Ukázka z knihy Radosti a strasti single ženy (Eva Dolejšová)

radosti-a-strasti-single-zeny-perex
Na nedělní poledne jsme pro vás připravili ukázku z jedné veselé knižní oddechovky. Být single totiž nutně nemusí být vždycky katastrofa. Jde jenom o to, najít i v tom špatném něco pozitivního a začít si život konečně užívat po svém. A nejlépe s láhví vína po boku!

Knihu Radosti a strasti single ženy
vydalo nakladatelství Cosmopolis.

HODINOVÝ MANŽEL ANEB ZÁZRAKY SE DĚJÍ

Kladivo a hřebíky jsem tedy odložila a začala další kapitolu své samostatnosti. Otevřela jsem počítač a hledala hodinového manžela. Doposud jsem o těchto mužích jen slyšela. Údajně jim zavoláte, sdělíte jim, co potřebujete doma spravit nebo přidělat, oni přijedou a bez odmlouvání, odkládání, vytáček a hádek to udělají. Po osmnácti letech manželství, kdy – jak jsem již dříve naznačila – jsem na přivrtání poličky čekala několik měsíců až let a neobešlo se to bez několika cest mého muže do OBI, protože – cituji: „Debilní šrouby nešly do těch posraných hmoždinek a protože zdi byly úplně na hovno,“ mi scénář s hodinovým manželem zněl jako rajská hudba. Zázrak. Jasně, na rozdíl od vlastního manžela tomu hodinovému pak musíte vysázet patřičný honorář, ale na druhou stranu prý pak odjede, aniž by od vás vyžadoval slova nekončícího obdivu, řízek a pivo. Za to mi ty prachy stojí, rozhodla jsem se a zadala do vyhledávače „hodinový manžel“. Vyjelo mi několik odkazů. Vypadalo to lákavě. Hodinoví manželé slibovali rychle a čistě odvedenou práci a kromě svíčkové očividně dokázali udělat v domácnosti téměř cokoliv. (Mimochodem – škoda s tou svíčkovou.) Taktéž slibovali, že přijedou, až já budu mít čas, umytí a v čistém pracovním oděvu, zahaleni v oblaku deodorantu. Hm, tak to zní skvěle!
Vytáčím čísla. Marně. Škoda že když tohle všechno slibují, nezvedají telefon a ani nezavolají zpátky. Celé to pak ztrácí pointu. Průběžně dva dny vytáčím čísla a začínám si myslet, že hodinoví manželé jsou jen výplodem ženské fantazie a internetových vtipálků. A tak když mi to najednou při sto padesátém osmém pokusu někdo zvedne a řekne „prosím“, leknu se tak, až se poliju čajem. Ale nevšímám si toho, jenom vzrušením koktám. Pán mi potvrdí, že je skutečně hodinový manžel. Zajásám, ale nadšení mě brzo přejde. Pán má strašně, ale opravdu strašně moc práce a neexistuje vůbec, ale vůbec žádná šance, že by ke mně mohl v dohledné době přijet.
„A nevíte, kdo by mohl?“ škytnu plačtivě. Dozvím se, že asi nikdo. Všichni mají hrozně, ale hrozně moc práce. Což vysvětluje, že nezvedají telefony. Nakonec mi pán ale prozradí jedno jméno, které mohu zkusit. Poděkuji, zavěsím a hned zkouším jmenovaného vytočit. Zvedne to po třetím zazvonění, což mi zvýší tepovou frekvenci. A nejenže zvedne telefon, dokonce je milý, vstřícný, a i když má hodně, ale opravdu hodně práce, příští týden by ke mně mohl přijet. Zahrnu ho tak vroucími díky, jako by mi slíbil, že mi za týden postaví barák i s vířivkou. Ale já jsem šťastná. Dokázala jsem to! Hodinoví manželé existují!
Přijel, byl milý, ochotný, udělal, co jsem potřebovala, rychle, pečlivě – a ještě po sobě uklidil. Pravda, muselajsem se rozloučit s vyhlédnutým topem v italském butiku, neb po zaplacení hodinovému manželovi mi na něj již nezbylo, ale nevadí. I tak jsem byla okouzlena. Zázraky se dějí!

