Na hranici se Waldmanovi vždycky roztlouklo srdce, protože si v údolí Řasnice představoval krajinu protkanou starými sklářskými stezkami. Nesnesl pohled na betonové panely končící ve výmolech a pomyšlení, že tuhle část Šumavy osídlila armáda.

Za odbočkou na Lenoru postávaly dvě cikánky v kožených minisukních a černých punčochách, tak staré a odporné, jako by tu stály už tisíc let a vítr a mráz z nich obrousily cokoli lidského. Bavoři by je u lesa nenechali stát ani vteřinu, protože by tohle divadlo brali jako zneuctění svatyně svého domova. Za nimi na svou předčasnou smrt čekaly smrky, do jejichž kmenů nastříleli vojáci tuny olova, a svahy zašedlé borůvčím, do něhož prosákly hektolitry nafty.

Země se podobala spíš olejnaté hlíně než lesní půdě.

Vracel se domů.

Oba horní domy náměstí byly opravené a další dva měly okna zalepená špínou. Nad střechami stoupal kouř a rozleptával květnové světlo. Náměstí bývalo vždycky mrtvé, okna ožila jen, když tam zaparkovali západní Němci – místní si prohlíželi auta, boty a oblečení. Když o tom jako kluk slyšel mluvit učitelky, rozhodl se, že jednou uteče a vrátí se v autě jako Porsche Camaro nebo Renault Fuego.

Jenže se vracel bez auta, skoro bez koruny v kapse a přemýšlel, který z domů na náměstí je Josefův obchod.

Poznám ho podle jeho auta?

Kráčel dál, dokud v polovině náměstí nespatřil dvoupatrový dům se zahnědlou otlučenou omítkou a čtyřmi okny zanesenými prachem:

Sklenářství Josef Waldman

Překvapením se usmál. Nezdědil obchod se sklem, ale rozpadající se sklenářství. U chodníku parkoval starý odřený fiat, který mohl být Josefův, ale měl budějovickou značku.

Zastavil se před dřevěnými vraty a vzal za kliku. Zarazilo ho, že je odemčeno, a vešel do setmělé chodby. Nahmatal vypínač, žárovka ozářila

prostor přeplněný okenními rámy, prkny a krabicemi. O zeď se opírala čtyři velká okna s nápisem STAV a jedno označené WINK.

V koutě dvora stála kastle embéčka na čtyřech špalcích. Větve bezinek se dovnitř vpletly předními okny, jako by chtěly uchopit volant a odvézt ten vrak co nejdál.

Tady mám Josefovu dopravu, pomyslel si.

Možná bych měl nejdřív ze všeho zjistit, jestli je tahle barabizna pojištěná, pak ji zapálit, vybrat pojistku a co nejrychleji zmizet.

Knihu Meyrovo sklo vydalo nakladatelství 65. pole v rámci edice Tah.

Martin Sichinger (*1967 ve Vimperku) absolvoval plzeňskou pedagogickou fakultu. Jeho romány jsou zasazeny do krajiny jižních Čech. Cukrový klaun (2008, Literární cena Knižního klubu) vypráví skutečný příběh chlapce, který marně bojuje s překupníky drog. Jediná bytost (2010) líčí napínavé pátrání po nevydařeném výsadku z období druhé světové války. Smrt Krále Šumavy (2011) popisuje cestu dvanáctiletého chlapce do bavorského Röhrnbachu, kde žil král pašeráků Kilián Nowotný. Duchové Šumavy (2012) rekonstruují případ strážmistra Jana Firmana, který na podzim roku 1946 brání své město proti trofejnímu oddílu ministerstva vnitra i bavorským pašerákům. Martin Sichinger žije v Praze, je ženatý, má tři děti a pracuje jako učitel.

Zdroj informací: nakladatelství 65. pole

Související knihy

Sichinger, Martin

65. pole, 2014