Přinášíme vám ukázku z knihy Ostrov nesmrtelných,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Lidé vidí obchod, výkladní skříně, nad nimi nápis JAKUB NE­ DOMÝ & KAZIMIR PRUS, STAROŽITNICTVÍ. Pak zjistí, že jeden z těch starožitníků (já) je cholerik s náturou vyhazovače z hospody, kdežto druhý je kyborg, napůl člověk a napůl robot s obličejem Frankensteinova monstra.
Copak se vy dva nikdy nehádáte, ptají se mě. Jak to, že jste jeden druhého nezabili za ty desítky let, co spolu kšeftujete se starožitnostmi a zařizujete lidem bejváky pod dohledem Su Wang-li, čínské bojovnice a majitelky vinárny Modrá laguna? Jak může vedle sebe vydržet havíř na penzi Kuba a monstrum, kterému se říká Dědek Čuchák?
Na to se těžko odpovídá. Někdy to bylo opravdu nahnuté, jako třeba když jsme se s Dědkem rozhádali a vznikla z toho legenda Ostrova nesmrtelných střeženého terakotovými vojáky.
Je to už dávno. Arkádie tenkrát ještě nebyla obrovský megahabitat krytý gravitechnicky podpíranou Kupolí. Jako všechny dnešní habitaty to byla jen skupinka primitivních šeltrů, hermetických přístřešků seskupených kolem centrálních zdrojů energie a generátorů potravy.
Některé už byly docela velké, patřily úspěšným zámožným lidem. Už tenkrát si tam chtěli vytvořit hezké prostředí a sbírali starožitnosti. Bylo nás znalců technických starožitností na Luně málo, zmíním aspoň Marka Leboviče nebo sestry M’Kotovy. A jedno jsme měli v té době společné. Všechny nás posedlo pátrání po Ostrovu nesmrtelných.
Z Plesnivky se na Lunu dostala zaručeně pravá informace, že dávno před Velkým návratem zřídili Číňané na Měsíci tajnou základnu, nebo spíš sklad zbraní. Mělo to být něco jako pozdější závrtné pevnosti. Bylo to schované pod povrchem a říkali tomu Ostrov nesmrtelných, v čínštině Penglai.
Podle této informace Číňané dopravili Ostrov nesmrtelných někdy začátkem jednadvacátého století na Lunu. Jeho tajemství znala i v rámci Čínské lidové osvobozenecké armády jen hrstka lidí. Pak se to na Zemi začalo řezat. V uragánu historických událostí všichni zasvěcení zmizeli, zůstaly jen kusé zprávy.
Mezi starožitníky se zpráva o Ostrově nesmrtelných rychle roznesla. Nastaly závody, kdo se k němu dostane první. Každé muzeum by nabídlo tři roční rozpočty, aby takový exponát získalo do sbírky. Byli tu soukromí sběratelé, miliardoví magnáti schopní přeplácet se a v aukcích se rvát o artefakty z údobí Velkého návratu. Ale i modulů Apollo bylo šest, kdežto Ostrov nesmrtelných měl být naprostý unikát, totální rarita, zahalený tajemstvím už v době svého vzniku na začátku jednadvacátého století.
Byla to tenkrát mezi starožitníky velká řežba.
K naší branži patří i vypomáhání historii, řeknu to slušně. Nebo falšování artefaktů, jak by to nazval náš přítel kapitán Mantella z arkadské policie. Najednou bylo všude plno zaručeně pravých paměťových disků a printů s mapami. Podstrkávali jsme si je navzájem, i z naší dílny pár takových kousků vypadlo. Byla to honička za fantomem a falešných stop přibývalo.
A taková výprava džípem do horoucích pekel (pokud se dá tohle přirovnání na měsíční povrch použít) byla nákladná záležitost. Podnikli jsme jich s Dědkem celkem šest a bez opakovaných finančních injekcí Su Wang-li bychom skončili někde na stavbě. Bylo to hodně únavné a k ničemu to nevedlo.
Po šestém fiasku pravil Dědek: „Ostrov nesmrtelných je podvod. Není žádný Penglai. Ztratili jsme čas i peníze. Když spočítám náklady, byli bychom ve ztrátě, i kdybychom čínskou pevnost našli.“
Vždycky má všechno dobře spočítané. Vedle mozku Kazimira Pruse má Dědek Čuchák ve své karbonitové lebce ještě přídavný mozek na fluidním principu, speciálně vytuněný doktorem Kurzem, naším dvorním údržbářem.
Nevymlouval jsem mu to. Musel jsem uznat, že má všechny argumenty na své straně. Zařekli jsme se tenkrát, že Ostrov nesmrtelných je pro nás uzavřená kapitola. Necháme Leboviče pachtit se po horách a dolech. Sami dáváme od Penglaie ruce pryč. Je to ztráta času a peněz, věnujme se rozumným projektům. Zrovna přišly do módy bambusové obklady v thajském stylu a dostali jsme kontakt na šikovného hydroponistu, který pěstoval rychlené bambusy ve skleníku zřízeném v opuštěné štole dolu na tralfium. Novinku jsme podchytili včas. Zlatý důl, takový skleník. Těžili jsme z něho ze všech sil.
Nejen bambusem živ jest člověk, i starožitnosti jsme kupovali a prodávali. Jednou nám někdo nabídl vojáka terakotové armády. Připomenu, že jde o památku z třetího století před Kristem. První čínský císař Čchin Š’-chuang-ti si nechal vyrobit hliněnou armádu osmi tisíc bojovníků z terakoty, aby mu střežili hrobku, až do ní jednou ulehne. Na světlo se sochy dostaly až ve dvacátém století, prodávaly se jejich kopie, po rozpadu světového řádu i originály. Jedna taková se ocitla i v našem krámě.
Kromě přídavného fluidního mozku má Dědek Čuchák spoustu dalších vymožeností, mimo jiné i mikroskopicko-dalekohledové oči, takže na první pohled dokáže s velkým procentem úspěchu určit původ a stáří artefaktů i bez antikitů a podobných přístrojů.
„Je to novodobé falzum,“ vynesl verdikt po kratším zkoumání, za přítomnosti prodejce.
Byl to prostý muž. Nevzpouzel se. Vysvětloval, že sochu našel v kontejneru, v bedně s čínským zařízením pro bioprodukci, ze zrušeného skladu čínské armády. Bioprodukce ve své době spadla v části světa do kategorie zakázaných technologií a Číňané toho využili a byli v ní hodně daleko. Koupili jsme tedy sochu za slušné peníze, a když odešel, Dědek hned větřil, jak by se socha dala zestařit, aby se nedala odlišit od originálu.
„Ningovo záření dělá divy,“ vykládal a vymýšlel, jak by se mohl ozářit hliněný panák velký jako dospělý chlap.
Nebudu to natahovat. Skončilo to tak, že panák pukl, rozpadl se, já nadával (jsem prudká nátura) a Dědek bědoval (je to lakomec). Když nám hlavy vychladly, začali jsme spekulovat, jak trosky slepit dohromady, aby ztráta nebyla tak velká a škodu jsme aspoň částečně nahradili. Ve střepech jsme našli něco podobného paměťovému modulu.
„Někdo to v terakoťákovi ukryl,“ poznamenal jsem. Dědek zkoumal modul několik minut. Díval jsem se mu přes rameno.
„Podívej, čínské znaky,“ řekl jsem mu. „Copak je tam napsáno? Doufám, že ne Ostrov nesmrtelných.“
Penglai mi vrtal v hlavě přese všechno, co jsme si s Dědkem slíbili.
Dědek na mě upřel své optické aparáty a umělou hubou udělal obvyklou grimasu, že se hněvá.
„Nezapomněl jsi, na čem jsme se dohodli?“
„Nic špatného jsem neřekl, jenom, že doufám, aby to nebyl –“
„Pořád na to myslíš.“
„Za svou volnou asociaci nemůžu. Císař Čchin žil ve třetím století před Kristem a legenda o Ostrově nesmrtelných je taky z té doby. Sepnulo mi to automaticky.“
„No dobře. Už na to nemysli. Je tu napsáno AUTO­ DES­ TRUKČNÍ ZAŘÍZENÍ,“ řekl Dědek. Samozřejmě dovedl číst v čínštině, ostatně jako v jakémkoli jiném jazyce.
„Hm. Měl jsem pocit, že je to paměťové médium.“
„Správně,“ přikývl. „Modul, který po aktivaci nastartuje autodestrukci. Zajímavá věcička. Škoda, že je bezcenná.“
„Proč myslíš?“
„Zajištěné to nikdo nekoupí, a pokud ano, co kdyby to odjistil a něco se mu stalo? Budeme platit odškodné.“
„Podíváme se do toho sami,“ navrhl jsem. „Copak nejsi zvědavý, co je uvnitř?“
„Mě zajímá jen cena. Jednou na tu svou zvědavost zajdeš. Nech to ležet. Nemusíš do všeho strkat nos.“
„No jo, no jo,“ řekl jsem mu.
O dva dny později, když si Dědek šel ven něco zařídit, napojil jsem v dílně modul na měřáky a podařilo se mi ho aktivovat. Ani nevím jak.

