Čtení ke kávě: Stařecké sny (Martin Patřičný)

Stařecké sny

23.12.2025 Martin Patřičný Bez komentáře

V dobách vlády jedné strany, kdy všeho byl nedostatek, byla kniha o snech jedna z nejžádanějších. Kdo věřil, hned ke knihkupci běžel. Na Snář se stály dlouhé fronty, tisíce výtisků bylo, a… nedostalo se na všechny!

Nyní, před chvilkou, čtu v nějaké kritice odsudek: „… jde o stařecký sen…“
Ptám se: Co je špatného na stařeckých snech? Copak sny stárnou?
A vůbec, odkdy jsou staří staří? Když nám bylo patnáct, mysleli jsme, že padesátníci už nesouloží. Přesněji řečeno, vůbec jsme si je nespojovali s erotikou.
Řekl bych, že moje sny se od dob středního věku nijak výrazně nezměnily. Ještě se nad tím zamyslím a proberu si to s chladnou hlavou. Ale ne, nezměnily.
On takový dobře napsaný stařecký sen je jistě lepší než nezkušené mládí, nemyslíte? Ostatně mládí neví nic o stařeckém snu, nepozná ho ani.
Mládí přece ví kulový! Ti staří byli někdy mladí, ale mladí ještě staří nebyli, jak by tedy mohli něco vědět?
Vojtův sen… Dívka, kterou dnes minul na ulici a otočil se za ní, aby víc viděl, leží v jeho posteli a směje se, když jí rozepíná pyžamový kabátek. Na otázku, proč se směje, mu říká, že se na něj těší. I na to, co s ní bude dělat. Miláčku, říká mu.
Michal sní o dívce, kolem které prošel na schodech. Zdá se mu, že na něj čeká v jeho posteli a usmívá se, směje se, když ji svléká. On se jí ptá, proč se směje, a ona odpovídá, že se těší na to, co spolu budou dělat…
Který z těch dvou (mužských) snů je starší?
Mezi snem Vojty a Michala je časový úsek – rozdíl skoro čtyřicet let.
Jestli čekáte, že začnu probírat rozdíl mezi sny mužskými a ženskými, (O čem sní ženy) mezi sny denními a nočními, mezi sny a podvědomím (S. Freud) a tak podobně, zklamu vás. Jistěže o nich něco vím, ale to vy víte taky, že? O snech může psát každý, kdo sní. Sny jsou podstatou básní. Zhasni a spi, říkala nám dětem dospělá maminka v dětství. Já dnes sním – už děda – o líbezných mladých maminkách? V případě snů je úplně jedno, kolik vám je. Je možno úplně pominout věk snících. Hlavní je si pamatovat ten sen, vsadit šťastná čísla a vyhrát.
Kipling píše: Ctěte starce! Proč, říkal jsem si kdysi. Je snad stáří nějaká zásluha?
Ctěte starce… Protože se dožili! Měli štěstí. Kdyby neměli štěstí, byli by dávno pod drnem nebo ve váze. Jak se jmenuje ta pohřební váza? Teď si nemůžu vzpomenout, nechte mi chvilku… Urna, no jasně! Ano, dožili se, měli to štěstí a radost. A hodně jich dokázalo tu radost předávat.
Protože se odtamtud ještě nikdo nikdy nevrátil, nevíme, co nás čeká a kdy. Nevíme ani, jestli ti, kdo už odešli, vůbec něco vědí. Ale stojí za to myslet na ty, co v nebi pijou hrnec kafe.
Protože po sobě zanechali stopy, jak se s tím životem tady párali. Párátkem šermovali proti osudu, anebo se srandou šli s ním. Díky jejich stopám a příběhům můžeme vidět, co my sami děláme se svým životem. Věřím, že každý děláme, co můžeme. A protože se odtamtud nikdo nevrátil, co zbývá nám v nachýleném čase? Být slušní, kdybychom už nemohli milovat. Dělat, co máme rádi. Loučit se s veselou, když nám už teď nějak přibývá loučení.
A s ohledem na potomky můžeme uzavřít pojištění pro případ úmrtí, protože to je jediná věc, která je jistá. Můžem se nechat rozptýlit co nejblíž bydlišti pozůstalých, aby nemuseli moc daleko jezdit. Sny, mladé i staré, dáme do kouzelné brašny a vezmeme si je s sebou. To se smí.
Možná 2 000 let starý je Snář, který sepsal Artemidóros, vyšel kdysi v nakladatelství Svoboda, edice Antická knihovna. Ještě se objevuje v antikvariátech – zalistujte.
Konec teorií, vždycky jde o jednotlivou osobnost. Dobře, sám jsem si to jednou napsal a teď se mi to sem hodí:

Psát o starých lidech je stejně hloupé jako psát o mladých lidech. Je to stejně pitomé jako psát o dětech. Je to tak blbé jako psát o lidech středního věku. Jako by byli všichni stejní…
Ale možná ještě hloupější je se nad tím rozčilovat, není-liž pravda?

U některých starých lidí mi připadá jako zázrak, že ještě vůbec nějaké ty sny mají!

Martin Patřičný

Autor je výtvarník-dřevař, vypravěč. Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce řezbáře a soustružníka dřeva. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. jako dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Byl spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu – Nadace Dřevo pro život, režie Bedřich Ludvík, ČT 2/ 2008, 2009. V roce 2000 s Václavem Větvičkou a Hanou Hegerovou vyhlásili Den stromů, původně Den stromů a dřeva, 20. 10. 2000 poprvé. Národní muzeum je podpořilo výstavou Den stromů (M. Patřičný, J. Michálek). Patřičný má za sebou přes sto výstav v tuzemsku, např. 1993 – Rudolfinum, Praha, 1995 – Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 – Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 – Akademie věd… Pravidelně vystavuje na Světě knihy. Pro For Arch připravil dvě rozsáhlé výstavy o dřevě. V zahraničí vystavoval mj. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006/7 – Salon Nezávislých, Paříž, (Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Itálie) a mimo Evropu roku 2008 v Torontu – North York Centre Library. Martin Patřičný vydal tyto knihy: Pracujeme se dřevem (v roce 2017 vyšlo 5. vydání), Dřevo krásných stromů (tři vydání), Monografie (2009), Kus dřeva ze stromu poznání (s Bedřichem Ludvíkem), Všecky krásy dřeva (2014), Jako v nebi, Patřičná Čítanka (2014), Velká kniha o dřevě (2016), Jak se říká báseň (2025) – ta se vrací na trh (první dotisk), děkujeme čtenářům!

Od roku 1998 uspořádal řadu „Dřevěných večerů“ – diskusních i hraných s poesií a živou hudbou v Národním muzeu v Praze, Městské knihovně Praha a dalších městech ČR.

Doporučení:

Share