Na jaře roku 2026 rozšířilo nakladatelství Ikar, člen Euromedia Group, nabídku české beletrie o novinku Alexe Wallóa s názvem Netopýří duše. Po Muži vdaných žen (2024) a románu Lízat mraky (2025) jde již o třetí setkání s románovou postavou spisovatele, motorkáře, milovníka hudby, žen a dalších životních požitků Danielem Rysem.

Jak už možná víte, Alex Walló není jediným jménem, pod nímž se tento český autor prezentuje. Největší část jeho bibliografie vznikla pod pseudonymem Martin Goffa. Právě k poslednímu zmíněnému se vážou především realisticky laděné kriminální příběhy s Mikem Syrovým, Markem Vrázem či vysloužilým policistou Arnoštem Milotou. Vedle detektivek ovšem Martin Goffa dokázal napsat i citlivější psychologický román Rémi (2018) nebo mezi mladší čtenáře knihou Parta a cesta proti času (2025). Jako Daniel Gris se autor naopak přiklání k americké drsné škole reprezentované soukromým detektivem Larsem, ale také k postapokalyptické sci-fi v sérii Země zmaru (2024–2026). Alex Walló pak představuje třetí výraznější tvář tohoto mimořádně produktivního spisovatele – tvář obrácenou především k partnerským vztahům, erotice, lidským slabostem a citovým zmatkům. Jednotlivá jména tedy nejsou pouhou hrou na tajemství, ale poměrně přehledným rozdělením autorových žánrových zájmů.

Připomeňme si hlavního hrdinu. Daniel Rys se ve skutečnosti jmenuje Beránek, jenže takové příjmení se dle jeho názoru na obálku společenských románů příliš nehodí. Zvolil si proto údernější pseudonym, přestože povahově má k nespoutané šelmě občas docela daleko. V prvním dílu, příznačně nazvaném Muž vdaných žen, se představil jako zkušený svůdník, kterému monogamní život zdánlivě nic neříká. Pod rouškou sebevědomého cynika se ovšem skrývala podstatně romantičtější duše, než by si byl ochoten připustit. Následující titul Lízat mraky pak jeho důvěru ve vlastní schopnost rozumět ženám i sobě samému prověřil ještě důkladněji. Z mého pohledu šlo zároveň o jednu z emocionálně nejsilnějších knih, jaké dosud autor pod kterýmkoli ze svých jmen napsal.

Na začátku Netopýří duše se zdá, že Daniel konečně nalezl určitou rovnováhu. Po zkušenostech z minulosti se sice stále brání příliš hlubokému vztahu, zároveň mu však vyhovuje soužití – nebo spíše nesoužití – s výrazně mladší Alicí. Každý bydlí ve vlastním bytě, oba mají prostor pro práci, záliby i osobní život, a přesto spolu tráví dost času na to, aby jejich spojení nebylo možné označit za pouhou příležitostnou známost. Danielovi tento stav vyhovuje. Alice je mladá, inteligentní, samostatná, zajímá se o historii, literaturu a další oblasti umění, jezdí na motorce a nemá potřebu staršího partnera nekriticky obdivovat. Naopak se často ukazuje, že právě ona má v některých otázkách jasno podstatně víc než on. Danielův život navíc postupně začnou ovlivňovat další okolnosti, s nimiž ještě nedávno příliš nepočítal. Stal se otcem dospělé dcery, o jejíž existenci dlouho nevěděl, a nyní také dědečkem. Najednou není jen svobodným spisovatelem pohybujícím se mezi vlastním bytem, nakladatelstvím, hospodami a postelemi. Začíná zjišťovat, že čas přináší vedle zkušeností také odpovědnost. Čtyřicet sedm let sice nepředstavuje žádné stáří, ovšem vedle Alice začíná toto číslo vyčnívat poněkud zřetelněji. Co pro Ryse znamená pohodlné a dlouhodobě udržitelné uspořádání, může partnerka vnímat pouze jako jednu etapu vlastního života. A zatímco Daniel má pocit, že již našel vše podstatné, Alice má většinu zásadních rozhodnutí teprve před sebou. Až dosud věkový rozdíl nepředstavoval větší problém. Oba se vzájemně doplňovali a měli dost společných zájmů na to, aby se z jejich vztahu nestala karikatura stárnoucího muže a mladé obdivovatelky. Jenže pak z Aliciny strany zazní nečekaný návrh. A Daniel si najednou musí položit otázku, nakolik je skutečně tak otevřený, moderní a zkušený, jak o sobě celé roky tvrdil.

Právě zde se skrývá jeden z nejsilnějších motivů románu. Daniel se rád považuje za volnomyšlenkáře, ovšem především za předpokladu, že se svět řídí jeho pravidly. Dokáže se vysmívat společenským konvencím, odmítat tradiční podobu partnerství a obhajovat právo každého člověka žít po svém. Když se však obdobná volnost přestane týkat pouze jeho, začne se celý myšlenkový systém nepříjemně otřásat. Netopýří duše proto nejsou jen vyprávěním o rozdílném věku dvou partnerů. Mnohem víc jde o střet deklarované otevřenosti s její praktickou podobou. Je snadné vystupovat jako tolerantní člověk, dokud nás cizí rozhodnutí nic nestojí. Podstatně obtížnější je zachovat stejný postoj ve chvíli, kdy se dotkne našich citů, obav a sebevědomí.

