Je to můj nejoblíbenější den v roce. Říkám mu den, kdy si toto město berou jeho obyvatelé zpátky. Každý rok se třetí zářijovou neděli ze silnic vypaří osobní automobily a ulice belgického hlavního města obsadí kola, skateboardy, kolečkové brusle a koloběžky. Den bez aut je jediným momentem, kdy si člověk může Brusel dokonale prožít. Téměř každý rok nadšence do alternativních dopravních prostředků, kteří obléhají bruselské ulice, doprovází svit slunce. Avšak letos je nebe ocelově šedé a mží. Nikoho to ale neodradí. Čtyřproudá rue de la Loi, která protíná evropskou čtvrť, se hemží lidskou masou. Na vlhké vozovce se mezi sebou proplétají ostřílení cyklisté i ti nejmenší, kteří sotva dosáhnou na pedály a v sedle sedí poprvé. Kde každé jiné ráno stojí v dopravní zácpě desítky aut s nervózními řidiči bušícími do klaksonu, tam se dnes od prosklených budov evropských institucí odráží dětský smích a klapot koňských kopyt. Tento den je jediný v roce, kdy na kole ve městě nejezdím. Jsem protřelá urban cyklistka, a tak vím, že právě dnes je dobré vyhnout se všem těm božíhodovým jezdcům, kteří si vychutnávají nepřítomnost aut i pravidel provozu.
Na kole Brusel brázdím denně již jedenáct let. Nenosím sice lykru ani nemám mozoly na dlaních, zato umím kličkovat mezi auty v jednosměrce a ovládám slušnou zásobu sprostých slov v několika evropských jazycích, kterými častuji řidiče, již mi nedají přednost na kruhovém objezdu. Být dobrým cyklistou v městském provozu totiž neznamená mít správnou techniku jízdy a vytuněného dvoukolého oře, ale vykazovat ty správné reflexy a hlavně vždy předjímat všechny možné situace. A životní pojištění? To jsem si samozřejmě zřídila. Donutila mě k tomu představa, že po sobě zanechám dvě nezaopatřené siroty. Kdo teď čte a kroutí hlavou, jaká nezodpovědnost a šílenost je brázdit velkoměsto na kole, ten ještě netuší, že za mnou na mém motorizovaném cargo bicyklu vlají povětšinou i mé dvě ratolesti.
A ano, s klidem v duši přiznám, že se dnes převážně přesouvám na elektrickém kole. Brusel samozřejmě není Amsterdam ani Kodaň, je kopečnatý jako Praha a cyklo pruh je tu skoro stejně vzácný jako český řidič, který umí bezpečně předjíždět. V počátcích mého bruselského dobrodružství – ještě za dob, kdy jsem věřila, že jsem tu jen na několik málo měsíců – bylo mým nejvěrnějším společníkem sdílené městské kolo. Žlutě svítící, třicet kilo vážící monstrum bez převodů bylo dostupnou variantou, kterou jsem však po několika letech vyměnila za roztomilý dámský bílý model německé výroby, jelikož s přibývajícím věkem jsem si již nebyla jistá, zda podezřelé vrzání a křupání vydává špatně seřízený veřejný bicykl nebo má kolena.
Po pandemii covidu, když se rychlost ve městě snížila na třicítku, jsem naskočila na proud elektrifikace urbanistické cyklistiky, kterou adoptovala nová generace rodičů pendlující mezi školou, kanceláří a dětskými kroužky. Cargo neboli nákladní kola všech tvarů, barev a velikostí jsou nyní nejprodávanějším typem kol mezi Bruselany. Neznamená to, že by zcela vymizely zácpy a vášnivé boje o parkovací místa, jen se přesunuly z vozovek na chodníky a cyklostezky, jelikož nově vybudovaná cyklo infrastruktura už dávno nestačí uspokojit stále rostoucí křivku urban cyklistů. Nutno podotknouti, že ostatní účastníci silničního provozu si již na provozní změny v ulicích Bruselu zvykli a mezi auty a cyklisty zavládl jistý druh symbiózy občasně narušený jen těmi, kteří ani po deseti letech od dokončení autoškoly nepochopili pravidlo pravé ruky.
Ale dnes ne, dnes přenechám vozovku těm, kteří ještě plně nekonvertovali na bruselský cyklo lifestyle. Já si svou ranní dávku adrenalinu vychutnám opět zítra o půl deváté na cestě do práce.

Helena Erbanová

Autorka je cyklistka, řidička a chodkyně. Také mileniálka, milovnice dobrých příběhů a spisovatelka. Již jedenáctým rokem žije v Bruselu a svůj čas nespravedlivě dělí mezi své potomky, práci v evropských institucích a box. V minulých letech jí vyšly povídky Až na kraj světa a Popel inspirované cestováním po Japonsku. Letos se dočkala vydání svého debutového románu Mezi světy, který sleduje osudy afghánských uprchlíků, jež se prolnou s životy evropských politiků a novinářů. Fiktivní příběh inspirovaný skutečnými událostmi se odehrává v prašných ulicích Kábulu, v kulisách lesů na polsko-běloruské hranici či v Bruselu a nabízí unikátní vhled do pootevřených dveří evropských institucí díky autorčiným zkušenostem.

Související knihy

Erbanová, Helena

Pointa, 2025