Péčí nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA se 22. července 2026 vrátilo na české knižní pulty Právo nálezce (Finders Keepers, 2015, česky prvně 2015) od Stephena Kinga, druhá část původní trilogie s vysloužilým policistou Billem Hodgesem. Tentokrát jde o druhé české vydání, které má 336 stran, pevnou vazbu a stejně jako před lety vychází v překladu Lindy Bartoškové. Samotné nakladatelství dnes titul řadí do série Holly Gibneyová jako její druhou část, což při pohledu na další vývoj Kingových postav vlastně není vůbec od věci.

Před více než deseti lety jsem se na těchto stránkách zabýval právě Panem Mercedesem (Mr. Mercedes, 2014, česky 2014). Tehdy jsem si pochvaloval především Kingovu schopnost vystavět ryzí detektivní thriller bez obvyklé hororové či fantastické berličky a přimět čtenáře nedočkavě obracet jednu stránku za druhou. Dnes už zároveň víme něco, co jsme tehdy vědět nemohli. Z trojice Bill Hodges, Jerome Robinson a Holly Gibneyová nakonec nejdelší literární život čekal právě poslední jmenovanou. Po Panu Mercedesovi, Právu nálezce a Konci hlídky se Holly vrátila v Outsiderovi, titulní novele sbírky Když teče krev, dále v samostatném románu Holly (2023, česky 2024) a naposledy také v knize Nevyměkni (Never Flinch, 2025). Právě tuto postupnou cestu od nesmělé vedlejší postavy k plnohodnotné hlavní hrdince ostatně sledují i mé recenze posledních dvou zmíněných knih.

Právo nálezce je přitom z celé původní trilogie možná nejméně „hodgesovským“ románem. Bill Hodges, Holly a Jerome sice hrají důležitou roli, ale Stephen King nemá sebemenší potřebu přivést je na scénu hned v prvních kapitolách. Nejdříve rozehrává úplně jiný příběh, který by nějakou dobu docela dobře fungoval i sám o sobě. Na jeho začátku stojí John Rothstein, slavný, ale už léta mlčící spisovatel. Především jeho série knih o Jimmym Goldovi získala obrovské množství čtenářů. Jedním z těch nejoddanějších je Morris Bellamy. Slovo oddaný však v jeho případě postupně dostává poněkud znepokojivý význam. Morris se totiž nedokáže smířit s tím, kam Rothstein svou nejslavnější postavu dovedl. A když zjistí, že spisovatel možná celé roky pokračoval v psaní pouze do šuplíku, rozhodne se dostat k jeho nevydaným rukopisům způsobem, který má ke slušné žádosti o autogram hodně daleko. Následuje zločin, ukrytý lup a dlouhé roky čekání. Vedle peněz se totiž do úkrytu dostane i něco, co má pro Morrise Bellamyho podstatně větší cenu – zápisníky naplněné dosud nepublikovanými Rothsteinovými texty. Jenže než se jejich nový majitel stačí ke svému pokladu vrátit, skončí na dlouhá desetiletí ve vězení kvůli úplně jinému zločinu. A pak se Stephen King posune v čase. Do hry vstupuje Pete Saubers, dospívající chlapec, jehož rodina má k událostem popsaným v knize Pan Mercedes mnohem těsnější vztah, než se zpočátku může zdát. Právě tady King velmi elegantně propojuje zdánlivě samostatný příběh s první částí série. Následky útoku Bradyho Hartsfieldova totiž neskončily poslední stránkou předchozího románu. Jednou z jeho obětí se stal i Peteův otec a finanční i osobní důsledky tragédie dopadají na celou rodinu ještě o několik let později. Pete náhodou objeví dávno ukrytý poklad. Peníze mohou vyřešit část rodinných problémů, ale mnohem zajímavější je druhá polovina nálezu. Také Pete totiž propadne Rothsteinovým knihám. Na rozdíl od Morrise ovšem nepředstavuje literatura něco, čemu by chtěl vládnout. Je pro něj objevem, únikem i možností podívat se na vlastní život trochu jinýma očima.

A právě v paralelním vztahu obou čtenářů ke stejnému spisovateli podle mě leží jedna z největších předností celé knihy. Stephen King proti sobě nestaví pouze pachatele a potenciální oběť. Staví vedle sebe dva milovníky literatury. Oba dokážou významu knih podřídit značnou část života, ale každý z nich chápe onu lásku úplně jinak. Jeden přijímá příběh jako dar. Druhý nabude přesvědčení, že mu patří. Tady se Právo nálezce dostává mimo běžné hranice detektivního thrilleru.

