Padesátá léta nikdy nezklamou.

Vonnegut_jr_KdyzSmrtelniciSpi_01
Vydejte se do svého mládí či do mládí svých rodičů či možná dokonce svých prarodičů a potěšte se dokonalostí psaného slova v příbězích o neobyčejných lidech. A protože žádný člověk není jen tak obyčejný, ať už je mu deset nebo sto let, může některý z těchto příběhů být i o vás.

Krátce před tím, než uplynulo sedm let od úmrtí ikony světové literatury Kurta Vonneguta Jr., vydalo nakladatelství Argo již třetí z posmrtně zkompilovaných sbírek Vonnegutových převážně raných povídek. Na Armagedon (Argo, 2010) a Vyletí ptáček (Argo, 2011) tak navazuje soubor pojmenovaný  podle jedné z v ní obsažených povídek Když smrtelníci spí. Překladu povídek se nově ujal Petr Štádler, ilustrace, jako obvykle, pocházejí přímo od autora.

Představovat Kurta Vonneguta Juniora naší čtenářské obci je asi zbytečné, ale připomeňme si alespoň, že tento americký autor narozený 11. listopadu 1922 vstoupil na profesionální spisovatelskou dráhu v polovině minulého století. Jak sám uvádí, když se ukázalo, že hned jeho první publikovaná povídka mu vydělala osminu jeho stávajícího ročního platu u General Electric a povídky krátce po ní následující ještě více, pochopil, že psaní je pro něj logičtějším posláním než lpění na pravidelném zaměstnání. Do své smrti 11. dubna 2007 vydal dvě desítky knih a nespočet povídek, jejichž žánr není úplně snadné pojmenovat. U nás byl v sedmdesátých letech považován spíše za představitele žánru sci-fi, ale on sám se od takového označení distancoval a lze s ním jen souhlasit v tom, že když už sáhl po smyšlených kulisách, bylo to proto, aby si jednak vyzkoušel,  „co by to mohlo udělat“, ale také proto, aby svým často satirickým příběhům zajistil patřičné maskování. Koneckonců, právě ta viditelně skrytá kritika americké společnosti i válek jako absurdních nástrojů řešení malicherných lidských sporů umožnila uvedení Vonnegutových stěžejních děl na náš silně cenzurovaný knižní trh třetí čtvrtiny dvacátého století.

Sbírka Když smrtelníci spí (While Mortals Sleep, 2012) představuje dosud nepublikované povídky z počátečního období Vonnegutovy spisovatelské dráhy. Kdybych měl použít pouhá tři slova pro jejich popis, byly by to výrazy „roztomilé“, „melancholické“ a „osvěžující“. Na zhruba dvou stovkách stran, jež zbudou po odečtení prostoru pro úvodní a závěrečné slovo, se rozehrává šestnáct jednoduchých příběhů doplněných třinácti autorovými vlastními ilustracemi. Společným rysem všech je jejich jednoduchost. Na rozdíl od majority dnešních překombinovaných textů, se spletitými a často nepřehlednými zápletkami, u Vonnegutových prvotin nemusí být čtenář ani detektivem, ani expertem v jakékoli vědní disciplíně. Jeho příběhy mají jasné předurčení, rychlý spád, žádné nečekané zvraty a šokující odhalení, proto se čtenář může zcela uvolnit a prostě přijímat, co mu řádky textu přinášejí. V žádném případě však nejsou, i díky humornému podtextu řady z nich, nudné, jak by se podle předchozí charakteristiky mohlo zdát. Dalším spojovacím článkem pro všechny povídky ve sbírce je jejich lidský rozměr. Do jedné jsou hlavně o základních lidských emocích, počínaje bezbřehou láskou v úvodní povídce Jenny, přes extrémní odpovědnost vůči své rodině v následující Epizootii, ale také neobvyklá spojenectví nabízená v Dívčím fondu, o pocitu zadostiučinění se pak hovoří v titulním příběhu Když smrtelníci spí. Od klasického trumfování„kdo je nemocnější“ přineseného v Muži bez ledviny, až po brilantní psychologickou sondu do nitra dvou protipólních malířů ve finální povídce Hochštapleři. To všechno a mnohem více na čtenáře čeká na stránkách této knihy. Zkušení vonnegutologové dokážou ve většině povídek najít něco z autora samotného, ale ani ti, kdo do této skupiny nespadají, o nic nepřijdou. Koneckonců, navzdory šedesátiletému odstupu od jejich napsání, stále se v nich můžeme najít i my sami.

Jako obvykle stojíme před otázkou: komu je tato kniha určena? Každému, kdo hledá lehký humor, snadné čtivo, pohodu a odpočinek. Jste-li navíc osobně obeznámeni s tvorbou buď pana Kurta Vonneguta mladšího, nebo s literaturou padesátých let dvacátého století, rozdmýchá četba povídek ve sbírce Když smrtelníci spí ve vašem nitru hřejivý plamínek, o němž jste možná ani nevěděli, že jej v sobě ještě někde máte. Kdo patří do generace mladší, také nebude litovat, protože základní lidské pocity, emoce a chování zachycené v příbězích této sbírky mistrovým perem se nemění a jsou stále aktuální.

Kdo by se měl knize vyhnout? Jak sám Vonnegut prohlásil ve své pověstné osmici pravidel, konkrétně u pravidla číslo sedm („Pište tak, abyste potěšili jen jednoho člověka. Když otevřete okno a začnete objímat celý svět, váš příběh dostane zápal plic“), nelze se zavděčit každému. Proto jsem přesvědčen, že i zde se najde množina čtenářů, doufejme menší než skupina přívrženců, která shledá tento titul nezajímavým. Opravdu, pokud toužíte po složitých zápletkách a překvapivých zvratech, ty v této Vonnegutově sbírce nenajdete.

Nezbývá než poděkovat nakladatelství Argo za to, že vytrvale přináší na náš knižní trh slova autora Snídaně šampiónů, Kolíbky, Jatek číslo 5 i dalších nesmrtelných prací mistra svého řemesla Kurta Vonneguta Jr., bez něhož by byl svět jen o hodně prázdnější slupkou.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeKdyž smrtelníci spí

Vonnegut, Kurt jr.

Argo, 2014

Napsat komentář