Daniel se zároveň stále brání dalšímu hlubokému vztahu. Zkušenosti z Muže vdaných žen jej přesvědčily, že skutečná oddanost znamená také skutečnou možnost bolesti. Volné uspořádání s Alicí mu proto umožňuje žít s pocitem, že má vše pod kontrolou. Nezůstává sám, ale zároveň se nemusí plně odevzdat. Jenže lidské city se smluvními podmínkami řídí jen v červené knihovně. Postupně se tak ukazuje, že Daniel možná není méně zamilovaný, než býval dřív. Pouze si našel rafinovanější způsob, jak sám sobě tvrdit opak.

V tomto směru lze Netopýří duše zasadit do širší tradice románů, v nichž mužský vypravěč rozebírá své vztahy, omyly a postupující věk, aniž by si byl vždy vědom vlastní nespolehlivosti. Nejzřetelnější zahraniční paralelu představuje Nick Hornby a jeho román High Fidelity, česky známý také jako Všechny moje lásky (1995, česky prvně 2000). Alex Walló ostatně na Hornbyho otevřeně odkazuje přímo v textu. Hornbyho Rob Fleming používá hudbu, žebříčky a popkulturní odkazy k tomu, aby porozuměl svým neúspěšným vztahům. Daniel Rys postupuje velmi podobně. Také on si sestavuje pořadí oblíbených či nenáviděných písní, filmových úvodů a muzikálových skladeb. O umění přitom často mluví snadněji než o vlastních citech. Popkultura se pro něj stává jazykem, jímž dokáže pojmenovat to, co by běžnými slovy vyjádřit neuměl. Rozdíl spočívá především ve věku a životní fázi obou postav. Hornbyho hrdina teprve hledá cestu k dospělosti, zatímco Daniel už by měl mít základní otázky dávno vyřešené. Jenže právě ono „měl by“ tvoří značnou část problému. Člověk může zestárnout, aniž se ve vztazích stane zásadně moudřejším.

V určitých momentech mohou Netopýří duše připomenout také tvorbu Davida Nichollse, především romány Jeden den (One Day, 2009, česky prvně 2011) nebo Tři na cestě (Us, 2014, česky 2015). Nicholls rovněž dokáže spojovat partnerskou intimitu s vědomím plynoucího času a s otázkou, zda dva lidé mohou chtít od života totéž, když se každý nachází v jiné etapě. Walló je proti němu přímočařejší, dialogičtější a méně melancholický, oba autoři však umějí odhalit závažný vztahový problém prostřednictvím zdánlivě banální konverzace.

V temnější a provokativnější podobě se podobným tématům věnuje Hanif Kureishi. Jeho postavy rovněž rády hovoří o osobní svobodě, sexuální otevřenosti a odmítání konvencí, aby se později ukázalo, že za velkými myšlenkami mnohdy stojí obyčejná ješitnost, strach nebo sobectví. Alex Walló není tak nemilosrdný ani společensky vyhrocený, ale k mužskému sebeklamu se dokáže přiblížit velmi podobně.

Z českých autorů se nabízí především srovnání s Michalem Vieweghem. Také u něj nacházíme vzdělaného, kulturně potentního a místy poněkud sebestředného mužského vypravěče, který s ironií komentuje své vztahy i okolní svět. Oba autoři pracují s literárními a filmovými odkazy, erotikou a sebeironií. Wallóův Daniel Rys však působí méně jako nástroj společenské satiry a více jako člověk zachycený v konkrétní citové situaci. Jeho největším protivníkem není okolní společnost, ale vlastní neochota přiznat si pravdu.

Civilním humorem, svižnými dialogy a schopností vytěžit komickou situaci z obyčejného partnerského nedorozumění se kniha místy přibližuje Patriku Hartlovi. Hartlovy romány bývají rozkročené mezi větší počet postav a několik vzájemně propojených osudů, zatímco Netopýří duše se soustředí především na Danielovu perspektivu. Díky tomu může Alex Walló jít hlouběji do jednoho konkrétního vědomí, i když tím zároveň přijímáme jeho omezený pohled na všechny ostatní.

Za zmínku stojí také Emil Hakl. Jeho prózy se často zabývají stárnoucími muži procházejícími Prahou, bilancujícími vztahy a zakrývajícími nejistotu humorem, alkoholem nebo zdánlivě nezávazným hovorem. Hakl je jazykově střídmější, syrovější a literárně náročnější, zatímco Walló sází na čtenářskou přístupnost, rychlý spád a výrazné dialogy. Přesto oba dokážou zachytit okamžik, kdy mužská sebejistota přestane fungovat a pod ní se objeví strach z osamění, stáří či vlastní zbytečnosti.

