Vzhledem k tomu, že tyto dva pány obdivuji a jejich básně mám v lásce, rozhodla jsem se i já objevit ono prokleté olomoucké místečko. Z toho literárního večera si odnáším až příliš pozitivní pocity z onoho místa. Kupodivu na mě v Ponorce čekal velmi příjemný zážitek, kterému jsem se sama nestačila divit. Nenáviděný puch cigaretového kouře jakoby v mé mysli neexistoval nebo se vypařil. Všemi omílané věty o tom, jaký ošklivý podnik to je a že do takových míst slušné dívky ani nevkročí, se vytratily do nevědomí a zafungoval genius loci. Ten v Ponorce hraje obzvlášt důležitou roli. Utváří tamní atmosféru a je ho cítit ze všech koutů i temných zákoutí.

Potemnělé prostory zaplněné obyčejnými dřevěnými lavicemi byly obydleny naprosto nesourodým vzorkem společnosti. Od studentů bohemistiky, kteří jakoby slavili svůj svátek, až po dámy ve středních letech, jež se k prostoru Ponorky víceméně vůbec nehodily, nicméně do zvláštní směsice posluchačů zapadaly víc než dobře. No a koho samozřejmě nemůžu opomenout, jsou postarší „máničky“, které byly usazeny u nejzazšího stolu, jakoby si undergroundové atmosféry chtěly užívat pěkně v klidu, v přítmí a v jakési romantické obskuritě.

Jakmile jsem vstoupila do tohoto nebeského pekla, uviděla jsem přímo naproti vchodu usazené dva muže. Ačkoli jsem nikdy ani s Krchovským ani Jirousem neměla tu čest, byla jsem si naprosto jistá, že právě tyto „máničky“ nebudou jen tak nějakými obyčejnými „máničkami“. Došlo mi, že jsem se dívala do tváří živoucích legend.

Když pak pár slovy Vendula Rulcová, žena, která se angažuje v organizaci olomouckého Festivalu básníků, uvedla slavné básníky, něco se v Ponorce změnilo. Jakýsi šum utichl a do prostoru se dostalo duchovno. K mikrofonu se doploužil postarší dlouhovlasý pán, kterému se již dlouhá léta přezdívá Magor.

Jediným, kdo se klidně neusadil a nezaposlouchal do poetiky večera, byla mladá slečna servírka, která nestíhala přinášet zlatý mok všem, kdo o to požádali. Neustále pobíhala sem a tam a dotvářela tak zajímavou atmosféru hospody, jíž se dostalo cti přivítat stěžejní básníky české literární scény.

Jirous, který je často spojovaný s Plastic People, přečetl jak z básní již vydaných, tak z básní, které prý již několik let připravuje k vydání, avšak ještě pořád nejsou ve finálním stádiu svého vývoje. Chvílemi se opíral o stojan mikrofonu a nedlouho po tom, co si do hrdla nalil trochu toho piva, zmínil své zdravotní problémy z poslední doby. Mluvil o tom, že mu lékaři víceméně zakázali pít alkohol a jakoby natruc si užil další dlouhý doušek.

Jakmile se malý postarší mužík odebral zpět ke svému místu za jedním ze stolů, na řadu přišel Krchovský. Ten v porovnání s Jirousem vlastní i rétorické a dramatizující schopnosti. Jeho básnický přednes se vyznačuje opravdovou démonickou až téměř pekelnickou silou. Čtení svých básní vnitřně prožívá a v místech, kde se posluchači popadají za břicha smíchy, on jen pohrdavě krabatí čelo a bez jediného úsměvu či mrknutí oka čte dál.

Vzhledem k tomu, že čas vyměřený na čtení obou pánů nebyl příliš dlouhý, každý přečetl jen vzorek svých děl. Jirous ve svém čtení udělal průřez tvorbou, zatímco Krchovský četl pouze z nejnovější sbírky Dvojité dno.

Obě osobnosti, které přispěly velkou měrou k chodu večera, si tuto událost jistě také samy užily. Obklopeny kamarády, známými a obdivovateli se prolévaly svým milovaným pivem. A bylo to také magické prostředí Ponorky, které i mě samotnou dostalo, jež pozvedlo celou událost na jednu z nejlepších, kterých jsem kdy v životě mohla být přítomna. Myslím, že po tomto jediném letním večeru tuším, co znamená genius loci.