Knihu O drakovi, který neuměl hrát šachy vydalo nakladatelství LIKA.

***

Bylo již nějakou dobu po poledni, když princ konečně dorazil na místo vyznačené na mapě, kde královi pohůnci zanechali princeznu, aby si ji tu drak vyzvedl. Byl hezký, jasný den a z prince úplně lilo. V těžké zbroji, do které se opíralo sluníčko, mu bylo, jako by se ocitl v peci, jako by se vařil. Jediné pozitivum v tom viděl, když si tak pro sebe říkal, že až po něm drak plivne ohnivou kouli, alespoň na to bude připraven. Větší vedro mu už snad být nemohlo.
Zastavil se kus od palouku, na kterém stál rozcestník. Za paloukem se rozkládal smíšený les. Jedna cesta se táhla do mělkého vršku, v okolí rozcestníku vedla ke vsi známé jako Ledce. Podle mapy se kolem obce nacházely čtyři rybníky, na kterých se v zimě lámal led a v létě chovali kapři. Poblíž byla pole a stráně a menší lesíky. Na druhou stranu od rozcestníku vedla cesta k hlubokému lesu, kterému se říkalo Temný hvozd. Skrz ten se klikatila kupecká cesta až ke mlýnu na jeho druhé straně a pak dál k moři. Temný hvozd byl přes svůj strašidelný název překvapivě bezpečný. Sice se tvrdilo, že tam žijí loupežníci, ale nikdo tu žádného neviděl, co si jen místní pamatovali. Dokonce i tvrz, kterou v jeho středu nechal prapradědeček současného krále zbudovat, byla v rozvalinách. Pravidelná posádka královských stráží ji opustila před mnoha lety, protože tam nebyli potřeba a jen tam popíjeli pivo a hráli karty.
Princ doufal, že až dorazí na místo, všimne si nějakého vodítka, které by mu napovědělo, kudy se dál vydat pátrat po zlotřilém drakovi a unesené princezně. Jenže ať se z hřbetu koně rozhlížel sebevíc, nikde nic neviděl. A slézat se mu nechtělo, protože věděl, že v těžké zbroji by se zpět již nevyšplhal a musel by dál po svých. Chvíli bloumal na koni kolem rozcestníku, hleděl do krajiny i do země pod sebou, až nakonec přece jen něco objevil. Dvě stopy vytlačené v zemi. Dvě ohromné stopy. Dvě stopy po dračích pařátech.
Když do jedné takové stopy šlápl princův bělouš svojí podkovou, ta se tam úplně ztratila. „Jestli má takhle velké pařáty,“ zamumlal si princ pro sebe, „kde asi shání boty? To musí být tedy pořádně velký drak! Mnohem větší, než jak vypadal v inzerátu.“ Naprázdno polkl. Pak se podíval na nebe, do mraků a na slunce, jestli ho tam náhodou někde nezahlédne. Ale ne. Po nebi letělo jen hejno vrabců a jeden čáp. Někomu se asi narodilo miminko, napadlo ho, když koukal za čápem. Pak ale obrátil svůj pohled k zemi. Více než ty dvě stopy nenašel. Drak tedy musel přiletět, sednout, vzít princeznu a znovu odletět. Ale kam?
Zapeklitá to situace. Princ si nevěděl rady. Vydat se někam naslepo nedávalo smysl. Když člověk neví, měl by se zeptat, na tom není nic špatného. A tak pobídl koně a vydal se k nejbližší vsi, jestli tam náhodou někdo něco neviděl. Jen co přejel za obzor, objevila se před ním dřevěná stavení.
Všiml si, že kousek dál od něho na poli pracuje žena. Skládala tam přes sebe stvoly slámy, aby je letní sluníčko dobře prosušilo. Široko daleko nikoho jiného nespatřil, a to tam bylo ještě několik neposečených polí. Princ stočil svého koně z cesty a vydal se k ženě. Ta, když si všimla blížícího se jezdce, zvedla hlavu od práce, hřbetem ruky si zaclonila oči proti sluníčku, aby dobře viděla. Blížící se princ jí připadal jako zjevení. Paprsky světla se od jeho vyleštěného pancíře odrážely tak divoce a jasně, že se jí na první pohled zdálo, že k ní míří obživlé slunce.
„Buď zdráva, prostá ženo,“ promluvil princ.
„I ty, rytíři,“ odvětila, když přes prasátkující brnění konečně prohlédla.
„Jsem princ Dobromil,“ oznámil jí. Odkud, to už se jí říkat neobtěžoval, ta o Smaragdovém království neslyšela na tuty.
„Och,“ dostala ze sebe žena, „buď tedy zdráv, princi, já jsem prostá žena Božena,“ a pokusila se o neohrabané pukrle. „Copak přivádí tak vznešeného pána do našeho kraje?“
„Potřebuji pomoct, dobrá ženo Boženo,“ začal vysvětlovat princ. „Sháním se po drakovi. Nevidělas ty, nebo někdo z vesnice, nějakého?“
„Draka?“ zamyslela se. „To mi nic neříká,“ pověděla princi to, co nechtěl slyšet. „Jak vypadá?“
Jak vypadá drak? „Je velký,“ zamyslel se princ. „Velká hlava plná zubů. Má křídla. Nejspíš je zelený. Prostě taková přerostlá ještěrka,“ plácl se rukou do stehen, neboť mu došly nápady.
„Jo, ty myslíš draka!“ zvolala žena. „Toho znám.“
Princ najednou nevěděl, jestli si z něho prostá žena Božena nedělá legraci. „Ty ho znáš?“
„Jo,“ přikývla, „žije tu někde v okolí již řadu let. Pravidelně po sklizni nám vždycky krade úrodu. Brambory, tuříny, v sadu nám čas od času očeše jablka. Ale nikdy nevezme všechno. Taky ho podezíráme, že nám žere slepice a někdy i ovci. Ale to můžou dělat stejně dobře kuny nebo vlci.“
„Pro pána krále!“ zděsil se princ. „Vy tu máte již řadu let draka a váš pan král o tom neví? To jste to nikomu nehlásili?“
„Bodejť, hlásili,“ utrhla se na něho žena. „Vždycky když sem přijel hejtman s výběrčím daní, tak jsme si mu žehrali, že nemáme, že nám úrodu krade drak. Ať na něho pošle nějakého rytíře. Ale to on ne. Že prý se jen vymlouváme a draka jsme si vymysleli, protože nechceme platit daně. Že prý drak brambory ani tuříny nejí, že prý žere jen princezny, to ví přece každý. Tak nám ještě dal pokutu, musíme od té doby platit o čtvrtinu víc. Takže teď za pole místo dvou zlatých platíme čtyři.“