ZMĚNA JMÉNA NENÍ SNADNÁ

Jak všichni víme, jest taková tradice, že při svatbě žena přijme manželovo příjmení. Myslím, že jen výjimečně je tomu naopak. Ze svého okolí znám pouze jeden případ, kdy si muž vzal příjmení své nastávající. Třicet let se totiž proboxovával životem se jménem Martin Mrtka a měl už dost překvapených pohledů, které se vzápětí přetavily do více či méně skrývaných úsměvů, když se někde představil. Leč ženy jsou schopny v zájmu společenského úzu na oltář své lásky položit nejen svou svobodu, ale i své příjmení (v mém případě i vlastní názor a rozum) a přijmou příjmení svého muže, ať je jakékoliv. (Jako například maminka Martina Mrtky.) Když skončila moje druhá pohádka O lásce na věčné časy a nikdy jinak, rozhodla jsem se vrátit ke svému rodnému příjmení. Děti už mám dospělé, ty se s tím vyrovnají. Stejně jsme v tom měli maglajz, když se dcery z prvního manželství jmenovaly jinak než syn. Naštěstí už se mnou bydlí jen on, jinak bychom po změně mého příjmení měli jmény počmáranou celou schránku. V hloubi duše jsem cítila, že se chci jmenovat jako dřív za svobodna. Prostě jako Dolejšová jsem se narodila, jako Dolejšová i zemřu. Někdo mi řekl, že to vůbec není problém. (Změnit jméno, ne zemřít.) Zajdu si po rozvodu na matriku, tam to přepíšou a je to. Skáknu si udělat novou občanku a vymalováno! Jak prosté! Ještě mi ani nezaschnul rozsudek a už jsem si to s ním štrádovala na matriku.
„Dobrý den, já bych se chtěla po rozvodu vrátit ke svému dívčímu jménu,“ usmála jsem se široce na matrikářku. Trochu jsem čekala, že začne nadšeně jásat, tleskat nebo tak něco, ale úřednice vypadala úplně nevzrušeně.
„Rozsudekorozvodurodnýlistaobčanku,“ odříkala monotónně a přitom zkoumala, kde přesně se jí ulomil nehet. Vytáhla jsem žádané dokumenty a paní se s nimi uvážlivě odebrala k počítači. Netrpělivě jsem podupávala. Matrikářka dvakrát ťukla do počítače.
„No ale vy už jste rozvedená podruhý!“ zvolala vyčítavě. Tentokrát dala najevo emoce vcelku jasně. Vypadalo to, že s druhým rozvodem zásadně nesouhlasí. To mě překvapilo.
„No ano, ale to snad není trestný čin,“ usmála jsem se zase, i když už ne tak vroucně.
„To nejni,“odsekla úřednice, „ale když jste rozvedená podruhý, musíte si podat žádost o změnu jména a to musí projít správním řízením. Musíme to schválit! Jo, a stojí to tisíc korun.“
Nevěřícně jsem na ni zírala. Úplně mi to vyrazilo dech.
„Jak zažádat? Proč zažádat? Proč to po prvním rozvodu jde bez správního řízení a po druhém ne? Co je to za logiku? Dobře, tak to zaplatím, ale proč byste to měli schvalovat?
Tomu fakt nerozumím. Je demokracie. Přece se můžu jmenovat, jak chci. A ještě ke všemu za tisíc korun!“ chrlila jsem na ni, na mé poměry dost asertivně.
„Protože tak se to prostě dělá!“ vysvětlila mi paní stručně.
Byl to stejný argument, jaký jsem používala, když byly děti malé a ptaly se mě, proč musí něco udělat. „Protože proto!“ utnula jsem je autoritářsky. No teď vím, jak jim bylo.
„Tady si vyplňte tuhle žádost,“ plácla přede mě úřednice nějaké lejstro. „Tam zdůvodníte, proč se chcete jmenovat… jak se to chcete… no prostě proč se chcete jmenovat jinak.“
Byla jsem v koncích. „A co tam mám jako napsat?“ vzlykla jsem dílem i proto, že nenávidím vyplňování formulářů, obzvláště zbytečných. Jen proto, že se to tak prostě dělá! Taky mi nebylo zrovna po chuti se formuláři a správní komisi svěřovat se svými niternými pocity. Na to se známe dost málo. Úřednici se mě zželelo.
„Napište tam třeba, že jste se vnitřně neztotožnila s manželovým jménem,“ poradila mi. „Hm, nejen se jménem,“ napadlo mě sarkasticky.
„Vemte si to domů a v klidu si to tam napište,“ dodala úřednice a jala se zase zkoumat nehet. Pochopila jsem, že audience skončila. Doma jsem si sedla a krasopisně napsala: Už se nechci jmenovat … Nejsem už za … vdaná. Moje rodné jméno je Dolejšová, a tak se zase chci jmenovat Dolejšová. Žádost mi schválili a kupodivu mě po této formulaci neposlali ani na vyšetření o mé svéprávnosti. Jen by mě zajímalo, jestli se po třetím rozvodu zvyšují schvalovací instance a finanční částky. Doufám, že to nikdy nebudu muset zjišťovat.

O autorce

Eva Dolejšová žije se synem a dvěma psi v Litoměřicích. Celý život pracuje jako knihovnice a raduje se z toho, že si vybrala nejméně stresující povolání, které ji stále baví. Ráda chodí s přáteli na výlety, do kina a do divadla, na výstavy a miluji čtení. A samozřejmě ji těší psaní a má velkou radost, když se její knihy někomu líbí.

Zdroj informací: Cosmopolis


logo_Cosmopolis_120x60Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeRadosti a strasti single ženy

Dolejšová, Eva

Cosmopolis, 2022

Napsat komentář