Počátkem října 2025 uvedlo nakladatelství Beta Dobrovský na trh v pořadí již páté vydání románu Stephena Kinga Prokletí Salemu (Salem’s Lot, 1976, česky první 1994). I tentokrát se jedná o překlad Lindy Bartoškové.

O práci Stephena Kinga si povídáme poměrně často, hlavně díky úsilí nakladatelství Beta Dobrovský, které lze poslední roky považovat za kmenového vydavatele tohoto autora na českém trhu. Za všechny připomenu alespoň recenzi titulu Čím temnější, tím lepší (You Like It Darker, 2024) z jara tohoto roku. Dnes ale máme příležitost podívat se téměř na samé počátky Kingovy tvorby. Prokletí Salemu je totiž v pořadí druhá kniha, která mu rok po jeho prvotině Carrie (1975, česky prvně 1992) vyšla. Stephen King bývá oprávněně označován za krále hororu, i když dnes už mu v tomto žánru jistě mnozí autoři úspěšně konkurují. Ani nemusíme chodit příliš daleko od rodného domu, protože zrovna Kingův syn Joe Hill se úspěšně vydal v otcových stopách, jak jsme se mohli přesvědčit zhruba před rokem při pohledu na jeho povídkovou sbírku Divné počasí (Strange Weather, 2017, česky prvně 2018).

Prokletí Salemu patří do kategorie upířích příběhů. Jerusalem’s Lot je ospalé městečko, jakýsi prototyp dalších lokalit, k nimž se Stephen King během své tvorby postupně dopracuje. Jako většina takových míst, i toto si nese své prokletí a tajemství. Nejtajemnější budova ve městě, dům Marstenů, po léta opuštěný, má najednou nového majitele. Stane se tak ve stejnou chvíli, kdy se do města vrací spisovatel Ben Mears, aby zde pracoval na své nejnovější knize. K Marstenovu sídlu se vážou jeho vzpomínky, které ho i po desítkách let pronásledují ve snech. S příchodem cizinců se Lot probouzí. Jen ne tak, jak by si jeho obvyklé přáli. Co začne zmizením jednoho malého chlapce, pokračuje smrtí jeho bratra, aby se počet umírajících a mizejících noc za nocí zvyšoval. Na Jerusalem’s Lot se snese temnota. Stává se z něj místo za dne poloprázdné, v noci smrtelné.

V Prokletí Salemu se Stephen King etabloval v mnoha ohledech své budoucí tvorby. Kromě již zmíněného prototypu městečka se představil jako zručný tvůrce vlastního světa osídleného bezpočtem postav s velice detailně rozpracovanými charaktery. Komunita jako taková se kromě predátora samotného potýká i se všeprostupujícím zlem, skvěle vykresleném ve scéně souboje pastora s vrchním upírem, kdy víra duchovního v kritickou chvíli ochabne. Významný vliv na pocit beznaděje má ponurost, jež bude v autorově tvorbě tak typická pro města Derry (To, 1986, česky prvně 1993), Castle Rock (Mrtvá zóna, 1979, česky prvně 1999; Cujo, 1981, česky prvně 1992) nebo i Chester’s Mill (Pod kupolí, 2009, česky prvně 2010). K tomu autor sáhl po dětském spoluhrdinovi, bez kterého by dospělý představitel bojovníka s temnotou neměl sebemenší šanci v boji uspět (Osvícení, 1977, česky prvně 1993; opět To, ale i třeba Temná věž). A do třetice je tu i samotná postava spisovatele, která se tak osvědčí v mnoha dalších Kingových románech (Tajné okno, tajná zahrada ve sbírce Čtyři po půlnoci, případně Misery, 1987, česky prvně 1994).

Kingovo pojetí upírské problematiky nijak zásadně nevybočuje z původního Stokerova modelu v podobě hraběte Drákuly. Podle tohoto vzoru se upíři vyhýbají přímým slunečním paprskům, kříž, ať sebeprovizornější, jim způsobuje viditelná muka a k zabití jedinců tohoto druhu je potřeba hlavně zašpičatělý dřevěný kůl a hodně síly podpořené ideálně kladivem. Zatímco v době svého vzniku působilo Prokletí Salemu jako jedna z nejděsuplnějších upířích příhod, s odstupem půlky století už takovou hrůzu nejspíš nenahání. Obzvlášť filmová zpracování, kterých existuje hned několik, původní předloze spíše škodí, než aby jí přinesly novou slávu. Dokonce i provedení z loňského roku, tedy natočené za použití poměrně moderních metod, působí ve snaze držet se knižní předlohy v konfrontačních scénách téměř doslova skoro až úsměvně. Proč tomu tak je?

Odpověď je poměrně snadná. Knižní (a samozřejmě i filmový) svět zaplavila celá řada upířích příběhů, které se od Stokera a v tomto případě tedy i od Kinga v mnoha ohledech liší. Za všechny připomenu třeba Upíří kroniky Anne Rice, jejichž první díl Interview s upírem se představil prakticky ve stejnou dobu jako Prokletí Salemu. Anne Rice si ale dala tu práci promyslet i otázky kolem vzniku celého upířího rodu (či prokletí, chcete-li). Její upíři jsou lidštější a beze sporu odolnější, ale zase neumějí levitovat. Už se nejedná jen o krvelačné bestie, ale o bytosti movité, s vysokým rozhledem, schopné lásky a prožitku umění. Nějaká modlitba či kříž na ně rozhodně neplatí. V tomto duchu ostatně pokračují i další tvůrci. Za zmínku zcela jistě stojí třeba náš Jiří Kulhánek se svou sérií Cesta krve, která se objevila dvacet let po Salemu i Upířích kronikách, případně Noční klub z počátku tisíciletí. Tady se bavíme o upírech jako hlavních hrdinech, z jejichž pohledu jsou příběhy vyprávěny. Jde o čistou akci, protkanou bezbřehým cynismem a násilím. To všechno převázáno mašlí a umístěno do našeho hlavního města.

Přestože tak původně nebylo zamýšleno, dnes představuje Prokletí Salemu svého druhu odpočinkovou četbu. Více než čtyři stovky stran nabízejí kombinaci barvitého líčení prostředí amerického maloměsta s jeho typickými atributy, napínavých dialogů a nezbytné dávky různých forem lásky, přátelství, ale i nenávisti. Nic z toho nesahá k extrémům, takže dnešní čtenář se nemusí obávat nočních můr, jako by tomu nepochybně bylo před oněmi padesáti lety. A možná ještě před dvaceti. Samozřejmě takové hodnocení je silně subjektivní záležitostí, takže kde já se nad vývojem děje shovívavě pousměji, někdo jiný může sahat po peřině, pod niž by se ukryl. Stejně jako tomu mohlo být naopak. Ale to je právě na literatuře krásné, že pro každého nabízí něco jiného.

Související knihy

King, Stephen

Pavel Dobrovský – BETA, 2025