Počátkem května 2025 rozšířilo nakladatelství Beta Dobrovský svou nabídku i o knihu Samanthy Harveyové Orbity (Orbital, 2023). Z angličtiny titul přeložila Věra Kloudová.

Orbity jsou první do češtiny přeloženou knihou anglické autorky Samanthy Harveyové. Přitom se ani zdaleka nejedná o první autorčinu vydanou práci. Jako spisovatelka debutovala v roce 2009 románem The Wilderness – velice emotivním náhledem na postupné pohlcování člověka Alzheimerovou chorobou. Za svou prvotinu také zaslouženě získala hned dvě literární ceny. V následujících letech si vedla velmi dobře i s dalšími pracemi, přičemž tři z nich se buď ocitly na předních příčkách některého z literárních ocenění, případně se alespoň propracovaly do užšího výběru. Právě Orbity, její zatím poslední novela, si odnesly tři první místa v literárních kláních a v dalších dvou případech byla zařazena do finálových skupin oceňovaných děl.

Na první pohled útlý svazek si bere za téma zdánlivě jednoduchý podklad – jeden den na palubě orbitální stanice. Čtyři muži, dvě ženy. Dva Rusové, čtyři další národnosti: japonská, americká, italská a britská. Proč právě název Orbity? Protože dvacet čtyři hodin nabízí okno pro celkem šestnáct obletů Země, přičemž každý z nich vede nad jinou částí povrchu. Každý cyklus, tedy orbita, je oproti tomu předcházejícímu o kus pousnutý na západ. Pokud bychom chtěli být přesní, pak bychom měli správně napsat, že při každé orbitě se pod stanicí o kousek pootočí Země. Stejný důsledek, jiné vysvětlení.

Čím se asi tak lidé žijící v kovové skořápce ve výšce čtyři sta kilometrů nad mateřskou planetou celý den zabývají? Tak třeba každý svůj kosmický den bojují s vlivem stavu beztíže na jejich křehká těla tím, že tráví pár hodin cvičením a posilováním jinak degradujícího svalstva. V závislosti na vlastní profesi či pověření pracují na různých experimentech. Pomáhají meteorologům pozorováním a dokumentováním atmosférických jevů. Konkrétně v tomto bodě pro mě bylo překvapením, že snímky, které posílají na Zem, fotí skrz průhledy. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že takové záběry vznikají pomocí kamer umístěných vně lodi. Čím dalším vyplní posádka svůj denní čas? Rozhodně prostým sledováním dění pod sebou. Ale i diskusemi nad tématy, jež nutně nemusejí souviset s programem mise. Jak třeba vidí vesmír věřící astronaut a jak jej vnímá astronautka ateistka? A mohou tito dva být někdy v otázkách fungování světa ve shodě?

Šest osob uzavřených v relativně těsném prostoru představuje velkou zkoušku tolerance. Je vůbec možné, aby člověk na takovém místě zažíval soukromí? Netrpí naopak a zdánlivě paradoxně samotou? Už z toho, že dnes pokládám víc otázek, než dávám odpovědí, je možná zřejmé, že Orbity nebudou běžným příběhem o kosmických dobrodružstvích. Ano, autorka nás po pečlivé přípravě bere mimo hranice mateřského světa. Ale zároveň nám také ukazuje, že své lidství si nosíme s sebou, kamkoli se hneme. Čtyři stovky kilometrů mohou znamenat nekonečnou vzdálenost, je-li člověk odkázán na podporu přístrojů a stovek, ne-li tisíců dalších lidí dole na povrchu. Přitom, co znamená čtyři sta kilometrů tady dole? Tak sotva vzdálenost mezi Plzní a Ostravou? Pět šest hodin jízdy? Z orbitální stanice se člověk domů mimo dlouho dopředu plánované návratové okno nepodívá. Úmrtí v rodině pak bude bolet o to více. Strach o přátele, na něž se žene tajfun, je o to silnější. V čem je rozdíl? Vždyť přeci smrt bližního bolí, ať už jsme od něj pár metrů, nebo půl vesmíru. Nebo ne?

Samantha Harveyová s prací na Orbitách začala už v roce 2010, krátce po vydání své úspěšné prvotiny. Poměrně brzy však dospěla k poznání, že potřebuje mnohem víc přípravy, aby se dokázala do problematiky a světa „tam nahoře“ ponořit a vcítit. Teprve o deset let později, tedy v době příchodu covidové pandemie, se k tématu vrátila a knihu dokončila do tvaru, jenž známe dnes.

Už jsem to jednou naznačil, teď jen pro jistotu připomenu, že Orbity v sobě nesou mnohem víc než prosté vyprávění, jak to na vesmírné stanici chodí. V mých očích, a je to zřejmé od první věty, kterou si člověk po otevření knihy přečte, jde o hlubokou sondu do duše. O zamyšlení nad základními principy lidství, rodinnými i přátelskými vazbami. O strachu a víře. O obětech i touze. To vše zabaleno do propracovaného a poetického jazyka, z něhož přímo sálá porozumění. Co víc, každý čtenář si v textu může najít svůj díl poznání. Své vlastní pochopení, aniž by měl pocit, že je mu podsouvána jakákoli vize, jakákoli cizí pravda.

České vydání získalo oproti originálu do vínku zcela novou přebalovou grafiku. Přestože na první pohled nevyvolá myšlenku na vesmír, tím méně na cokoli spojeného s kosmickým programem, i tak na mě osobně působí výrazně klidněji než ta původní, v podstatě abstraktní a pestrobarevná verze. Co víc, pro toho, kdo už se s knihou seznámil, je odrazovým můstkem k dalšímu zamyšlení a jasné retrospektivě.

Jsou knihy, které nás mají za úkol poučit. Najdou se tituly, jejichž posláním je nás rozesmát. A pak existují texty, jejichž poslání není jasně určeno, přestože v nás zanechají nesmazatelnou stopu. Ta nás pak nutí vracet se k nim stále a stále dokola. Jednou, dvakrát, mnohokrát. Zítra, za týden, po letech. Orbity v mé hlavě zanechaly přesně takovou stopu. Jdu po ulici a vybaví se mi nějaká úvaha, kterou jsem v nich četl. Řídím auto a před očima mi bleskne vize, jakou ve mně nějaká část Orbit vyvolala. Ležím a myšlenkami se mi prohánějí obrazy šesti fiktivních obyvatelů vesmírné stanice. Co to tedy o této drobné novele vypovídá? Nezkusíte na to přijít sami?

Související knihy

Harveyová, Samantha

Pavel Dobrovský – BETA, 2025