Knihu Dokud nás krev nerozdělí vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Vše začalo tím, že se většiny Slavonie zmocnili srbští ozbrojenci, povstalci proti vládě v Záhřebu, kterou označili za fašistickou. Obsadili policejní stanice a zabili několik chorvatských policistů. Vše údajně pro ochranu a osvobození utlačovaného srbského etnika, které mělo v regionu většinu a zasloužilo si tu vládnout. Příslušníci nesrbských menšin, mezi něž patřili i manželé Majnarićovi, se přes noc stali nežádoucími elementy.
Mnozí neváhali, narychlo sbalili to nejnutnější a uprchli do neobsazených oblastí. Následovali tak ty ještě prozíravější, kteří se tam v očekávání zlých časů uchýlili již dříve. Zůstali staří, nemocní a nerozhodní.
Možná doufali, že se bouřka přežene a nějak se to zvládne.
Mýlili se. Dosavadní pravidla soužití přestala existovat. Místo nich nastoupilo právo silnějšího. Neoprávněné zadržování a vyslýcháni. Okrádání a bití. Vraždy.
Tady v Ogorlići, vesnici na okraji Točeva, to první tři týdny ne bylo až tak zlé. Dva místní funkcionáře sice zatkli a odvlekli neznámo kam, ale ti ostatní, včetně Majnarićových, museli pouze odevzdat auta a střelné zbraně.
Pak ale dorazily organizované polovojenské skupiny. Měly dobrou výzbroj a na rukávech výšivku tvořenou symbolem kříže a tří písmen. MNO. Milicija narodne odbrane. Ti byli mnohem radikálnější.
Konfiskovali vše, co se jim hodilo, zatýkali, mučili, zabíjeli. Den o dne to bylo horší a horší. Kdo mohl, téměř nevycházel z domu. Několik důchodců ztloukli na ulici. Invalidu Dinka povalili na zem a nožem mu na tvář vyryli hákový kříž.
Všichni se báli. Mnozí spali ve sklepech. Strach svíral i Maricu a Davora. Stále ale doufali, že se stane něco, co situaci zlepší. „Třeba ti banditi zase odtáhnou,“ bručel Davor.
„Anebo nás zachrání vojáci. Vždyť musí být jen pár kilometrů odtud,“ přidává se Marica.
Proto je mohutná exploze za úsvitu sama o sobě nepřekvapila. To až pohled od plotu zahrady, kam se odvážili, aby zjistili, co se děje.
Obvyklá scenérie střech táhnoucích se k centru Točeva a starému hřbitovu za ním byla zahalena velkým oblakem prachu, kterým prošlehávaly plameny. Clona však nemohla zakrýt skutečnost, že mohutná budova točevského kostela zmizela. Kostel je pryč! Vyhodili ho do vzduchu! Marici se v hrdle zadrhl zděšený výkřik. Davorovi se bezděky křečovitě třásla brada. Zaznělo několik dalších malých detonací. A po nich vzdálený, ale zřetelný jásot. Oslavné salvy ze samopalů. Majnarićovi šokovaně dovrávorali zpět ke dveřím. Zamkli je za sebou a svezli se na zem. Prudce dýchali. Drželi se za ruce.

Záhřeb, březen 2019

„Nedávej jí pořád ty pamlsky,“ řekne Nela trochu naštvaně.
„Ale když jí tak chutnají a tak smutně na mě kouká.“
„Je to pes, nemá rozum. Ale ty ho máš mít. “
Jdou procházkou směrem ke škole, kam Nela chodívala na základku. Za areálem školy začíná sídlištní park. Fenka se i teď otáčí na
Željka v očekávání dalších dobrot.
Ten ale z kapsy místo sušeného masa vytahuje tabatěrku: „Měla jsi dost. Teď zase něco pro mě.“
Željko s cigaretou v ústech pokračuje v konverzaci: „Dado je v práci?“
„Da. Má toho hodně. Dneska dvě kliniky a jednu laboratoř.“
„Snaží se,“ uznale pokývá hlavou Željko, „přes týden ho skoro nevídám.“
„No jo,“ povzdechne si Nela. Její přítel Dado už rok a půl pracuje jako obchodní zástupce dentální firmy. Fixní plat jen nepatrně překračuje částku životního minima. Aby získal atraktivní provize umožňující nejen klidný život, ale i splácení hypotéky, musí dosahovat stanoveného obratu.
„Snaží se. To jo. Ale možná by měl dělat něco jiného. Furt je ve stresu, protože nestíhá.“
Željko protáhne obličej a odkašle si. „No jo, však on se chytne.“
Vchází do parku. Stejně jako okolní čtvrť vznikl v době mohutné socialistické výstavby v padesátých a šedesátých letech. Lori okamžitě ožije a Nela jí odepne vodítko. Fenka poodběhne, aby prozkoumala terén. Željko si stáhne bundu níže do pasu a zamíří k nejbližší lavičce.
„Tak jaká byla ta včerejší schůzka?“ zeptá se Nela.
Željko na ni krátce pohlédne, pak se nachýlí dopředu a zase se narovná. „No, zajímavá,“ začne neutrálně. „Ta ženská by chtěla vyšetřit smrt svého dědy Gorana z roku 1991. Jde o vraždu z doby řádění paramilicí. V Točevu. Vlastně ne tam, ale vedle v Ogorlići.“
„A ta vražda nebyla vyšetřená?“
Željko se zhluboka nadechne.

 ————————————

Stáhněte si kompletní ukázku.
Můžete si přečíst také naši recenzi na knihu.

————————————

O autorovi

Petr Opršal pochází ze Svitav. Vystudoval historii, archivnictví a právo na Univerzitě Palackého v Olomouci, dnes pracuje jako překladatel a žije v Lucembursku. Je autorem knihy Cestou z věže (2018). Jeho povídka Tři dny vyšla v revue Protimluv, povídky Smrtonoš a Hrst rozlitého času najdete v povídkových antologiích Pokřivenej svět (2020) a Převeď mě (2022).

Zdroj informací: Cosmopolis

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Opršal, Petr

Cosmopolis, 2023