Začtěte se do ukázky z knihy Všechno mi řekni od Lisy Jackson.
Kniha vychází v nakladatelsví Domino.

Niall O’Henry na chvilku pevně zavřel oči. „Něco jsem slyšel. Myslím, že silné hlasy. Matku. Rozhněvanou. Ne, ne, přesněji spíš vzteklou,“ vzpomínal v místnosti pro výslechy a těkal pohledem z Reeda na Morrisettovou. „Vždycky jsem si myslel, že křičela na Amity, ale teď… teď jsem přesvědčený, že křičela na toho vetřelce. No, prostě jsem vyskočil z postele. Spal jsem na horní palandě, ale už jsem sbíhal ze schodů, když jsem zaslechl výstřel. Moc jsem toho neviděl. Od tří nebo čtyř let nosím brýle a tehdy jsem si je nenasadil, zkrátka jsem vyrazil ke schodům a pustil se po nich dolů. Jediné světlo vycházelo z ohně v krbu, ale viděl jsem Amity na pohovce, následoval hlasitý výstřel, oslepující světlo, a trefila mě kulka. Myslel jsem, že jedinou osobou v místnosti je moje matka, tudíž jsem předpokládal, že na mě střílela ona, ale když se teď snažím rozpomenout, myslím, že tam možná byl ještě někdo jiný. Někdo, kdo nás ohrožoval. Kdo nás přepadl.“

Působil upřímně a mluvil trochu zoufale. Jakmile nasadil vzrušenější tón, hvízdavý dech byl ještě patrnější. „Poslyšte, já opravdu nevím, co jsem viděl. Byl jsem malý kluk, navíc krátkozraký a v pološeru kolem mě létaly kulky. Slyšel jsem jekot, to ano, a najednou se za mnou objevila Blythe. Na to si pamatuju. Když jsem se zhroutil zhruba v polovině schodiště, viděl jsem ji nahoře a pak zahřměl další výstřel a ona… nějak propadla skrz zábradlí.“ Křečovitě zavřel oči, téměř se přikrčil, jako by se chtěl doslova stáhnout do sebe. „A potom… asi jsem upadl do bezvědomí. Pamatuju si, jak mě máma nese do auta. Amity a Blythe už byly vevnitř a máma krvácela.“

„Nezahlédl jste nikoho, kdo by po ní střílel?“ zeptal se Reed.

Niall vrtěl hlavou. „Nevím, jak k tomu došlo.“

„Vypovídal jste, že se postřelila sama.“

„Já vím!“ Zvedl obě ruce jako k obraně. „Jenže tak to chtěl detektiv Beauregard. Mám dojem, že to navrhl. Protože matka byla postřelená do pravé ruky a byla levák. Ale opakuju – já jsem to neviděl.“

„Spatřil jste ve srubu někoho jiného?“ ptala se Morrisettová.

Vypadal unaveně, jako by bojoval se svými démony celá léta. „Já prostě nevím. Podstatné ale je, že s čistým svědomím nemohu připustit, aby má matka strávila jediný další den ve vězení kvůli tomu, co jsem řekl. To všechno jen proto, že jsem chtěl udělat radost chlapíkovi, který mi dával tyčinky Snickers.“

„Dnes ji určitě nepustí.“

„Vím, ale udělal jsem, co jsem mohl.“ Zdálo se, že se trochu strnule napřímil, vrhl pohled na právníka, a vzápětí se zadíval Reedovi přímo do očí. „Rád bych sepsal oficiální výpověď. Teď hned.“