Čtení ke kávě: Věci vyvážené, 2. část (Lucie Hušková)

Věci vyvážené, 2. část

7.7.2026 Lucie Hušková Bez komentáře

Dokonalost má svá pravidla. Ema je dodržuje do puntíku.

Ema zamíří na terasu. Stejně jako každé úterý vyhlíží svého muže, který přijíždí z tenisu. Dnes už je přesvědčená, že jí Karel skutečně zahýbá. Důkazy do sebe pasují jako puzzle. Ema se rozhlíží po okolí, vidí však jen sousedku, která ze stěny domu škrábe přerostlý břečťan. Nic, co by ji zajímalo. Ema má všechny venkovní rostliny v pořádku a ošetřené. Nikde nic nepřebývá, nikde nic neschází.
Jakmile jí Karel stejně jako každý týden vlepí polibek na tvář a zamíří do sprchy, Ema tradičně popadne sportovní tašku a její obsah prohledá. Nic se nezměnilo. Všechno je jako obvykle.
Sprcha utichne, Karel se objeví ve dveřích. S ručníkem kolem pasu, s párou vyvěrající z pórů, protože horkou sprchu miluje i v parném létě.
Malý syn se Emy přijde zeptat, kdy bude večeře. Ema právě zalévá květiny na parapetech, aby odehnala myšlenky, které ji dnes tíží víc než kdy jindy. Lepší zalitá kytka než utopené manželství.
„Už jsi dost velký na to, aby sis ji připravil sám,“ odmítne ho Ema chladně.
Syn na matku překvapeně zírá, pak jen pokrčí rameny a zamíří na zahradu. Procházející otec ho podrbe ve vlasech.
„Kam jdeš? Máš uklizeno v pokoji? Vím, že nemáš, tak fotbal zákaz,“ zavolá za ním Ema, ale odpovědí jsou jí jen zabouchnuté dveře.
„Bude teda něco k večeři?“ zeptá se Karel pobaveně.
Ema se k němu otočí a zamračí se.
„I ty jsi už dost velký. Udělej si večeři sám.“
Ema se otočí zpět k parapetu a naplní vodou květináč s phalaenopsisem po okraj. Až se orchidej napije, vodu vylije do dřezu. Nesnese, aby někde zůstávala přebytečná voda.
Do obývacího pokoje přijde dcera.
„Jdu ven s kámoškou. Na večeři mě nečekejte, stejně nemám hlad,“ oznámí a hned se otočí k odchodu.
„Nikam,“ zarazí ji Ema.
Dcera se otráveně otočí.
„Ale já už jsem domluvená. Jdu jenom na hoďku,“ smlouvá dcera.
„Řekla jsem, že nikam nepůjdeš. Máš hotové úkoly na zítra?“ zeptá se Ema, opět otočená ke květinám.
„Ty jsi fakt strašná,“ vzdychne dcera a pohlédne na otce.
„Tatí, můžu ven? Viď, že můžu?“
Ema ví, že na Karla dceřiny manévry zabírají. Proto zvedne varovně ukazováček.
„Budeš poslouchat, co říkám. Táta ti nemá co dovolovat. A teď jdi a udělej si ty úkoly. Přijdu si tě zkontrolovat.“
Dcera nenávistně zasyčí a odchází do pokoje. Zamyká.
„Proč jí nedovolíš jít ven? Vždyť je ještě světlo a holky stejně chodí jenom kousek od baráku,“ zkouší Karel přesvědčit svou ženu.
„V rodině musí být řád,“ odpoví Ema klidně.
Karel nechápavě zakroutí hlavou a přesune se k šatníku.
„Jinak by zvlčeli,“ dodá Ema ještě na vysvětlenou.
Vždyť Ema jenom chce, aby bylo všechno perfektní. Bez jejího přičinění by byli ztracení. Vždyť na tom není nic špatného.
„Tyhle si neber, mají gumu úplně vytahanou. Obleč si ty šedivé, co jsem ti koupila minulý týden,“ prohlásí Ema, když vidí, po kterém kusu prádla Karel sahá. To tak, aby před milenkou nosil nejlepší kousky a před ní nevkusné spoďáry.
Mezitím si všimne, že Karlovi stékají po zádech potůčky vody.
„Teče z tebe voda, příště se pořádně utři,“ pronese Ema, popadne papírový kapesník a hrubě otře manželovi kůži.
„Já už toho mám dost, Emo,“ otočí se Karel najednou a rozhodí rukama.
Ema se té nenadálé invektivy lekne.
Raději proto poodstoupí a ještě jednou zalije phalaenopsis.
„Čeho máš dost, jestli se smím zeptat?“ odváží se Ema pohlédnout na manžela.
Karel mlčí a dívá se na ni. Skrz ni. Ema ten pohled dobře zná.
„Stal se z tebe někdo cizí,“ vydechne nakonec manžel.
Ema drží konvičku pevně semknutými prsty. Najednou cítí, že potřebuje oporu.
„Já jsem jiná?“ zeptá se s mírnou ironií v hlase.
Barevný plast v Eminých rukou odvedl svůj úkol. Začíná nabývat jistoty, kterou na chvíli ztratila. Pokud jde o ni, je snad jasné, že chce mít nastávající diskusi pod kontrolou.
„Jo, jsi. Jsi úplně jiná než dřív,“ zabručí Karel. „Stal se z tebe generál, co jenom sype rozkazy. Každýho v tomhle baráku akorát buzeruješ. Já nevím, na co si tu hraješ, ale rozhlídni se kolem sebe.“
Ema nerozumí. Karel se přesune na druhou stranu místnosti a posadí se na pohovku. Stále v ručníku, šedivé spodní prádlo v ruce.
Ema si všimne, že z Karlových stehen stékají kapky vody a vsakují se do látky, kterou nedávno nechala vyčistit. Chce mu říct, aby si stoupl a pořádně se utřel.