„O čtvrtinu a místo dvou…“ začal princ nevěřícně, ale pak raději zmlknul. Místo toho se rozhodl, že jestli jednoho dne bude kralovat ve svém vlastním království, ať už celém nebo jen polovičním, nechá vybudovat v každé vesnici školu a zavede tam povinnou školní docházku. Takhle by to nešlo, aby mu poddaní neuměli číst, psát, a už vůbec ne počítat. Vlastní nevědomost je totiž oloupí o mnohem víc než kdejaký loupežník. „Dobrá ženo Boženo, pověz mi, opravdu netušíš, kde bych mohl toho draka nalézt?“
„Když nám kradl úrodu, nikoho nezajímal. Ale jen co ukradl princeznu, najednou je po něm sháňka,“ obořila se na něho znovu prostá žena.
„Když mi pomůžeš, slibuji, že pokud ho porazím, počínaje zítřkem vám již žádný drak otravovat život nebude,“ zapřísahal se princ. A pokud mě sežere, pomyslel si hned nato, tak vám ho nebudu otravovat zase já.
„Hmm,“ zamyslela se Božena a dala si ruce v bok. „Zkus se zeptat místní čarodějnice. Jestli někdo ví, kde ten drak bydlí, tak to bude jistě ona.“
„Místní čarodějnice,“ zopakoval princ.
„Jo,“ kývla žena. „Nikdo z místních k ní moc nechodí a ani se s ní moc nebaví, takže ti neřeknu přesně, kde bydlí. Ale mělo by to být někde zkraje Temnýho hvozdu, kousek od cesty ke mlýnu.“
„Nic bližšího nevíš?“ zeptal se princ. Uvědomoval si totiž, že ho s po obloze postupujícím sluncem začíná pálit už i čas.
„Je to jediná chaloupka na můří nožce široko daleko,“ odpověděla žena.
„Na můří? Jsi si jistá?“ O chaloupkách na muří nožce už slyšel, ale můří nožka mu přišla dost vratká.
„Jak říkám, na mou duši.“
Princ poděkoval a popřál ženě hodně zdaru, otočil koně a vrátil se na cestu, aby zamířil zpět k rozcestníku a poté přímo k Temnému hvozdu.

***

Jednoho časného rána
otevřela se zámecká brána
a před ní v nablýskané zbroji
princ Dobromil ze Smaragdového království stojí.

Bez družiny, bez panoše se v království objeví
a hned zájem o záchranu princezny projeví.
Strážci, který přes noc královskou bránu střeží,
spousta myšlenek při pohledu na něj hlavou běží.
A tak, aby rozptýlil podezření, než prince pustí ke králi,
musel se ho zeptat: „Kde váš panoš a družina zůstali?“

„Družinu nemám, cestuji sám
a místo panoše strašpytla mám.
Když jsem mu oznámil, že jdeme na draka,
hned mě požádal, ať mu dám padáka,
že sice o službu u mě stojí,
ale že za drakem nechce, strašně se bojí.
A tak jsem si řekl, proč ho děsit víc?
Vždyť strašpytel s drakem nepomůže nic.“

Po tomto krátkém rozhovoru
chce princ už ke králi jít
a záchranu princezny si s ním domluvit.

O autorech

Jaroslav Beznoska pochází z jedné obce poblíž Kladna. Vystudoval historii a literaturu na Univerzitě Pardubice, poté pokračoval ve studiu na University College London. Je členem Mensy Česko. V roce 2016 mu vyšel román Epos o panáčkovi, v časopise XB 1 publikoval povídku. Také překládá divadelní hry a baví ho vymýšlet deskové a společenské hry. Podrobněji na www.jaroslavbeznoska.cz

Monika Tilečková pochází z Ostravy, v současné době žije v Kladně. Vystudovala právo v Olomouci. Pracovala jako právník ekonomické sekce na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, v současné době je advokátkou. Je rovněž členkou Mensy Česko. Z její tvůrčí činnosti stojí za zmínku kniha Historie v hádankách, která jí vyšla v roce 2020, a kterou jí ilustrovala Kateřina Valentová roz. Kotlářová. Dále stojí za zmínku spolupráce se společností Albi Česká republika, a. s. při vytváření několika společenských her.

Zdroj informací: TZ

Nakladatelství LIKA KLUB formálně vzniklo v roce 1991, když předtím vydalo několik knih pod hlavičkou různých seskupení. Jeho záměrem bylo vydávat především původní literaturu pro děti a mládež s maximálním důrazem na kvalitní redakční a polygrafické zpracování.

Související knihy

Beznoska, Jaroslav – Tilečková, Monika

Lika klub, 2025