Dokonce se mi o tom zdál sen. Vždycky začínal tím, že jdu sám po cestě uprostřed krásný přírody, svítí slunce, je příjemně teplo, fouká mírnej vánek a já si hezky vykračuju. Když najednou se přede mnou plazí had. Tak se otočim a jdu na druhou stranu, ale tam se plazí dva hadi. Odbočim do trávy, tam jsou tři. Uhnu šikmo a tam jich je pět. A tak dál a dál, pořád uhybám, a pořád jich je víc, až skončím v místnosti plný hadů. Jsou na zemi, na všech čtyřech stěnách, na stropě, prostě všude. Já stojim uprostřed a všichni hadi míří ke mně.
Tenhle sen se mi opakoval furt dokola od školky až do druháku na gymplu, kdy k nám do třídy propadl Komín. On se tedy nejmenoval Komín, ale všichni mu tak říkali, protože kouřil čtyřicet cigaret denně. Nepropad kvůli špatnejm známkám, ale kvůli velkýmu množství neomluvenejch hodin. Byl jedináček a bydlel ve velkym domě, ve vilovej čtvrti na kraji města. Oba jeho rodiče byli doktoři, nejspíš hodně úspěšní, protože byli skoro pořád pracovně v zahraničí. Takže Komín byl často doma sám.
Teda sám… On už tenkrát měl holku, která u něj někdy přespávala. Byla starší a učila se na prodavačku. Já jsem se v tej době akorát dvakrát krátce líbal s jednou holkou na brigádě. A tipnul bych si, že ani nikdo ze spolužáků ještě nestrávil celou noc s dívkou. Pro Komína to byla normální součást života.
A nejen to, Komín chodil často večer do města a do šantánu, kde se vždycky nechal sbalit nějakou paničkou, a pak šel na noc k ní domů.
„Paničky mají rády mladý kluky,“ říkával vždycky.
Pořád měl u sebe spoustu peněz, ale ne od rodičů. Hlasitě zdůrazňoval, že od těch nic nechce a nikdy chtít nebude. Po škole postával před tuzexem a prodával digitální hodinky, bony a bůhvíco ještě.
Pro mě byl Komín naprostý zjevení. Já jsem nikdy nikam nemohl, všechno jsem si musel uhádat a zdůvodnit. A když jsem chtěl jít třeba do kina, musel jsem pak ukázat lístek. Abych někde přespal? To vůbec nepřicházelo v úvahu.
Komín měl ale i jiné zájmy. Například měl rád hady, které choval doma v teráriích. Jednou jsem šel s Komínem hned po škole k němu domů. To jsem mohl, protože naši ještě byli v práci. I když bylo jen chvíli po obědě, spala u něj v posteli ta jeho holka. Probudila se a začala se tak divně pomalu posazovat. Zajela oběma rukama pod peřinu, jako by tam něco hledala, a pak pomalu vytáhla velkýho černýho hada. Když uviděla muj šílenej výraz, usmála se na mě.
„No on Ládík má rád teplo, tak dycky v noci uteče a spí mi na břiše.“
„Jo, hadi jsou studenokrevný, tak hledaj teplo,“ dodal Komín.
„Ale dyť tě může uštknout!“ vykřikl jsem hrůzou.
„Nemůže, je to škrtič,“ podotknul Komín.
„Tak tě může uškrtit!“ neuklidnil jsem se já.
„Škrtil by tě, jen kdyby měl hlad, a to tady nemá nikdy,“ ukázal Komín na terárium plný bílejch myšek. „A stejně by nejdřív hledal jinde, není blbej, seš na něj moc velkej,“ vysvětlil mi Komín a vzal si Ládíka do náruče.
Jeho dívka zatím vstala a uvařila nám kafe. Vzala si na sebe jen Komínovo bílou košili zapnutou na dva knoflíky. Měla dlouhý hustý černý vlasy a přes tu bílou košili bylo vidět, že nejen vlasy. Zeptal jsem se jí, jak to, že vlastně nebyla ve škole. Řekla mi, že to se školou moc nepřehání.
Ale tím Komínovo koníčky nekončily. Kromě toho všeho byl tramp. Ačkoli přes tejden žil na 100 % městskym životem, přes víkendy jezdil často na vandry. Měl partu. Spávali na divoko v přírodě, pod širákem. Jednou ve třídě navrhl, abysme jeli s ním, že nás vezme na Ameriku. Amerika byla oblast bývalých vápencových lomů kousek od Prahy, byl tam zakázaný vstup. Kupodivu spousta spolužáků mohla jet na víkend ven. Já ne. Ale Komín mi navrhl, ať jedu aspoň na jednu noc, že on stejně musí jet v sobotu večer do Prahy něco si vyzvednout a že se tedy můžeme vrátit spolu. Řekl mi, že zavolá k nám domů, představí se jako výchovnej poradce, řekne, že je to školní akce na jeden den v přírodě a že v sobotu večer budu doma. Komín se ničeho nebál. A opravdu, máma byla nadšená, že jí volal nějakej slušnej a spolehlivej chlap a že můžu ject. Neuvěřitelný.
