České pondělky: Jiří Hájíček – Rybí krev

Hajicek_RybiKrev-obalka.indd
Přečtěte si ukázku poutavého lidského příběhu tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběhu, v němž se ozývá touha po rodinné soudržnosti, příběhu o síle lásky a odpuštění. Přečtěte si Rybí krev Jiřího Hájíčka.

Jiří HájíčekRybí krev

2008

Sedím v kupé rychlíku Praha—České Budějovice, od stanice Tábor už úplně sama. Nad hlavou v prostoru pro zavazadla můj odřený tmavomodrý kufr na kolečkách, na jeho držadle se ještě houpe cedulka z letiště v Rotterdamu. Konečně chvíle samoty, kdy si můžu vytáhnout z peněženky ten přeložený lístek se sloupcem jmen. Podlouhlý bílý lístek na poznámky, vypadá trochu jako účtenka z restaurace, v levém horním rohu je barevné logo holandské letecké společnosti. Popsala jsem ho v letadle velkými tiskacími písmeny a vzpomněla si přitom na Frederika. Co by tomu řekl. Ta bohémka, chaotička, ta Češka, se kterou se už čtyři roky trápí, a tohle? On, který má ve všem systém a vyznává řád. Když jdeme nakupovat, má v ruce přesně takový lístek a navíc propisku, háže nákup do vozíku a odškrtává si položky na seznamu. V kapsičce u košile nosí kalkulačku a dělá si mezisoučet nákupu, aby ho u pokladny nic nepřekvapilo.

A přesně tak to budu dělat teď já, říkám si a přejíždím pohledem lístek odshora dolů. Budu si odškrtávat jména. Všechny ze seznamu chci vidět, mluvit s nimi, dívat se jim zpříma do očí. Ať už se mezi námi kdysi stalo cokoli.

TÁTA

HONZA

ANNA

MILADA

ZDENĚK

PAN TUŠL

MUDr. BREJCHOVÁ

PAN BERTÁK

CHOZÉ

NAĎA

PETR

OLINA

Celkem dvanáct jmen, dvanáctka důležitých lidí mé minulosti. Zastavuji se u těch posledních dvou a přemítám, proč jsem je napsala až naposledy. Podvědomí? Odsunula jsem je, schovala až na konec. Raději koukám oknem ven do ubíhající krajiny jižních Čech a vzpomínám na včerejší večer. Otevřeli jsme s Frederikem doma na rozloučenou láhev vína. Popíjeli jsme v posteli a já jsem vtipkovala, že si ode mne celý měsíc odpočine. Pěkných pár týdnů před odletem neslyšel nic jiného než historky a legendy o naší rodině. Už jsem mu tím lezla na nervy. Jednou se na mě dokonce utrhl, jestli si prý myslím, že nikdo jiný neměl trable v rodině, jen já. Prý je to normální.

„Přijde ti normální, že jsem svýho vlastního bráchu neviděla přes dvacet let?“

Opakuju si tu otázku nahlas v prázdném kupé. A znovu si v duchu připomínám základní pravidla téhle cesty, která jsem si stanovila před odletem. Pravidlo číslo jedna: Říkat pravdu. Vždycky, každému a za všech okolností. Na co si hrát v jednačtyřiceti? Před čím se schovávat? To bych se ani nemusela vracet. Pravidlo číslo dvě: Nebudu brečet. Dojetí, smutek. Co s tím? Nejsem přece malá holka. Posledních pár dopisů, které jsme si s tátou vyměnili, mě docela uklidnilo. Operace dopadla dobře, včera ho měli propustit ze špitálu a dneska večer zazvoním u jeho dveří. Všechno vychází. Bude to dobrý, říkám si už poněkolikáté a vrtím se neklidně na sedadle.

Mezitím se zešeřilo, stojím u okýnka a v dálce už vidím světla města. Nebyla jsem tu patnáct let. Vagon sebou háže, držím se za kovové madlo a pozoruju město, jak si ho nepamatuju, obklíčené supermarkety, benzinovými pumpami a nízkými hranatými stavbami. Za chvíli vlak s cukáním zastavuje. Táhnu za sebou kufr tunelem od nástupišť, naproti nádražní budovy zkoumám jízdní řád městské dopravy. Na sídliště Máj jezdí jiná čísla než kdysi. Vystupuju na konečné autobusu číslo tři, kufr za mnou klape na kolečkách po dlážděném chodníku. Stojím uprostřed sídliště. Žádné šedivé paneláky, jak jsem to tu znala, ale celá paleta pastelových barev, rozhlížím se kolem dokola, žlutá, modrá, zelenkavá, domy hrají barvami a desetipatrový dům, kde bydlí táta, má na barevné fasádě namalované ohromné číslo. Výtah zastavil v osmém patře a já zvoním u dveří, otevírají se a v nich stojí můj táta, o dvou berlích, úplně šedivý.