Netopýří duše tak stojí někde mezi vztahovým románem, mužskou zpovědí a popkulturní esejistikou. Někdo může namítnout, že Danielovy odbočky k hudbě, filmům, literatuře nebo divadlu místy zpomalují děj. Na druhou stranu právě ony tvoří jednu z nejvýraznějších součástí autorova rukopisu. Tentokrát už nejde pouze o tradiční wallóovsko-goffovsko-grisovskou hudební encyklopedii. Daniel se pouští do hodnocení filmových scén, literárních děl, básníků i muzikálových interpretací. Řeč přijde na Baby Driver, Trainspotting, Nicka Hornbyho, Gerarda Manleyho Hopkinse nebo Jesus Christ Superstar. Nechybějí ani vzpomínky na pražskou Spirálu a českou verzi slavného muzikálu. A tak zvláštní místo v textu zaujímají různé žebříčky. Daniel sestavuje nejlepší filmové začátky, nejotravnější písně či nejoblíbenější provedení známých skladeb. Nejde jen o samoúčelné předvádění znalostí. Žebříčky mu poskytují iluzi pořádku. Umělecká díla lze rozdělit, porovnat a seřadit od nejlepšího po nejhorší. Lidské vztahy nic podobného neumožňují.

V některých chvílích lze mít pocit, že by určité kulturní odbočky snesly zkrácení. Především čtenář, který nesdílí autorovo nadšení pro konkrétní hudební či filmová díla, může začít netrpělivě vyhlížet návrat k hlavnímu příběhu. Osobně je však vnímám jako přirozenou součást Danielovy osobnosti. Bez nich by byl jen dalším mužem procházejícím partnerskou krizí. S nimi získává specifický hlas a způsob uvažování.

Netopýří duše jsou napsány v první osobě, takže vše sledujeme Danielovýma očima. To je výhoda i záměrná past. Hrdina dokáže být vtipný, všímavý a překvapivě citlivý, zároveň však umí vlastní chování omlouvat způsobem, který by u kohokoli jiného bez váhání odsoudil. Čtenář proto musí neustále rozlišovat mezi tím, co Daniel tvrdí, a tím, co ze skutečnosti popisované kolem něj skutečně vyplývá. Právě tato nespolehlivost činí postavu uvěřitelnou. Daniel není člověk, kterému bychom měli bezvýhradně fandit. Dokáže být sympatický i protivný, moudrý i zaslepený, velkorysý i sobecký. Podobně jako většina z nás často dobře ví, jak by se měl zachovat. Jen se tím vždycky neřídí.

Autor ani tentokrát nezapomíná na humor. Danielovy úvahy o stárnutí, péči o malé dítě, moderních technologiích či generačních rozdílech pravidelně vyvažují závažnější polohy románu. Zvlášť dobře fungují situace, v nichž se hrdina snaží zachovat důstojnost, přestože okolnosti pracují důsledně proti němu. Pod komediální vrstvou však zůstává hloubková sonda do lidské duše, zamilovanosti a oddanosti. Román se ptá, zda milujeme druhého člověka takového, jaký skutečně je, nebo pouze tehdy, dokud se vejde do našeho obrazu ideálního partnera. Také zkoumá, zda lze někomu nabídnout svobodu a současně očekávat, že ji nikdy plně nevyužije.

Významnou roli hraje i strach. Nejen strach ze ztráty partnerky, ale také obava ze stárnutí, změny a budoucnosti, kterou už nelze plánovat výhradně podle vlastních potřeb. Daniel se dokáže vysmívat nejrůznějším fobiím, ovšem sám si kolem sebe vybudoval celou soustavu obranných mechanismů. Není náhodou, že právě obavy a jejich překonávání rámují značnou část příběhu.

Kniha má 168 stran rozdělených do třiatřiceti kapitol. Stejně jako oba předchozí díly ji doprovázejí ilustrace Barbory Balgové. Obálku s využitím její kresby připravila Jana Šťastná. Vizuální podoba tak zachovává jednotu celé dosavadní série.

Ve srovnání s románem Lízat mraky působí Netopýří duše o něco méně emocionálně drtivě, zato myšlenkově vrstevnatěji. Předchozí kniha čtenáře zasahovala především silou konkrétního příběhu, novinka více provokuje otázkami. Jak otevření skutečně jsme? Nakolik nás definuje věk? A je partnerská svoboda pořád svobodou, když se nám její důsledky přestanou líbit?

Alex Walló nepřináší jednoduché odpovědi. Nabízí hrdinu, který se považuje za znalce žen, ale stále obtížněji se orientuje ve vlastní mysli. Muže, jenž dlouho věřil, že si dokáže ze vztahů vybírat pouze příjemné části, zatímco před těmi ostatními zůstane bezpečně ukrytý. Jenže netopýři nemohou zůstat zavěšeni na jednom místě navždy. Občas se musejí pustit. A doufat, že ještě dokážou létat.

Související knihy

Walló, Alex

Ikar, 2026