No ano. Básník Ondřej Fibich má ve své knize Anděl v cirkuse (vyd. Druhé město, Brno, 2024) pár veršů, které mi nejdou z hlavy:

… To je řád
složit zpátky tělo
rozptýlené po všech
končinách
doteků

Co tomu říkáte? Je v našem těle nějaké místo, kde jsou uschovány všechny pohyby, kterými se nás někdo dotknul? Šla by spustit jejich retrospektiva? Ty chvíle, kdy vás maminka ráno budila pohlazením, jak vám odhrnovala vlásky z čela. První dětská láska, kdy jste se drželi za ruce a vedli se v aleji stoletých stromů. Okamžik, kdy jste poprvé měli v dlani teplo dívčího prsu. Ty chvíle, objetí, kdy vás vaše žena ještě hodně milovala a svírala v sobě rukama i nohama. Tenkrát, kdy byla tak žádoucí, že… A co potom, když váš ohromný prst poprvé a snad mimoděk sevřela drobounká dětská ručička a nechtěla pustit, ne. I jindy, později můžete pamatovat tulící se dětskou tvářičku a tělo malé u vás schované, když byla tenkrát ta bouřka…
Musí někde být takové místo – asi v hlavě, nebo v břiše, někde u srdce? Protože jak byste jinak mohli ještě dnes cítit odpověď druhého těla, když jste ji tehdy vzali do náručí k tanci a drželi v pase?
Kam až se to probůh vracím? Vždyť píšu jak v předminulém století! Ještě chybí srdce, láska, kolíbka a hrob a byl by to celý život. A víte co? Podívejte se zpátky i vy. Jestli jste jako já – špatné dotyky prostě vynecháváte. Je to taková autocenzura, chceme jen to dobré. Čím víc dobrých dotyků, tím lepší člověk.
A nejsou jen dotyky fyzické, manuální. Jsou i verbální, jsou dotyky muziky… Ne, to už si nechám na jindy. Tak se podívejte, kolik místa jsem popsal, a nenapsal ani tolik, co Ondřej Fibich. Podporujte svého básníka!
Anděl v cirkuse. Vybavuju si nesmrtelné představení Laterny magiky Kouzelný cirkus. Kde se koňské nohy cvičených lipicánů střídaly s kouzelnými stehny cvičených krásných baletek v kratičkých sukýnkách. Dlouho jsem nevěděl, co by anděl měl v cirkuse na práci. Potom jsem o tom jednou uvažoval nahlas a Jindřiška mi řekla: „No přece anděl strážný to je. Zvlášť u těch akrobatů. Anebo s těmi medvědy? No tak to taky není sranda.“ Ale já už jsem ji hladil a při tom přemýšlel, jestli „může být medvídek vzkříšen, až všechny slzy vypije svým plyšem.“
Ahoj, Ondřeji!

Související knihy

Fibich, Ondřej

Druhé město, 2024