„Pojď dál,“ usměje se. Dám mu pusu na tvář a opatrně ho objímám. Zavírám dveře a stojíme naproti sobě. Zkoumám v jeho tváři, jestli má bolesti a jak ho změnil čas. Ale času budeme mít dost. Ukazuje berlou, ať jdu za ním.

Jak jsem to nepoznávala na sídlišti, tak uvnitř se nezměnilo vůbec nic. Ten samý okopaný botník v předsíni, stejný vybledlý závěs v okně obýváku, který jsme kdysi kupovaly ještě s mamkou, staré umakartové bytové jádro a z tranzistoráku v kuchyni vyřvává dechovka. Neslyšela jsem něco takového celé věky, trochu to se mnou zacloumá a háže mě to o dvacet let dozadu. Ale držím se a snažím se soustředit na přítomnou chvíli a zůstat v klidu.

Dávám tátovi dárkový balíček s holandským sýrem a čokoládou. Celý večer uběhne neskutečně rychle, říkáme si spíš praktické věci. Ptám se, jestli má dietu a co mám vařit, kdy je první kontrola v nemocnici, jestli má ještě bolesti, jestli má doma všechny léky a kde je nejbližší lékárna, kam se tu chodí nakupovat. Prohlížím lednici. Říká, že nemá hlad, ale já ještě běžím s taškou do večerky. Je to asi sto metrů a za půl hodinky jsem zpátky. Těší se na pořádné jídlo po těch nemocničních blafech, doufá, že na něm nebudu dělat pokusy a vařit mu nějaké holandské speciality. Smějeme se. Pořád si nemůžu zvyknout na jeho tvář, jak se za ta léta změnila. Hluboké vrásky, řidší vlasy, pohublý obličej. On to má se mnou asi podobně. Posílala jsem mu sice nedávno v dopise fotku nás dvou s Frederikem, ale taky na mě kouká jako na někoho povědomého, koho kdysi znával…

„Kdybys přijela s tím svým, ani bych si s ním nemoh popovídat,“ říká vyčítavě a já mu vyprávím, co už jsem Frederika naučila česky a jak se učím od něho holandsky. Připravuju nám aspoň obložené chleby, sedí v kuchyni, berle opřené o lavici. Na kredenci fotka v rámečku. Mamka a táta, někdy před dvaceti lety, fotografováno před naší bývalou chalupou u nás na vsi. Nic to se mnou nedělá, v duchu se chválím, jak se držím zásad.

Po jídle vybaluju kufr. Najednou na mě padne únava, bylo toho dneska hodně, říkám tátovi, vlezu do vany a pouštím na sebe teplou vodu ze sprchy. Spát budu v zadním pokoji na válendě, kde měla mamka dřív šicí stroj. Pokládám na peřiňák mobil a kontroluju čas, je deset večer. Píšu rychle zprávu Frederikovi, úplně jsem na něj zapomněla. Než zhasnu lampičku, vytáhnu z peněženky lístek. Propiskou udělám fajfku u tiskacího TÁTA. Zhasínám, zavírám oči a usmívám se, jak šlo všechno hladce. Než usnu, říkám si, jak čas všechno zahojil a podobné hlouposti.

Bloumám po budějovickém náměstí, nic není, kde bývalo. Kadeřnictví, kde mě naposledy před cestou do Anglie stříhala Naďa. Ani rybárna na rohu, kam jsme chodívali jako studenti po flámu na rybí salát. Místo ní butik se sportovním oblečením. Prošla jsem centrum a nakoukla do všech kadeřnictví, ale nikdo Naďu nezná. Jsem naivní, říkám si, kdoví kde je, po patnácti letech. Vyhřívám se u kašny ve slunci pozdního září. Než se pěšky vydám zpátky do sídliště, vlezu ještě do knihkupectví. V regálu plném knih seřazených podle jmen autorů hledám pod písmenem H. Radostí poskočím, vytahuji těžkou knihu s oranžovým hřbetem a s ilustrací Josefa Lady na obálce. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Nové vydání. Jdu svižnou chůzí z centra města, knihu pod paží, aspoň jeden úspěch na mé první výpravě do minulosti, říkám si. Blíží se jedenáctá hodina, nejvyšší čas uvařit tátovi oběd.

Večer sedíme v obýváku, můj kufr už je vyprázdněný, zaplnila jsem skříň v pokoji, kde teď spím. Taky jsem doprala první várku prádla, pračku má táta poměrně novou. Prošla jsem celý byt. Na domácnost starého vdovce s operovaným kyčelním kloubem to není tak špatné. Mažu si ruce krémem. Zítra umyju okna, říkám a táta se strachuje, že jsem nějaká hubená a jestli pořádně jím. Potud idyla.

