Román Plavčík bez nebe rakouské autorky Petry Pellini se stal záhy po svém vydání bestsellerem, což je u prvotiny velký úspěch. A tím spíš, že nejde ani o detektivku, ani o fantasy, ba ani o romanci.

Kniha vypráví úplně obyčejný příběh o životě a umírání. Hlavní hrdinkou je patnáctiletá Linda, která je ve svém nitru rozhodnutá spáchat sebevraždu. Zatím ale umřít nemůže – cítí se totiž zodpovědná na svou mámu, Kevina a Huberta. Mámu nemůže opustit, protože ta by po svém rozvodu a smrti babičky zůstala sama. Kevin je o dva roky mladší kamarád, který se bortí pod tíhou ekologické katastrofy, do níž celý svět spěje. Osmdesátník Hubert je soused z domu, kde Linda žije. Trpí Alzheimerovou chorobou, která mu požírá vzpomínky i radost ze života. Linda k němu chodí střídat jeho polskou ošetřovatelku, která se o něj stará dvacet čtyři hodin denně.

Hubertovy zuby už byly všude… Hledání má totiž i své výhody: máme co dělat, čas rychle utíká a člověk přitom najde všechno možné. (str. 41)

Čtenář očima Lindy pozoruje tyto tři různé mikrosvěty a až hmatatelně vnímá, jak se příběhem vine stezka smrti. Kdo a kdy k ní dospěje, může (a nemusí) být překvapením.

Mám se něčím stát, ale nikoho nezajímá, kdo doopravdy jsem. (str. 57)

Autorka velice hodnověrně popisuje postup choroby a ukazuje, že i přes různé obtíže a komplikace, je možné i takovému člověku dopřát domácí péči až do samotného konce. Současně ukazuje, že nejen stáří a nemoci vedou k smrti a že komunikovat lze i beze slov.

Existuje totiž jazyk, který vychází ze srdce. Jazyk beze slov. (str. 35)

Důležité je, být tu pro sebe navzájem. Nezapomenout na své blízké a neopustit je, ani když máme pocit, že už nás nevnímají. Petra Pellini napsala něžný příběh o posledních věcech člověka, ale také o obtížném souboji s dospíváním, který vás dojme, rozněžní, naštve i rozpláče. Trošku mi připomněl Arenzovo Velké léto či knihy Caroline Wahlové, právě tou něžností, kterou z knihy vnímám, přestože vlastně řeší těžká témata. Ale i velkým množstvím myšlenek, úvah a citátů, které knize dávají až filozofický rozměr.

My, kteří žijeme současně, máme pro sebe navzájem tajemný význam (str. 127)

Ať už máte v rodině teenagera nebo v péči seniora, který přichází o svůj rozum, pak by vám kniha Plavčík bez nebe, kterou v českém překladu Dagmar Heeg vydalo nakladatelství Host, mohla přijít vhod. Třeba už díky vědomí, že v tom nejste sami…

Související knihy

Pellini, Petra

Host, 2025