Amerika byla skvělá. Bylo tam sice všude dost křížků, jak trampové různě padali do lomů, ale stálo to za to. Když jsme se s Komínem v sobotu odpoledne vypravili na vlak, vůbec se mi nechtělo. Ale domů jsem musel. Na hlavním nádraží jsme přestoupili na tramvaj, dojeli na nějaký sídliště, vlezli do paneláku a vyjeli výtahem, nevim do jakýho patra.
Tam nám otevřel takovej divnej chlap. Zeptal se Komína, jestli má prachy. Komín vytáhl z kapsy dva a půl tisíce. Chlap si peníze přepočítal, přikývl a zmizel vevnitř. Stál jsem tam jak solnej sloup, muj táta tehdy vydělával dva tisíce hrubého měsíčně. Napadlo mě, že jsem se měl Komína zeptat, co to vlastně jdeme vyzvednout. Dyť za tyhle prachy to museli bejt nějaký drogy nebo co. Já jsem v té době dostával kapesné padesát korun na měsíc. Chlapík pořád nešel. Tak jsem si začal myslet, že musí přinést minimálně atomovou bombu. Pak se objevil a měl okolo ruky omotanýho obrovskýho hada. To, že je to krajta královská a že je jeden a půl metru dlouhá, jsem se dozvěděl až potom. V tu chvíli jsem měl dojem, že má okolo ruky omotanou lochnesku.
Komín otevřel a nastavil svůj žracák. Žracák byl takovej malej zelenej batůžek, co trampové nosili přes rameno. Vozili v něm konzervy, chleba, no prostě jídlo, proto se mu řikalo žracák. Teď už byl prázdnej, protože jsme jeli domů. Chlápek do něj strčil ruku a krajta královská tam poslušně zalezla. Rozloučili jsme se a jeli tramvají na hlavák. Tam jsme si vystáli frontu na lístky, propletli se mezi milionem lidí, přeběhli na nástupiště a nastoupili do vlaku domů.
To všechno s metr a půl dlouhou krajtou královskou ve žracáku. Pořád jsem si myslel, že se musí stát něco strašnýho, nějaká šílená katastrofa. Minimálně konec světa, ale nestalo se vůbec nic. Když se vlak rozjel, Komín rozepnul žracák, vytáhl krajtu královskou a nechal ji po sobě plazit. Myslel jsem, že omdlim.
„Chceš si ji vzít?“ zeptal se mě Komín.
„Já… já se strašně bojim hadů. Dyť mě uštkne.“
„Krajta královská je škrtič.“
„Tak mě uškrtí.“
„Už jsem ti říkal, že by musela bejt brutálně hladová. Tahle je přežraná. A navíc je to mláďátko,“ usmál se Komín a pohladil krajtu po zádech.
Pak natáhl ruku. Seděli jsme v kupé naproti sobě. Krajta královská se mu začala plazit po ruce směrem ke mně. Když skončila Komínovo ruka, plazila se dál, až měla velkej kus svýho těla ve vzduchu, přímo proti mně. Vůbec nevím, co se to se mnou stalo, ale taky jsem natáhl ruku. Krajta královská mi položila hlavu do dlaně a pomalu se mi plazila po ruce až na rameno. Pak se protáhla zezadu okolo krku a pokračovala do prostoru, takže jí polovina těla zase trčela ve vzduchu. Komín proti ní ruku nenatáhl, tak se otočila zpátky na mě. Měla hlavu jen pár centimetrů od mýho nosu.
Dívali jste se někdy krajtě královské přímo do očí? Rozeklaný jazyk jí vyjížděl z pusy jako blesk. Pak sklonila hlavu a pod bradou mi rozepnutou košilí zajela na prsa. Nad srdcem sjela k břichu a tam se stočila do klubíčka. Komín se usmál. „Na břiše je teplo, to má ráda.“
Vlak pravidelně ťukal do kolejí a za chvíli jsme všichni tři usnuli. Když přišla průvodčí, jen v polospánku jsem jí podal lístky, ona je procvakla a vrátila zpátky. Koho by zajímalo, že mi na břiše spí krajta královská.
Ten sen o hadech se mi od tý doby už nikdy nezdál.
Takže když máte z něčeho strach, vemte to do ruky, nechte si to plazit po rameni, okolo krku, přes srdce a nakonec usnout na břiše. Nejlépe v rychlíku z Prahy domů.

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022