Malé děti postavené mezi dva dospělé lidi, tátu a mámu, kteří se rozhodli, že se rozejdou. Zdánlivě jednoduché, ale myslíme při rozchodu i na ta malá stvoření? Co se jim honí hlavou? Myslíme si, že se všechno zvládnou, že mají svou mámu u sebe a tak nemůžou prožívat nic hrozného, nic, co by je poznamenalo, co by prožívaly s děsem nočních můr. Je to ale skutečně tak?

Mnoho naučných knih se věnuje tématice rozchodů mezi rodiči malých dětí, jenže přiznejme si, vše je pouhá teorie. I když není od věci si takové „poučky“ přečíst, zcela nejlepší školou života v takovýchto situacích, které si asi nikdo nepřejeme zažít, jsou příběhy, které se staly doopravdy. Ne příběhy dvou lidí, kteří se rozcházejí, ale příběhy těch malých bytostí. Pokusit se nahlédnout do jejich křehké duše, která je tak zranitelná. Zranitelnější, než ta naše „dospělácká“. I když se můžeme litovat, nadávat či vyhrožovat, jak je k nám život nespravedlivý, jak je, donedávna naše milovaná polovička, zlá a opustí nás kvůli jiné osobě, zamyslíme se někdy nad tím, skutečně do hloubky věci, že my zdaleka netrpíme tolik, jako naše děti, které musí mnohdy vyslechnout ne zrovna příjemné hádky mezi těmi, které milují? Navíc, jako malé dítě, které absolutně nechápe, proč se maminka už nemá s tatínkem ráda, proč už tatínek nebude bydlet s nimi a těžko říci, zda je vůbec schopné toto téma pochopit a vstřebat v útlém věku. Obrovský problém, nad kterým bychom měli přemýšlet jako nad hlavní prioritou a ne nad tím, jak vyřešíme hlídání, peníze, bydlení… Protože dítě si zážitky nese do života.

Podobně myšlený je i příběh, který ve své knize Rodiče na střídačku vylíčila Lucie Asenová. V podstatě by se dalo říci, že se jedná o průměrný příběh, který se stává tzv. normálním – dva lidé se rozejdou a jejich dítě podstupuje strastiplnou cestu k pochopení svých vlastních rodičů. Aniž by za to mohlo. Napadlo nás ale někdy, že i samo dítě si může vyč%C

Související knihy