Na sklonku srpna 2025 rozšířilo nakladatelství Mystery Press svou nabídku titulů z pera Jaroslava Velinského o román Tmavá Studnice. Kniha obsahuje i bonus v podobě povídky Zlepšovák.

Ke své zálibě v díle Jaroslava Velinského (alias Kapitána Kida v hudebním světě) jsem se již několikrát přiznal. Minimálně v recenzích dvou posledních příběhů ze série Augustina Velikého Mys mrtvého muže a Malý zelený slon. Právě druhý zmíněný je pro dnešní povídání celkem důležitý. Podobně jako naše setkání nad audioknihou Velice dlouhé schody krátce po polovině září 2025. Proč? Protože dnes se zastavíme u vůbec prvního dílu série, jíž dominuje románový „amatérský detektiv“ Ota Fink. Znalci namítnou, že v Malém zeleném slonu tato postava vůbec nevystupuje. Pozornější čtenáři mé recenze už ale vědí, že právě šestá „augustinovka“ předznamenala příchod nové tváře. Role „undercover“ detektiva pražské kriminálky v prostředí ústecké scény svěřená Honzu Bindrovi už chystala půdu pro nového hrdinu. Ota Fink, soustružník na plný úvazek, se nakonec literárnímu světu u nás představil v roce 1984 v příběhu nazvaném Tmavá Studnice. Výše zmíněné Velice dlouhé schody si o nějakou dobu později přisvojily pořadové číslo devět. Ve svém prvním oficiálním vydání se s Tmavou Studnicí ve stejném svazku svezl i případ s číslem dvě a názvem Lidožrout, ale o tom až jindy.

Po nezbytném úvodu se musím k něčemu přiznat. Ano, vlastním ono první vydání. Proč bych se tedy měl zajímat o jeho v pořadí již třetí verzi? Mimochodem, ta druhá vyšla v autorově vlastním nakladatelství Kapitán Kid v roce 2003, odkud až na dvě další výjimky pochází i zbytek mé rozsáhlé sbírky. Odpověď je snadná: protože nejenom že se jedná o výtisk zbavený prvních cenzurních zásahů, ale nakladatelství Mystery Press k němu ještě přibalilo prémii v podobě povídky Zlepšovák. Epizodní náhled do budoucího světa Oty Finka s prototypy dalších „finkovských“ postav sice není detektivka, ale rozhodně působí dojmem, že už v tuto chvíli měl Jaroslav Velinský jasno minimálně o Otově milostném životě.

Kromě povídkového bonusu jsem byl samozřejmě zvědavý i na textové odlišnosti prvního a následujících vydání. A musím říci, že zvláště v úvodu jsou patrné na první pohled. Necenzurovaná verze působí podstatně divočeji, což znamená, že se přímo hemží metaforami, narážkami, jazykovými kličkami a kombinací rozlehlých úvah v kontrastu s úsečnými výkřiky. Prvních pár desítek stran působí dojmem rozporuplné snahy přiblížit se „augustinovkám“ a zároveň si vyšlapat vlastní novou cestu. Na tu se posléze dostane a od té chvíle se jí autor už drží. Od místy možná trochu nepřehledného básnění se tedy dostane k příjemně svižnému tempu bez zbytečných kliček, přičemž ale styl nesleví z poetického podtextu, který je pro Jaroslava Velinského v této fázi tvorby tak typický. A jenž rezonuje s vkusem široké čtenářské základny, která si autorovy práce zamilovala.

První dobrodružství Oty Finka se točí kolem zmizelé dívky a dlouho ukrývaného temného tajemství. Setkáváme se Otou jako zodpovědným pracovníkem pražského Pragokovu. Poznáme jeho nejbližší spolupracovníky a na scénu přichází i postavy, které budou důležité v budoucích knihách, ať už jde o nadšenou svazačku Růžu, nebo o v té době ještě kapitána kriminálky Moldánka. Také nám celkem rychle začne být jasné, že Ota Fink nepatří k lidem, kteří by dokázali pustit stopu nepravosti, když se po ní vydají. A to ani v případě, že by je to mohlo stát nejen zdraví, ale i život. Z poznámky k povídce Zlepšovák už je nejspíš i patrné, že amatérský detektiv, bývalý boxer a profesí soustružník má jisté kouzlo přitažlivosti nejen pro zločin, ale hlavně pro ženské plémě. Jinými slovy, máme tu ingredience k přípravě opravdu vzrušující dějové linky. Nemusím snad ani dodávat, že Jaroslav Velinský se role šéfkuchaře ujal se vší vervou a ctí.

S odstupem čtyř desetiletí, která uběhla od prvního vydání Tmavé Studnice, přemýšlím nad tím, co dělá příběhy této série tak lákavými, přestože od jimi popisovaného období uplynulo, minimálně v případě prvních titulů série, již téměř tři čtvrtě století. Kromě nadčasové zápletky by se třeba mohlo jednat o fakt, že máme příležitost podívat se s odstupem na události doby, o které mladší generace už nemají žádné povědomí. Takovou sondu samozřejmě nabízí bezpočet historických traktátů, ale chytlavý literární styl Jaroslava Velinského přeci jen zájemcům o takové ohlédnutí cestičku příjemně umetá, aniž by dobu jakkoli přikrašloval. A podobně jako v díle Agathy Christie i zde je třeba připomenout, že zločin jako takový nedělá moc rozdílů mezi epochami. Vždy jde nakonec o prosté lidské charaktery postavené do více či méně lichotivých kulis.

Nakladatelství Mystery Press již z „finkovské“ série nově vydalo díly osm až čtrnáct z celkového počtu dvaadvacet. K nim teď přibyl příběh první. Na únor 2026 je ohlášena patnáctá část s názvem Bouda, které nás přenese do podzimních dní roku 1962. Jak to bude s dvojkou až sedmičkou, zatím netuším. Mně osobně coby majitele celé sady to až tolik netrápí, ale zároveň si říkám, že by nevadilo, kdyby se jednoho dne na trhu objevila kompletní nabídka. Zvlášť, když nové obálky v režii Jaromíra99 jsou na pohled tak atraktivní.

Související knihy

Velinský, Jaroslaav

Mystery Press, 2025