Stephen King se k nebezpečnému vztahu mezi spisovatelem a jeho čtenářem nevrací poprvé. Nejvýraznější paralelu samozřejmě představuje Misery (Misery, 1987, česky prvně 1994), kde samozvaná největší fanynka Annie Wilkesová odmítne přijmout rozhodnutí svého oblíbeného autora a začne si vynucovat pokračování příběhu podle vlastních představ. O téměř třicet let později King stejnou základní otázku obrací trochu jiným směrem. Morris Bellamy nechce spisovatele donutit psát. Chce vlastnit to, co už napsal, a zároveň se cítí být oprávněn soudit, co měl autor se svými postavami udělat. Není přitom náhodou, že sami Kingovi vydavatelé při uvedení Práva nálezce spojení s Misery výslovně zdůrazňovali.

Ve skutečnosti ale můžeme jít ještě dál. Spisovatelé, jejich tvorba a někdy i destruktivní vztah mezi autorem, knihou a publikem se Kingovým dílem táhnou dlouhodobě. Vzpomeňme třeba na Temnou půli, Lisey a její příběh nebo novelu Tajné okno, tajná zahrada. Právo nálezce patří do stejné rodiny, jen tentokrát všechny podobné motivy zasazuje do civilního kriminálního rámce.

A nelze úplně přehlédnout ani období, v němž román vznikl. Originální Právo nálezce vyšlo 2. června 2015, tedy více než čtyřicet let po Carrie. King byl dávno jedním z nejslavnějších světových spisovatelů a měl za sebou desetiletí zkušeností s nadšením, očekáváním i někdy poněkud přehnanou nárokovostí svých fanoušků. Navíc Pan Mercedes získal cenu Edgar za nejlepší román a právě v roce 2015 King z rukou prezidenta Baracka Obamy převzal National Medal of Arts za rok 2014.

Číst v takové chvíli příběh o autorovi, jehož dílo si fanoušek začne přivlastňovat, je docela zajímavé. Neříkám tím, že John Rothstein představuje Kingovo alter ego. Svou uzavřeností a neochotou publikovat je ostatně skoro jeho pravým opakem. Téma vlastnictví příběhu, hranice mezi autorem a čtenářem a otázka, komu vlastně literární hrdina „patří“, však musí mít pro člověka, jehož postavy žijí v hlavách milionů lidí, trochu jinou váhu než pro běžného smrtelníka. Právě tím se podle mě Právo nálezce od Pana Mercedese nejvýrazněji odlišuje. První díl byl především soubojem dvou mužů. Věděli jsme, kdo je pachatel, znali jsme jeho úmysly a sledovali závod s časem. Druhá kniha pracuje s mnohem delším časovým úsekem a její hlavní konflikt vzniká pomaleji. Stephen King přeskakuje mezi různými obdobími, nechává čtenáře sledovat Morrise, Petea i další postavy a teprve postupně všechny jednotlivé cesty sbližuje. Bill Hodges proto tentokrát není člověkem, kolem něhož se od první stránky točí celý svět. Spíš do již rozběhnutého mechanismu vstoupí ve chvíli, kdy začíná být zřejmé, že by se mohl velmi brzy zadřít. Pro mě to rozhodně není nedostatek. Naopak. King díky tomu nepíše prosté pokračování, jakési „Pan Mercedes podruhé“, ale dovoluje si prostřední díl série vystavět téměř jako samostatný román.

Holly Gibneyová tu zároveň pokračuje ve vývoji, který je při pohledu z roku 2026 ještě zajímavější než při prvním vydání. Už není pouze nejistou a sociálně poněkud neohrabanou ženou, která se náhodou připletla k pátrání Billa Hodgese. Postupně získává vlastní sebevědomí, schopnosti i místo v týmu. Teprve s vědomím toho, kam ji King později dovede v Outsiderovi, Když teče krev, Holly a Nevyměkni, je dobře vidět, kolik základů budoucí samostatné hrdinky položil právě v těchto raných knihách. I ve své recenzi románu Holly jsem se ostatně vracel až k prvnímu setkání čtenářů s Holly v titulu Pan Mercedes.

Nadpřirozena si tentokrát neužijete. Právo nálezce zůstává po naprostou většinu času pevně nohama na zemi. Hrůzu obstarávají lidé, jejich posedlost, násilí a schopnost přesvědčit sami sebe, že na něco mají nárok. Teprve závěr velmi nenápadně otevírá dveře směrem ke třetímu dílu, Konci hlídky, v němž se King začne vracet do mnohem důvěrněji známých, fantastických vod. I oficiální charakteristika závěrečného dílu mluví o spojení detektivního základu prvních dvou knih s nadpřirozeným napětím typičtějším pro Kingovu tvorbu.

