Knihu A čeho se bojíš ty? vydalo nakladatelství Petr Štengl.

***

„Už mě nebaví poslouchat to tvoje skučení. Dej mi ten telefon!“ řekne nečekaně Monika a vezme mi ho z ruky.
Nestačím zareagovat, jen zírám, jak na mém telefonu něco píše. Asi bych měla zasáhnout, ale vůbec nemám energii. Rychle změní téma a povídáme si. Na mém telefonu pípají příchozí zprávy, Monika odpovídá. Najednou na mě spiklenecky mrkne:
„Tak do hodiny je ten tvůj miláček tady. Já půjdu spát k našim. Celej tenhle byt máte pro sebe.“
Začne se smát a dodá: „Včetně mojí bytelný postele.“
Tomáš opravdu ani ne za hodinu přijede. Milujeme se skoro celou noc. A když mu usínám na rameni, hladí mě po vlasech.

Ráno s ním jedu na letiště. Stojíme v odletové hale. Boarding do destinace Madrid už začal.
„Já fakt nevím, kdy se vrátím,“ šeptá Tomáš a tváří se provinile.
„To je jasný, říkal jsi, že mě nechceš blokovat,“ odpovídám naoko s klidem, dokonce se přinutím k úsměvu. Naposledy se obejmeme, pak se otočí a odchází. Odlétá si splnit sen. Pracovat v zahraničí. Bude dělat poslíčka v Madridu. Je mu pětadvacet, o osm let mladší. Stejně to nemělo budoucnost. Jenže jak se mám utěšit budoucností, když slzy mi tečou teď?

Domů to vlakem trvá přes dvě hodiny. Sedím sama v kupé. Je v něm teplo, ale já cítím chlad. Tomáš sem jel včera a zaplatil si hotel na letišti, aby ráno v klidu stihnul letadlo. Nikoli proto, aby poslední večer a noc byl se mnou. Sevře se mi žaludek. Já jsem jela navštívit kamarádku Moniku, ale to byla jen záminka, protože jsem doufala, že se nějak domluvíme a budu s ním. Jenže sama bych nic nedomluvila. To jsem totiž celá já: na jedné straně touha být s ním, na druhé stud dát to najevo. Nebýt Moniky, Tomáš by po mně ani neštěk. Připadám si úplně nemožná. Vlak se řítí mezi poli a za oknem vidím strašáka. Stojí sám uprostřed pustiny. Panebože, má na sobě stejnou košili, jakou nosil můj děda. To už mám oči plné slz. Děda. Jedinej chlap, kterej mě měl opravdu rád.

Hned z nádraží jdu navštívit bábinu do stacionáře. Od dědovy smrti to s ní šlo z kopce. Psychicky i fyzicky. Dnes už jen leží u našich a máma se o ni stará jedenáct měsíců v roce. Na jeden měsíc ji dává do stacionáře na odlehčovací péči. Nedá mi to a chodím za ní po práci každý den. A jdu i dnes, i když mám dovolenou. V budově stacionáře vyběhnu schody do prvního patra, a zatímco procházím chodbou, pípne mi zpráva v telefonu: Tak jaký byl mejdan s kámoškou? Josef Čaj. Kolega z práce. Občas spolu zajdeme na oběd nebo na kafe. Řekla jsem mu, že jedu navštívit kamarádku. Poslední dobou spolu komunikujeme víc, než je obvyklé pro pracovní vztah. Je ženatý, plešatý, s břichem, skoro padesátiletý. Momentálně jediný chlap, který o mě má zájem. Skvělá vizitka stavu mé životní cesty. Ale docela mě to kecání s ním baví. Jenže je o sedmnáct let starší, a hlavně ženatý. Vztah nepřipadá v úvahu.
Sex, drogy, rock‘n‘roll, jízda jak s Marilyn Monroe! odpovídám, protože jsme se minule o Marilyn bavili.
Ihned reaguje: A co ten Kennedy, fakt vydrží jen deset vteřin?
Ještě mu napíšu: Se mnou vydržel celou noc, takže se to musí správně uchopit. Ale ráno mně odlít do Madridu, slavík jeden. Pak vypnu zvuk, telefon hodím do kabelky, zaklepu a vcházím do pokoje. Pozdravím paní, která leží vedle, a usměju se na bábinu.
„Ahoj babi, tak jak se máš?“
Místo odpovědi se zamračí a dá si ukazováček před rty: „Pššt!“
Vezmu si židli a posadím se vedle její postele. Nakloní se ke mně a zašeptá: „V noci mě tu svazujou.“
Podívám se na druhou paní. Ta se shovívavě usměje a zavrtí hlavou.
„Babi, já myslím, že ne…“
„Pššt,“ zasyčí, „odposlouchávaj nás!“
„Babi, prosím tě…“
Vztekle sevře rty a chytí mě za ruku. „Buď zticha, jsou tady všude!“
„Ale babi…“
„Řikám ti, drž hubu!“
To mě úplně rozhodí. Moje bábi za celý život neřekla jediný sprostý slovo, a teď tohle. Uvědomím si, co to znamená. Zase mám slzy v očích. Jestli dobře počítám, je to od rána už potřetí. Vypadá to na fajn den.

—————————–

Přečtěte si autorovy příspěvky do našeho Čtení ke kávě.

O autorovi

Zbyněk Mrvík (*1967) se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce. Prózy a krátké básně haiku píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové“ a „Prvotiny.“ V prosinci 2021 vydal svoji první knihu povídek s názvem Jsme zde, abychom byli šťastni. Její první vydání se v průběhu roku 2022 vyprodalo a na podzim téhož roku vyšlo vydání druhé. Jeho haiku byla v roce 2025 zařazena do výběru českých a slovenských autorů chomáčky suchopýru (DharmaGaia). Je účastníkem mnoha veřejných čteních v knihovnách, školách, literárních kavárnách; nejznámější ZARA FEST v Děčíně, (A)VOID Floating Gallery v Praze, PechaKuchaNight, Světlo pro Ukrajinu, Mezi Náma, Zeyerovi Vodňany. Od roku 2023 je spoluorganizátorem českobudějovického literárního festivalu Literatura ŽIJE!

Zdroj informací: web autora

Nakladatelství Petr Štengl funguje pod jménem vydavatele Petra Štengla. Básníka a prozaika, který publikuje převážně časopisecky a původně je vyučen tiskařem. V minulosti působil i jako šéfredaktor klasických či internetových periodik.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

Petr Štengl, 2025