Začnu o Honzovi. Kde vůbec je, jak se má, jestli o něm táta má nějaké zprávy. Neviděla jsem ho od roku… zamyslím se, od roku 1986. Kroutím hlavou, sama tomu nemůžu uvěřit. Táta sedí jako zařezaný. Nevydá ani hlásku, nereaguje na otázky.

„O Honzovi se tady vůbec nebudeme bavit,“ vypadne z něho nakonec. Dívám se mu zpříma do očí, snažím se zachovat klidný hlas a myslím na svá předsevzetí před návratem sem.

„O Honzovi se právě bavit budem.“

Sleduju jeho překvapení, jeho proměňující se výraz, tvář trochu rudne a nabíhá, rysy tvrdnou, podivný škleb, dívá se stranou. Já pohledem neuhýbám. Najednou je celý nesvůj.

„A co jako?“ vyjede na mě. „Svýho starýho tátu budeš poučovat a říkat, co mám dělat nebo co…“

Je celý napnutý, rukama svírá berle, jako by chtěl vyskočit na nohy a někam utéct.

„Já ti nechci říkat, co máš dělat. Jenom si chci promluvit o našem Honzovi.“

Dívá se jinam a je uražený. Bouří to ve mně, všechno to, co bylo usazené někde dole. Vypadalo to na krásný návrat ztracené dcery k otci, který se v moudrosti svého stáří se vším vyrovnal. Už neříkám nic. Snažím se zůstat klidná, ale hlavou mi běží: Mně už je to jedno, tati, jestli tě doopravdy ztratím. Jestli mě teď vyhodíš a najmeš si místo mě nějakou ošetřovatelku. Já jsem po patnácti letech nepřijela proto, abych se dál točila v tom samém kruhu, abych dělala, že se nic nestalo, a chodila kolem všech těch věcí z minula jako kolem horké kaše. Jestli chceš, tak si s tím umři, s tou zatvrdlinou, co máš někde na srdci. Dál si to klidně tahej s sebou, když nemůžeš jinak… Pak to nevydržím, dívá se z okna s podivně zatuhlým obličejem, polknu.

„Tati, já tě mám moc ráda, vždycky jsem měla. A vím, žes pro nás chtěl vždycky to nejlepší, žes pro naši rodinu vždycky dělal, cos mohl. Ale nebudu tady ve svým věku hrát divadýlko a tvářit se, že náš Honza neexistuje a nikdy neexistoval. Přeber si to, jak chceš. Dobrou noc.“

Ležím a hlava na polštáři je plná podivného vzruchu. Jako když se zatřepe skleněnou koulí a v těžítku sněží. Lampička na peřiňáku svítí, dívám se na svůj popsaný lístek, na odškrtnuté TÁTA, a říkám si, že jsem si to asi představovala moc jednoduše.

Ráno jakoby nic v kuchyni připravuji snídani. Táta přihopká o berlích, pozdravíme se, ve tváři je měkčí, dokonce se usměje a ptá se, co bude dneska k obědu. Ulehčí se mi a u snídaně mu vyprávím, jak chodím v létě ráda v Rotterdamu na trh a co má Frederik rád k jídlu a že mu vařím rajskou omáčku a ovocné kynuté knedlíky.

„Chci se podívat za mamkou na hřbitov,“ povídám.

„Autobus už tam do vsi jezdí jen dvakrát denně, holčičko. Ráno a večer.“

„Nevadí, stejně jsem si říkala, že potřebujeme auto. Chci navštívit spoustu lidí a taky na kontroly do nemocnice to pro tebe bude pohodlnější.“

„Nemám peníze na auto.“

„Na auto z bazaru mám, tati.“

„Nemůžu s tebou přece takhle obcházet bazary,“ zvedá do vzduchu berle.

„Koupím ho sama, neboj se.“

„Ty? Ošidí tě, seš ženská…“

Poprvé mě opravdu rozesmál, málem jsem rozlila hrnek s kávou. Směju se na celé kolo, jen se dívá a tváří se zase divně.

„Tati, kupovala jsem auto v Holandsku, Frederik na to není. Kupovala jsem auto v Americe…“

„V Americe? A kde ho máš?“

„Koupily jsme s jednou holkou ojetýho chevroleta, v New Yorku. Pak jsme to s ním vzaly na západ, a když kámoška potřebovala prachy na letenku domů do Libanonu, tak jsme ho v San Diegu zase prodaly.“

Táta mlčí, sklízím ze stolu a připravuju dvě igelitové tašky, že skočím do obchodu na nákup.

„Taky na nákupy se nám auto hodí. Jednou za tejden sjedu do supermarketu na předměstí, je to tam levnější.“

Knihu Rybí krev vydalo nakladatelství Host.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeRybí krev

Hájíček, Jiří

Host, 2012

Napsat komentář