V dubnu 2025 vydalo nakladatelství Motto, součást skupiny Albatros Media, román A. J. Finna Konec příběhu (End of Story, 2024). Překladu se zhostil Jiří Kobělka.

Současný americký autor píšící pod pseudonymem A. J. Finn se ve skutečnosti jmenuje Daniel Mallory. Kromě Konce příběhu se zatím může pochlubit již jen svou prvotinou Žena v okně (The Women in the Window, 2017, česky 2017). Právě ta se ale dočkala své filmové verze, což poměrně jasně naznačuje úspěch, jaký si stihla krátce po vydání vydobýt.

Jsou knihy, které jejich pověst předchází. Pak jsou takové, které si ji musejí postupně získat. A samozřejmě i ty, které zůstanou, často nezaslouženě, přehlédnuty. Konec příběhu si s sebou nese z každé ze zmíněných kategorií něco. Díky autorově prvotině se dočkal značného očekávání. Jako druhá práce, jíž předcházel bestseller, předstupuje samozřejmě před čtenáře s tím, že bude nelítostně kritizována, nedosáhne-li na příčky svého předchůdce. A riziko být přehlédnut pak z předchozí poznámky, možná překvapivě, vlastně vychází. Pojďme si tedy rovnou říci, že Konec příběhu není ani pokračováním Ženy v okně, ani nestaví na stejných principech.

V literárním světě se pohybují dvě základní skupiny čtenářů. Jedni hledí v první řadě na jméno autora a jeho předchozí tvorbu. Pokud se samozřejmě nejedná o prvotinu. Ti druzí se nechají ovlivnit hlavně designem přebalu. V případě Konce příběhu se o fyzickém provedení českého překladu zmínit musím. To, co jsem při letmém pohledu na titulní stranu považoval za dva kroužící žraloky, jsou ve skutečnosti neškodní koi kapři. Jejich obrysy se pak třpytí na zlatě provedené ořízce. No řekněte, nelákalo by vás takovou knihu otevřít a alespoň do ní nahlédnout? Jsem si poměrně jist, a přiznávám, že tato myšlenka není jen z mé hlavy, že mnoho kupujících po Finnově druhé publikaci sáhne právě kvůli jejímu vzhledu. Jasně, nejspíš půjde hlavně o dárkaře – tedy ty, kdo sáhnou po knize, aby ji pak někomu věnovali. Ale jistě ani přímých konzumentů nebude málo. Ono je to podobné jako s jídlem. Oči prostě chtějí, zbytek těla už jen reaguje.

Základní zápletka Konce příběhu stojí na situaci, která zní do jisté míry povědomě. Máme tu slavného a movitého spisovatele, tvůrce detektivních příběhů, jehož život se rychle chýlí ke konci. Pak je zde kvalifikovaná fanynka, kterou umírající stařík poctí svou pozorností. Pod záminkou sepsání pamětí ji ubytuje ve svém domě. Ne, nejsme u Stephena Kinga, i když zrovna tam bych prvotní inspiraci asi hledal. Nad autorovým domem se vznáší přízrak tajemství. Jeho žena a syn před dvaceti lety zmizeli. Veřejnost se v názorech na jejich osud různí. Jsou oba mrtví? Nebo jen jeden z nich? Nebo se rozhodli prostě zmizet ze života, který jim nevyhovoval, a začít někde jinde jako někdo jiný? Čtenářův názor zcela jistě ovlivní Prolog, jenž hovoří o Ní, „…vznášející se v mramorové vodě s roztaženými prsty a vlasy rozprostřenými do vějíře…“. Nevíme, kdo je Ona. Nevíme, v jakém je skutečně stavu. Jak se do vody dostala. Ale doufáme, že se to dozvíme. Kalendář tvrdí, že je 23. června. První kapitola převine datum k 17. červnu. Ke dni, kdy fanynka Nicky přijíždí na autorovo pozvání do jeho domu…

Přestože základní kostra příběhu míří po časové ose velmi zvolna k finále vzdálenému šest dní, nenechává se časovou kontinuitou tak docela svazovat. Bezpočet retrospektiv, a to nejen z pohledu hlavní postavy, dělá z Konce příběhu velice spletitou džungli více či méně významných příhod. Z nich se čtenáři mohou pokoušet sestavit celkový obraz, ještě než se krátce před koncem dozvědí, jak to vlastně s těmi zmizelými bylo. Stejně tak se textem prolétají pohledy konkrétní osoby vyprávěné v přítomném čase a v první osobě, zatímco jinde se díváme nezaujatým pohledem vnějšího pozorovatele. Rád bych napsal, jak tato neřízená kombinace budování napětí prospívá, ale popravdě si tím nejsem tak docela jistý. Na jazyk či do prstů na klávesnici se mi vnucuje myšlenka, jestli by celé knize o téměř 450 stranách určitá redukce neprospěla. Protože, popravdě, udržet pozornost mě v tomto případě stálo nemalé úsilí. Jistě, máme tu faktor zvědavosti, jak si asi se zápletkou tvůrce nakonec poradí. Jen se obávám, že u mnohých čtenářů může nad očekáváním a touhou po rozuzlení převládnout únava. Ale samozřejmě je to člověk od člověka.

Už jsem se zmínil, že prvotní kostra příběhu zní trochu povědomě. Ačkoli se jedná o opravdu velice okrajovou podobnost, mně v hlavě neustále vyvstával román Oko z pera Bernarda Miniera. Jasně, v případě osmého pokračování příběhů románového kriminalisty Martina Servaze se jednalo o filmový průmysl a horory, zatímco v Konci příběhu se o stříbrné plátno či obrazovku sotva otřeme. Ale možná to znáte – někdy i maličkost dokáže probudit asociaci, která při bližším zkoumání nedává smysl.

Otázka zní, jestli ve čtenářích právě propíraný titul probudí touhu podívat se i na autorovu prvotinu, pokud ji ještě nečetli. Já vlastně nevím. Možná mnozí přeci jen raději nejdřív sáhnou po netflixové filmové verzi, aby získali alespoň základní představu, do čeho jdou.

Související knihy

Finn, A. J.

Motto, 2025