Talíř neoblíbené polévky v přeplněné jídelně může vyvolat vzpomínky na staré šrámy, ale přinést i nečekanou úlevu a třeba i druhou šanci.
„Jakou máte, prosím, dneska polévku?“
„Květákovou.“
To né! Květákovou fakt nemusím. Ale už nemám čas dojít si někam jinam, a když se nenajím teď, budu se celý odpoledne cpát sušenkama. „Tak já si ji dám. Děkuju.“
Zaplatím u kasy a s miskou v ruce hledám, kam si sednu. Je tu dnes plno. Najdu v rohu asi poslední volný stůl, navíc u hřejícího radiátoru. Aspoň to.
Pára z polévky mi zamlží brýle. Odložím si je na stůl a přemýšlím, kdy jsem naposledy jedla „květákovku“. Mamka ji nevařila, taky ji neměla ráda. Tak to muselo být ve škole? Pamatuju si, že byla vždycky rozmixovaná na takovou skoro kaši a už z dálky příšerně smrděla. Tahle ale skoro voní. A když si zase nasadím brýle, překvapí mě, že není kašovitá, ale čirá, docela lákavá a plavou v ní celé růžičky květáku.
„Promiňte, mohly bychom si k vám přisednout? Ono je tu dneska úplně plno.“
„Jistě.“ Kabát, který mám na protější židli, si pověsím za sebe na věšák a ke stolu se pohodlně vejdou ještě dvě mladší ženy.
„Mám dceru, která je hrozně aktivní, tak pro ni hledám nějaký kurz, ale ty vaše byly všechny plný.“
„No jo, já vím, ale budeme nově otevírat jeden přímo pro mamky s dcerama, tak ti můžu dát vědět.“
„To bych byla moc ráda! Já jsem ji chtěla dát na gymnastiku, ale mám pocit, že je to všude hrozně kompetitivní. Já chci, aby se hýbala a aby ji to bavilo, ne aby z ní byla hvězda. Ale někdy nevím, jestli tím, že ji budu chránit, třeba nepromarním její talent.“
Rozhovor mých dvou spolustolovnic nelze neslyšet. Lovím květák v polívce, protahuju si ztuhlou nohu a najednou jsem tam…
… velká tělocvična Sokola TJ Vinohrady. Na zemi tmavě šedý těžký koberec, na stěnách žebřiny a zrcadla. Rozcvičujeme se. Provaz na pravou nohu už zvládnu v pohodě, na levou trochu trpím, ale pak přijde placka. Roznožím, co to dá. Jenže ono to moc nedá. Všechny holky kolem mě se připlácnou břichem na koberec. Já stěží dotlačím na zem čelo. Dál už to prostě nejde. A sakra! Už se ke mně blíží Jiřina. Je jen o pár let starší než my, ale dělá asistentku trenérky. „Že ty ses doma zase neprotahovala. No tak pojď. Já ti pomůžu.“ A kleká si mi na ohnutá záda. „Protahovala,“ snažím se ještě trochu odporovat, ale pak už jen trpím. Dýchám, zkouším se uvolnit, ale nejde to. Hrozně to bolí a Jiřina si navíc povolává posily. „Holky, pojďte mi pomoct, to by bylo, abychom ji na tu podlahu nedostaly.“
„Dost, už dost!“ Křičím, ale nikdo mě neposlouchá. Mám pocit, že umřu. V tom se najednou ozve rána. A pak nastane ticho a tma.
Když otevřu oči, ležím v posteli, mamka mě drží za ruku, ale nejsme doma.
„Mami, kde to jsme?“ snažím se to nějak pobrat.
„Už se probudila! A mluví!“ volá máma někam za sebe a do pokoje vejde pán v bílém plášti.
„No konečně! Nám se nějak nechtělo vstávat… Jste v nemocnici, mladá dámo, a ještě chvíli si vás tu necháme. Museli jsme vám sešít přetrženou šlachu na noze. Co jste to proboha prováděla?“
V nemocnici, šlachu, opakuju si, ale moc nerozumím.
„Pamatujete si, jak se vám to stalo?“ ptá se.
„Asi ne…“ Nepamatuju si vůbec nic.
„No nevadí, necháme vás odpočívat,“ dodá a otočí se k mamce. „Tak snad je z nejhoršího venku. Ale víc vám teď nepovím. Když to dobře sroste, bude chodit úplně normálně. Jenom se smiřte s tím, že s gymnastikou je definitivní konec!“
S gymnastikou je konec. Opakuju si pro sebe a pak mi to pomalu dojde: KONEC! Už nikdy tam nemusím! A po celém těle se mi rozlije obrovská úleva.
Vracím se do jídelny, ke stolu, k polévce, k rozhovoru mých dvou sousedek. „Já mám tu zkušenost, že děti si v tomhle věku ještě neumí samy vybrat. Často tvrdí, že je něco baví, jen aby udělaly radost rodičům…“
„Jo jo, až se šlacha utrhne…“ dodám si pro sebe a z polévky vylovím další květákovou růžičku. A v tom mi to dojde. Vidím před sebou oranžový plastový tác, který sám o sobě trochu páchne nepraným hadrem, a na něm v bílé misce s písmenky VFN světlou nechutnou kejdu. Nade mnou stojí sestřička a čeká, až to všechno dojím. Tuhle polívku nesnáším od svého dlouhého pobytu v nemocnici.
Ale to bylo už hrozně dávno. A já už si snad trochu umím vybrat a vím, co mě baví. Tak třeba ze zásady nenosím ty hodinky, co vám říkají, kolik musíte ještě udělat kroků, než si budete moct jít lehnout. A taky si nedávám žádná novoroční předsevzetí. On se člověk totiž nemusí za každou cenu přetrhnout. Nebo aspoň ne dvakrát! Ale po dnešku možná přehodnotím názor na to, co mi chutná. Myslím, že květákovka si zaslouží druhou šanci.
Zuzana Froňková
Autorka napsala již více než padesát povídek, které vyšly ve třech sbírkách: Muži na stromech nerostou (2018), Bůh a neonové žabky (2020) a Smažák od Papeže Františka (2023). V roce 2021 vydala první knihu pro děti, Houbáci – pro děti, co mají pod kloboukem, na kterou navázaly další dva díly, Houbáci a jiné lesní bytosti (2023) a Houbáci v zahradní říši (2024). Příběhy Houbáků jste mohli slyšet i v Českém rozhlase v pořadu Hajaja. Spisovatelka také pořádá autorské večery „Sušenky k čaji“, kde představuje i texty a hudbu svých hostů. Se svým mužem a psem tráví hodně času na chalupě na samotě, ale zároveň miluje starou Prahu, do které se ráda vrací.
Související knihy
Bůh a neonové žabkyFroňková, Zuzana
Pointa, 2021
HoubáciPro děti, co mají pod kloboukem
Froňková, Zuzana
Pointa, 2022
Houbáci a jiné lesní bytostiFroňková, Zuzana
Pointa, 2023
Smažák od Papeže FrantiškaFroňková, Zuzana
Pointa, 2023
Houbáci v zahradní říšiFroňková, Zuzana
Pointa, 2024
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.