Píšu příběhy, které by se mohly stát kdekoliv. Mnohdy je zasazuji do blízké budoucnosti. Téměř vždy se ovšem odehrávají v českém prostředí. Moje postavy mají česká jména – pravda, často ta nejpopulárnější, v zásadě mezinárodní –, ale taková, která potkávám ve svém okolí. Není to otázka vlastenectví, ale něčeho mnohem jemnějšího – jazykového obrazu světa.
Jazyk ukazuje, jak lidé vidí svět – co je pro ně důležité, co hodnotí kladně, čeho se bojí. A každý to dělá po svém. A já se dívám na svět jako Češka, jinak to ani neumím.
Jsem lingvistka, uvědomuji si i mírné rozdíly – například ve vyjadřování žádostí. Angličan svou prosbu obalí do zdvořilostních frází, zatímco Čech ji řekne přímo. Způsob oslovení se mezi různými kulturami liší – mnoho jazyků nevyjadřuje rozdíly mezi tykáním a vykáním, v některých zemích se učiteli říká křestním jménem, jinde se užívají tituly. To, o čem se smí mluvit a co je naopak tabu, je také kulturně specifické. Pak je tady celá oblast memů, odkazů na popkulturu a historii země.
Jsou to malé detaily, které dotvářejí atmosféru. Představte si třeba situaci: zlomený muž, který udělal fatální chybu. Sedí u stolu a pije teplý nealkoholický nápoj. Samozřejmě mohu použít kávu a nic tím nezkazím. Ale co když napíšu, že pil kakao z hrníčku s krtečkem? Vidíte, kolik nových vrstev se do příběhu dostane? Jeho zoufalství je najednou intenzivnější v kontrastu s obyčejným předmětem, připomínajícím dětské motivy z mé kultury. Nevidíme jen jeho bolest, ale i kus jeho minulosti. Možná to byl dárek od jeho dítěte. Nebo vzpomínka na dětství. V každém případě, každý takový realistický motiv dodává atmosféru. Krajina ožívá a lidé v ní. Jako byste byli s nimi. Vidíte je před sebou. Nejsou jen postavy z knihy, najednou vidíte člověka, ke kterému se můžete vztáhnout, protože je tak reálný s hrnkem kakaa v ruce.
Nebo jiný příklad: obyčejná střední škola. V univerzální literatuře existují tropy – populární student, tichá studentka, nerd s podivnými či vědeckými zájmy. Ale co se stane, pokud zasadíte příběh do české školy, kterou máme všichni hluboko v paměti? Cítíte pach školní jídelny, vzpomenete si na tlačenici v šatně, kostlivce v kabinetu i na učebnice, ze kterých se učili už vaši rodiče. Už vám nestačí jen protiklad třídní hvězdy a outsidera, protože nejvíc cool kluk ve třídě taky musel jíst koprovku a někdy koktal u tabule. A ten tichý nerd zase vyhrál logickou olympiádu, a ani nevěděl, že se líbí dívce z vedlejší třídy, která chodí do lidušky… Je to všechno bohatší, vrstevnatější, jste tam s nimi a fandíte jim, protože jste tam taky byli – v té jídelně a před tabulí a v kabinetě.
A víte, co je nejzajímavější? Číst příběhy zasazené do jiných kultur. Podívat se do domovů lidí, kteří jedí jiná jídla, jejichž jazyk má odlišnou strukturu, kteří se učí ve škole jiné dějiny. A přitom vědět, že jsou vlastně úplně stejní jako my – stejné touhy, chyby, starosti… Chtějí, aby je měl někdo rád. Jen mají trochu jiné kulisy a právě ty dělají každý příběh jedinečným.

Pavla Chejnová

Autorka je lingvistka, bohemistka a vysokoškolská pedagožka, která vedle vědecké práce píše beletrii. Ve svých knihách se soustředí především na psychologii postav, vztahy, lásku a otázky identity; někdy své příběhy zasazuje i do blízké budoucnosti. Zajímají ji zejména etická dilemata, která vznikají v lidských vztazích a v rozhodujících okamžicích života. Je také autorkou odborných monografií, učebnic a řady vědeckých článků z oblasti lingvistiky a pedagogiky. Ve vědě i v literatuře ji fascinuje, jak jazyk a příběhy pomáhají lidem porozumět sobě i světu.

Související knihy

Chejnová, Pavla

Red, 2025