—————————–

Stáhněte si celou ukázku.

—————————–

O autorovi

Ondřej Neff (*1945) se narodil v Praze. Svoji první sci-fi napsal v deseti letech, žánru se věnuje celoživotně. Dává přednost klasické dobrodružné hard sci-fi kam patří i novinka Ostrov nesmrtelných spadající do arkadského cyklu. Tam patří také knihy Měsíc mého života, Rock mého života, Hvězda mého života, Ultimus či Hu! Povídky dědka Čucháka. Pozornost i mezi čtenáři mainstreamu vyvolala antiutopie Tma. Kratší texty publikoval v řadě povídkových sbírek jako Vejce naruby, Zepelín na Měsíci, Bůh s. r. o. aj. Je celoživotním fanouškem Julese Verna, deset jeho románů převyprávěl pro novou čtenářskou generaci. Mezi nimi například Pět neděl v balou nebo Tajuplný ostrov. K nim přidal vlastní steampunkovou trilogii Tajemství pěti světadílů. Napsal také „černou komedii“ Rekvalifikační kurz. Ondřej Neff žije nedaleko Prahy. Pod vlivem své ženy, herečky Ljuby Krbové, vyměnil karate za čínské tchaj-ťi a místo na motorce jezdí na elektrokole. Rád fotí, chodí se psy do lesa a na svém web-magazínu Neviditelný pes strká nos do politiky. Pro cyklus Arkádie chystá nový román, a co bude dál, se teprve uvidí.

Zdroj informací: Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (thriller Stopy v krvi) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Neff, Ondřej

Mystery Press, 2023