Už 22 bazénů mě nadchlo, ač šlo o prvotinu, proto jsem nezaváhala ani na okamžik, když nakladatelství Host vydalo další knihu Caroline Wahlové. Jmenuje se Síla větru 17 a volně navazuje na předchozí vyprávění, věnuje se však mladší ze sester, Idě.

Pokud byste měli obavy, že se autorka bude opakovat, pak se strachovat opravdu nemusíte. Spíš jsem si připadala, že jsem vklouzla do dobře známých vod, které ovšem tečou úplně jiným směrem. Známé pro mne byly do určité míry ústřední postavy: Tilda, která ve 22 bazénů řešila těžké dilema, už žije samostatně s Viktorem a má dva syny. Ida také není malým děvčátkem, je dospělá a po náhlé smrti matky alkoholičky se musí vypořádat s tím, co cítí. A není toho málo.

Nepovedlo se jí dostat na vysněnou vysokou školu a má pocit, že všechny zklamala. Nejvíc svoji matku, kterou opustila a odjela na výlet, čímž jí umožnila dovést její sebevražedný pokus do zdárného konce. Nedokáže se podívat do očí sama sobě, a tak prchne před sebou i svou pečující sestrou až na samotný konec světa – na ostrov Rujána. Co tam bude dělat? Dokáží tamní atmosférické bouře zahnat tu, která jí zuří v hlavě? Dokáže sobě odpustit a najít znovu cestu ke své sestře a dalším lidem?

Chci za Tildou, ale nemůžu. Chci být sama, ale nechci být sama. A nevím, co má tenhle zasraný masochismus znamenat. (str. 74–75)

Autorka Idě poslala do cesty na Rujáně několik lidí, kteří se jí z dobroty duše ujali. Ida tak dostala čas a prostor na zdolání vlastních démonů. Navíc zjistila, že každý má ty své a jen ti, kteří boj předčasně nevzdají, mohou jít dál.

… život přece není koncert na přání. (str. 249)

Moc se mi líbil způsob, jakým Caroline Wahlová píše, i poselství, které kniha předává. I když zase řeší obtížná témata, vyznívá jako něžný příběh. Není to romance napsaná prvoplánově pro ženy, ale kniha s romantickým nádechem pro všechny, kteří se sami utkávají s obtížnými životními zkouškami. Nedá se říct, že by ze stránek čišelo nějaké napětí, přesto, když se do čtení ponoříte, nemůžete přestat. Jediné štěstí, že kniha Síla větru 17 má jen něco přes dvě stě padesát stránek, protože já se od ní opravdu nemohla odtrhnout a přečetla jsem ji na jeden zátah.

Bylo mi příjemné procházet stránkami a sledovat, jak autorka Idu utváří. A i když to bylo spíše smutné čtení o vyrovnávání se se smrtí a vlastní smrtelností, u kterého vzalo za své pár kapesníků, přesto jsem se u něho cítila dobře. Nevím, co německá spisovatelka chystá nového, každopádně si to ale nenechám ujít. A věřím, že když vyzkoušíte účinky jejích řádků sami na sobě, nebudete litovat.

Související knihy

Wahlová, Caroline

Host, 2025