V tomto směru má dnešní kniha poměrně blízko také k Billymu Summersovi (2021, česky 2022). Ani tam Stephen King nepotřeboval strašidla nebo nadpřirozené síly a celý příběh vystavěl na lidech, jejich rozhodnutích a důsledcích násilí. Zatímco Billy Summers má výraznější podobu akčního kriminálního románu, Právo nálezce stojí mnohem více na posedlosti literaturou a na pomalu se utahující smyčce kolem několika postav.

Pokud bychom hledali příbuzné knihy mimo Kingovu vlastní tvorbu, nabízí se několik možností. Na světové scéně mi Právo nálezce v některých motivech připomíná Stín větru Carlose Ruize Zafóna, kde se rovněž setkáváme s fascinací knihou, tajemným spisovatelem a člověkem schopným kvůli literatuře překročit nejrůznější hranice. Ještě jinou podobu vztahu mezi knihou, sběratelskou posedlostí a nebezpečím nabízí Dumasův klub Artura Péreze-Reverteho. Ani jedno pochopitelně není přímým protějškem Kingova románu. Společný motiv literatury coby něčeho mnohem cennějšího – a potenciálně nebezpečnějšího – než potištěný papír je ale nepřehlédnutelný.

Na domácí scéně je podobně těsná paralela podstatně obtížnější a asi nemá smysl ji hledat za každou cenu. Vzdáleně bych připomněl třeba Poslední tečku za Rukopisy Miloše Urbana, která rovněž staví literaturu a tajemství kolem ní do středu detektivně laděného příběhu. Urban si však mnohem více hraje s českou literární historií, mystifikací a postmoderní nadsázkou. Berme tedy podobnost spíše jako tematickou než žánrovou.

Samostatnou kapitolu Kingovy kariéry odjakživa představují filmové a televizní adaptace. V době mé recenze Pana Mercedese jsem připomínal, že počet Kingových zfilmovaných příběhů už tehdy téměř soupeřil s jeho knižní produkcí. Samotné Právo nálezce se celovečerního filmu nedočkalo, bez obrazového zpracování ale rozhodně nezůstalo. Příběh se stal základem třetí řady seriálu Mr. Mercedes. Oficiální Kingovy stránky ji přímo označují za sezonu založenou na Právu nálezce a seriál tak zpracoval celý základní hodgesovský svět. Televizní podoba samozřejmě není přesným přepisem románu a kvůli potřebám seriálu pracuje s některými postavami a časovou osou trochu jinak. Základní motiv zavražděného spisovatele, ztracených rukopisů a vyšetřování však zůstává.

Možná je přitom příznačné, že Právo nálezce funguje jako druhý díl trilogie úplně jinak než mnoho prostředních částí podobných sérií. Není jen mostem mezi začátkem a koncem. Má vlastní téma, vlastního protivníka, nové ústřední postavy a značnou část knihy by šlo číst bez znalosti Pana Mercedese. Znalost prvního dílu ale přidává další vrstvu, protože King ukazuje, že velká tragédie nekončí okamžikem dopadení pachatele. Její ozvěny se mohou vracet ještě po letech v životech lidí, kteří při ní zdánlivě stáli někde úplně na okraji.

A stojí tedy za to vracet po více než deseti letech Právo nálezce na pulty knihkupectví? Za mě rozhodně ano. Nejen proto, že jde o prostřední část série, která dnes pokračuje daleko za hranicemi původní hodgesovské trilogie. Především je to velmi dobře vystavěný thriller, v němž Stephen King dokázal spojit kriminální zápletku s něčím, čemu rozumí jako málokdo jiný – s vášní pro knihy a s podivným poutem vznikajícím mezi autorem a člověkem hltajícím jeho dílo. Možná právě proto přestavuje Právo nálezce ve výsledku jednu z těch Kingových knih, které mohou docela dobře oslovit i čtenáře, kteří se jeho klasickým hororům vyhýbají. Žádní démoni, žádná strašidla a po většinu času ani nic, co by odporovalo běžným zákonům našeho světa. Jen několik lidí, několik starých zápisníků a otázka, jak daleko je člověk ochoten zajít kvůli příběhu, který miluje.

A jak už Stephen King za více než půl století své kariéry mnohokrát ukázal, k opravdu dobrému hororu někdy žádné nadpřirozeno nepotřebujete.

Související knihy

King, Stephen

Pavel Dobrovský – BETA, 2026