Přinášíme vám ukázku z knihy Šťastně až navěky,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

„Mám jít na hřbitov s tebou, Sloan?“
Kristen o mě měla strach.
Zavrtěla jsem hlavou směrem ke středovému ostrůvku v autě, kde jsem měla telefon připojený na reproduktor. „Jsem v pohodě. Potom chci jet na farmářský trh,“ dodala jsem a doufala, že ji to uklidní.
Moje auto stálo na červené vedle chodníku lemovaného omšelými podniky a žíznivými duby vzdorujícími suchu, které vypadaly, že je nedostatek vláhy brzy zlomí. Pekla jsem se v žáru slunce. Střešní okno se mi rozbilo během velikonočního víkendu, což už bylo před pár týdny, ale já ho stále ještě nenechala opravit. Byla to už taková moje letitá tradice, že jsem na svém prastarém autě zkrátka nic neopravovala.
„Farmářský trh? Ty budeš vařit?“ v Kristenině hlase bleskla naděje.
„Ne. Možná jen salát,“ řekla jsem, zrovna když na semaforu blikla zelená. Dávno už jsem nevařila. A všichni to věděli.
Spoustu věcí už jsem dávno nedělala.
„Tak jo. A chceš, abych se zastavila později?“ zeptala se. „Přinesu těsto na sušenky a pálenku.“
„Ne. Budu… Pane bože!“ Chlupatá zrzavá koule se mi vrhla přímo pod kola a já dupla na brzdu. Telefon se změnil v projektil, který vystřelil k palubní desce. Z kabelky převržené na sedadle spolujezdce se vysypaly tampony a krabičky s ochucenými mlíčky do kávy.
„Sloan! Co se stalo?“
S bušícím srdcem jsem sevřela volant. „Kristen, musím končit. Myslím… Asi jsem přejela psa.“ Ukončila jsem hovor a odpoutala se. Zatáhla jsem ruční brzdu a s třesoucí se rukou na dveřích jsem čekala na mezeru mezi projíždějícími auty, abych mohla vystoupit.
Prosím, tolik si přeju, aby to bylo rychlé a bezbolestné. Prosím.
Tohle mě zničí. Bude to přesně ta poslední kapka. Bezvládné tělo ubohého domácího mazlíčka pod koly mého starého auta zrovna v tenhle prokletý den, takže i poslední zbytek radosti, co jsem cítila, prostě vyprchá a zmizí.
Nenávidím svůj život.
Stáhlo se mi hrdlo. Slíbila jsem si, že dneska nebudu brečet. Slíbila jsem…
Zaštěkání.
Pes s plandavýma ušima vykoukl zpoza mého nárazníku a začmuchal. Sotva jsem měla čas zpracovat, že žije, a už mi skočil na kapotu. Zaštěkal na mě přes sklo, potom se zakousl do stěrače a začal se s ním přetahovat.
„Co to…“ Naklonila jsem hlavu a na chvilku se pousmála. Svaly, které jsou k tomu potřeba, už dlouho zahálely. Na zlomek vteřiny, jen na kratičký prchavý moment, jsem zapomněla, co je dnes za den.
Zapomněla jsem, že jedu na hřbitov.
V telefonu mi pípala jedna zpráva za druhou. Asi Kristen, musela být strachy bez sebe.
A proto takhle brzo nikdy nevstávám. Nic než zmatek. Tohle se snad v Canoga Parku stává v devět ráno běžně? Psi tu jen tak pobíhají po ulicích, jak se jim zlíbí?
Ozval se klakson a z projíždějícího kabrioletu vystřelil do vzduchu vztyčený prostředníček. Parkovala jsem uprostřed silnice a na kapotě mi stál pes.
Vyrazila jsem na záchrannou akci. Nechtěla jsem, aby skončil pod koly jiného auta. Znovu jsem čekala, až se mezi projíždějícími auty udělá mezera, zatímco ten pes seděl na zadku a štěkal na mě přes sklo. Vrtěla jsem na něj hlavou a on se zvedl, naklonil hlavu na stranu a proskočil otevřeným střešním okýnkem dovnitř.
Přistál mi na hlavě jako plyšová koule. Z plic mi vyrazil veškerý vzduch a tlapka mu sklouzla od mého krku dolů až do výstřihu, takže mě podrápal od klíční kosti až k pupíku. Potom mi položil packy na ramena, olízal mi obličej a kňučel, jako bychom spolu roky vyrůstali a já se právě vrátila z vysoké.
Ječela jsem, jako by mě žral za živa.
Odstrčila jsem ho na sedadlo spolujezdce. Lapala jsem po dechu, celá rozcuchaná, s poslintaným obličejem, a do toho mi zazvonil telefon. Automaticky jsem po něm sáhla.
„Jsi v pořádku, Sloan?“ ptala se Kristen ještě dřív, než jsem stihla dát telefon k uchu.
„Právě mi střechou skočil do auta pes!“
„Co?“
„Jo.“ Spodním lemem trička jsem si otřela tvář. „Sedí… sedí mi na předním sedadle.“