„Utři se, promočíš gauč.“
Karel na ni nevěřícně zírá, pak se rozesměje.
„Vidíš to? O tomhle přesně mluvím.“
Ema to nevidí, ale přikývne.
Karel si utře mokrá stehna dlaní a zapře lokty o kolena. Ema se rozhlédne po pokoji. Zpozoruje, že na obrazovce televize, která stojí naproti pohovce a která teď odráží Karlovu siluetu, ulpělo smítko prachu.
„Posloucháš mě vůbec?“ zeptá se Karel a Ema se otočí zpět.
„S kým jsi byl v Soulu?“ zaútočí Ema bez varování.
Manžela náhlým výpadem viditelně vykolejí. Má, co chtěl. Když osočuje on, ona se také žinýrovat nebude. Smítko na televizi ji dráždí.
„V žádným Soulu jsem nebyl,“ zrudne Karel.
Ema se s pocitem převahy pousměje.
„Byl jsi v něm minulý týden. Na obědě,“ prohlásí a sleduje manželovu nervozitu.
Karel sklopí hlavu a hlasitě vydechne. Jeho suverenita je ta tam.
„Byl jsem tam s naší holkou.“
Ema zvedne obočí.
„Co prosím?“
„Chodím tam s naší holkou. Na obědy. Nechtěli jsme ti to říkat, abys nebyla smutná,“ odpoví Karel a jeho odraz v televizi Emě připomíná shrbeného starce.
„Můžeš mi vysvětlit, co je to za hloupost?“ nechápe pořád Ema a pohledem hypnotizuje smítko na televizi. „Vždyť jí balím oběd do školy. Domácí vyváženou stravu, co by ještě chtěla?“
Karel pokrčí rameny.
„A to tam chodíš i místo tenisu? A když ne s naší dcerou, tak s kým?“ útočí Ema dál, je vykolejená, rozpadá se jí to pod rukama, potřebuje to ukočírovat.
Karel se zasměje.
„Ne, místo tenisu tam nechodím.“
Ema ví, že už není cesty zpět.
„A kam tedy chodíš?“
Karel se Emě podívá zpříma do očí. A s širokým úšklebkem se postaví. Ema je konsternovaná jeho troufalostí a mokrým flekem na gauči, který po něm zůstal.
„Opravdu to chceš vědět?“ zeptá se Karel rázně.
Ema přikývne.
„Tak já ti to teda povím,“ zachechtá se muž hrozivě a na minutu se odmlčí, jako by ji chtěl ještě potrápit. Během té drahocenné chvíle se Ema smiřuje s pravdou, která má vzápětí ukončit její dokonalý rodinný život.
„Chodím do školy vaření,“ rozesměje se nakonec Karel. „To je, co? Tos nečekala, že?“ rozhodí znovu rukama. Otočí se k Emě zády a zmlkne.
Ema prázdným pohledem pozoruje jeho široké lopatky a stále ještě relativně štíhlý pas. Nepozorovaně přejde k televizi.
„Jo, chodím se učit vařit, milá Emo. Tušíš vůbec, proč se něčím takovým zabývám, když vážně nemám času nazbyt?“ otočí se k ní zpátky.
Ema mlčí, to opravdu netuší. Stále ještě vstřebává informace, které do ní stěží prostupují.
„Protože naše holka nejí, všimla sis toho?“
Ema očima hypnotizuje smítko, které se vlivem máchání Karlových rukou vzneslo do vzdušného víru a usadilo se na skříňce pod televizí.
„Ty sis myslela, že tě podvádím, nebo co? Blázne,“ vysvětlí si Karel Emin pohled a znovu se zasměje, teď už o něco smířlivěji.
Smítko dál putuje po skříňce. Ema se ošije, je zpátky v realitě.
„Já věřím, že až se časem naučím dostatečně vařit a připravím tobě a dětem něco dobrýho, že holka začne konečně normálně jíst. Všimla sis někdy, že nechce jíst doma? Má tady úplně sevřenej žaludek. Proč myslíš, že s ní chodím po hospodách? To je jediný místo, kde je v klidu a kde do sebe něco dostane.“
Karel překříží ruce na prsou a ušklíbne se.
„Takže pokud ti to, Emo, nebude vadit, hodlám v týhle aktivitě pokračovat.“
Ema přikývne a odloží konvičku na skříňku. Pak konečně prstem opatrně nabere zlobivé smítko prachu a odnese ho do odpadkového koše v kuchyni. Cítí se zvláštně. Jakmile uslyší, že se Karel oblékne a odebere do pracovny, kde spustí počítač, i Ema přejde do své pracovny a spustí počítač.
Rozhodne se téměř okamžitě.
Protože jestliže Karel bude dál chodit do školy vaření, Ema se přihlásí na trenérský fotbalový kurz. Protože když se manžel hodlá věnovat dceři, ona se bude věnovat synovi. Věci přece musejí zůstat vyvážené. V tom tkví jejich dokonalost. A to Ema velmi dobře ví.

Lucie Hušková

Autorka pochází z Českých Budějovic, nyní žije v Brně. Vystudovala žurnalistiku a germanistiku na Masarykově univerzitě. Pracovala jako novinářka a specialistka PR a marketingu. V současnosti se živí jako copywriterka a překladatelka na volné noze. Na literárním poli debutovala s románem Símka (2022). Úspěch zaznamenaly i její další romány: Kolem dokola (2024) a Símka: Druhý začátek (2025). Pravidelně také přispívá povídkami do prestižní edice Česká povídka.