C. Ørstedsvej.“
Louise vytáhla telefon a vyťukala číslo Larse Jørgensena. Pochopitelně se na to měla Susanne zeptat, když spolu jely autem. Zatímco čekala, až se kolega ozve, vyzvala Flemminga, aby pokračoval.
„V pondělí večer spolu byli na večeři, ale nevím určitě, jestli už se znali déle, nebo zda šlo o novou známost,“ řekl trochu omluvně.
„Zdůrazňovala, že prožili pěkný večer a že vůbec nechápe, co se najednou stalo.“
Louise dala posunkem najevo, že ho pořád poslouchá.
„Když už bylo vyšetření téměř u konce, začala naznačovat, že to možná vůbec neudělal on,“ pokračoval soudní lékař a zdvihl ruku v odmítavém gestu, „není ale schopná říct, kde byl v tom případě Bjergholdt a jak by se někdo jiný do bytu dostal.“
Na chvilku se odmlčel a vážil slova.
„Je naprosto zřejmé, že to s ní otřáslo. Teď mluví s psychologem.“
„Mohl jí dát Bjergholdt něco do pití?“ zeptala se Louise.
„To je samozřejmě možné, ale spíš si myslím, že ne. Odběr jsme provedli.“
„Jen stručně,“ řekla do telefonu, když ho kolega, který byl v Susannině bytě, konečně zvedl. „Jmenuje se Jesper Bjergholdt, bydlí na H. C. Ørstedsvej a večeřeli spolu v restauraci.“
Pohlédla na Flemminga a zeptala se: „Kde?“
Pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.
„To nevím,“ pokračovala, „ale jakmile si se Susanne promluvím, zavolám ti. Tak zatím ahoj.“
Chystala se zavěsit, když ji napadlo, že Susanne by ze Střediska asi ráda odešla v jiném oblečení než v županu.
„Můžeš prosím tě najít ve skříni nějaké její oblečení a poslat je sem? Vezmu ji pak s sebou na ředitelství.“
Uložila telefon do kabely a mrkla do bloku, aby se podívala, kde skončili. Pak soudního lékaře požádala, aby pokračoval.
„Kolem zápěstí a kotníků má sedřený pruh kůže v šířce přibližně jednoho centimetru, což odpovídá tomu, že byla spoutaná páskami na kabely.“
Louise si poznámky psala stejně strohými slovy.
„Dále jsou tu otlaky po poutech, protože pachatel plastové pásky hodně utáhl. Řekl bych, že když jí lidé ze záchranky pouta přeřízli, měla ruce tmavě fialové a oteklé, ale při vyšetření už otok splaskl a barva byla normální.“
Poté, co všechno sepsali, ještě chvíli poseděli a povídali si o letních prázdninách, které Flemming se svými dětmi plánuje. Letos by s nimi měl být o dovolené poprvé sám a děti si vymyslely, že prázdniny stráví jako na Divokém západě, v krytém voze, se kterým budou jezdit křížem krážem po lesích ve středním Jutsku.
„Děti chtějí spát ve stanu a vařit na ohni,“ prohlásil a potřásl hlavou. Pak vstal a doprovodil ji na chodbu.

Související knihy

Blaedelová, Sara

Host, 2013