Ten pes se na mě usmíval. Doslova se zubil a plácal ocasem sem a tam. Potom sklonil hlavu a vydal dávivý zvuk. S hrůzou jsem sledovala, jak zvrací hnusnou slizkou hromadu trávy do držáku na nápoje, přímo na nedotčený kelímek s kávou.
Do toho se za mnou rozblikaly policejní majáky.
„To si ze mě děláte srandu,“ vydechla jsem a těkala očima mezi zvratky, psem a majáky ve zpětném zrcátku.
Vybuchla jsem smíchy. To byla moje stresová reakce. To a cukající oční víčko. Obojí mi dodávalo vzezření šílence.
Policie se chystá pomáhat a chránit.
„Kristen, zavolám ti za chvíli. Je tu policie.“ Rozesmála jsem se.
„Počkej, cože?“
„Jo. Já vím. Stojím uprostřed silnice, takže mě budou chtít zkontrolovat.“
Zavěsila jsem a policejní auto za mnou netrpělivě zahoukalo. Krokem jsem se ploužila vpřed, než jsem našla parkoviště u malého obchodu, kde jsem mohla zastavit. Podívala jsem se na sebe, upravila si tričko a zavrtěla hlavou. Mumlala jsem něco o nezodpovědných majitelích psů a do toho se hihňala jako blázen.
Zvažovala jsem, jestli vypadám dost roztomile na to, abych se vyhnula pokutě.
Důkazy jasně křičely ne.
Kdysi dávno, v jiném vesmíru, tahle tvář vyhrávala soutěže krásy. Teď to spíš vypadalo, jako bych se porvala o pizzu s mývalem – a prohrála.
Ruce jsem měla poškrábané od psích drápů a všude bylo tolik zrzavých chlupů, že by to stačilo na celé štěně. Blonďaté vlasy jsem měla stažené do ledabylého drdolu, který se v zápalu boje napůl rozpletl. Celému vzezření moc nepomáhaly ani tepláky na jógu a tričko potřísněné barvou. Nenalíčená tvář byla bledá a unavená.
Už dva roky jsem byla unavená.
„Tohle budeme muset uhrát na kouzlo osobnosti,“ zamumlala jsem směrem ke psovi. S vyplazeným jazykem se usmál a já se na něj vyčítavě podívala. „Tví páníčci budou mít co vysvětlovat.“
Stáhla jsem okénko a podala policistovi svůj řidičák i doklady od auta dřív, než si o ně řekl.
„To byla celkem pěkná scénka, slečno –“ policista si přečetl moje údaje – „Sloan Monroeová. Blokování provozu je nezákonné,“ řekl znuděným tónem.
„To nebyla moje vina, pane. Ten pes mi vletěl před auto, a potom zničehonic proskočil otevřenou střechou dovnitř.“
V jeho slunečních brýlích jsem viděla svůj odraz. Oční víčko mi cukalo, tak jsem ho pevně zavřela a pošilhávala po něm jen jedním okem. Bože, vypadala jsem jako šílenec.
„Podívejte se, mladá dámo, já nejsem žádnej zelenáč. Až budete příště točit video na YouTube, tak si najděte něco, kvůli čemu nezablokujete dopravu, a buďte ráda, že vám protentokrát dám pokutu jen za to blokování, a ne za to, že necháváte svoje zvíře volně pobíhat po ulicích.“
„Počkejte. Vy si myslíte, že ten pes je můj?“ Z pusy jsem si vytáhla dlouhý chlup. „Jasně, chápu, že když mi pes skočí do auta otevřenou střechou, vypadá to, že jsem jeho majitel, ale já tohle stvoření nikdy v životě neviděla.“ Podívala jsem se dolů a rozhihňala se. Pes mi položil hlavu na klín a jeho herecký výkon v hlavní roli filmu Jsem tvůj pes byl na Oskara. Vzhlížel ke mně a v očích mu svítilo „Ahoj, mami“.
Odfrkla jsem si a hystericky se rozesmála. Cukající oční víčko jsem si držela prstem.
Dneska. Tohle se mi musí stát zrovna dneska.

—————————

Stáhněte si celou ukázku.

—————————

O autorce

Americká spisovatelka Abby Jimenez je nejen autorkou bestsellerů podle deníku New York Times, ale také držitelkou několika prestižních ocenění „Food Network“, které získala její společnost Nadiiny koláčky jakožto nejlepší cukrářství a pekařství roku. Debutovala romancí Jenom kamarádi, na kterou tematicky velmi volně navázala ještě dvěma tituly Šťastně až na věky a Život je příliš krátký. Abby Jimenez v nich s vtipem, nadhledem a špetkou erotiky zkoumá komplikované vztahy mezi ženami a muži, přičemž se nebojí ani témat, o nichž se obvykle nežertuje. Zatím poslední autorčinou knihou je samostatný román Součást tvého světa. Abby Jimenez žije v Minnesotě, zbožňuje dojemné a vtipné romance, kvalitní kávu, malé pejsky a pokud je to jen trochu možné, tak nevychází z domu.

Zdroj informací: Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Jimenez, Abby

Mystery Press, 2023