Dva polibky (evangelium podle Zbyňka), 1. část

J-Mpovidka-nahled
Slunce už dávno osvítilo všechny střechy v Betanii, přehouplo se přes Olivovou horu a zahřívalo kamenitou zem. Vítr nefoukal a horký vzduch se líně převaloval přes koruny stromů. Podlouhlé listy olivovníků se ani nehly. V rozhlehlém údolí byl klid. Jen pod městem Betfage protínal krajinu šíp deseti koní a tří velkých vozů tažených čtyřspřežím. V jeho špici hnal svého koně Jidáš Iškariotský. Smál se a radostně vykřikoval do ticha: „Jó! Jó!“

Těsně za ním jel Ježíš Nazaretský a zkoušel ho překřičet: „Brácho! Zpomal! Vždyť mě to sfoukne ze sedla!“ Ostatní to slyšeli a rozesmáli se. Divoká jízda volnou přírodou zahnala všechny jejich obavy. Ale Ježíšovi se v náušnici hned ozval hlas Virakoči: „Kolikrát ti mám říkat, abys mu neříkal brácho!“
„Tady to snad nikdo neslyší,“ odpověděl popuzeně Ježíš.
„To je jedno. Pak ti to někde ujede. Prostě s tím skonči, jasný?“
„Jasný,“ zavrčel Ježíš.
To už v dáli uviděli vysoké hradby Jeruzaléma a Jidáš zvolnil.

Když dojeli ke Zlaté bráně, zeptal se strážný, kdo jsou a proč přicházejí. Jidáš odpověděl:
„Ježíš Nazaretský přijel do Jeruzaléma oslavit odchod židovského národa z otroctví.“
„Ježíš Nazaretský!“ strnul strážný. „Teď v neděli? Počkejte chvíli!“ křikl a celý se rozklepal. Zaběhl do strážnice, kde seděl hubený muž zanedbaného zevnějšku a popíjel víno. Strážný mu vyrazil pohár z ruky: „Co teď chlastáš? Okamžitě utíkej za Kaifášem a řekni mu, že Ježíš Nazaretský právě dorazil. Rychle! Běž!“ Vyplašený muž se vrhl k východu. „A nikde ani slovo, jasný?!“ dodal strážný. Muž přikývl a zmizel. Strážný vzal lahev vína ze stolu a pořádně si přihnul. Hned jak postavil láhev zpět na stůl, uslyšel hlasy z ulice: „Ježíš Nazaretský, je tady! Král židovský přijel!“
„Sakra,“ zaklel, „příště si najmu někoho němýho.“
Otočil se a šel zpět k mříži v bráně. O ní se opíral Jidáš a usmíval se:
„Proč vlastně hlídáte tuhle bránu, když všechny ostatní jsou otevřený?“ zeptal se.
„Římani,“ pokrčil rameny strážný, „tahle je největší, tak se hlídá. Přes den.“
„Jenom přes den? Praktický,“ pokyvoval hlavou Jidáš.
Mezitím k bráně přicházelo z města čím dál víc lidí a křičeli Ježíšovo jméno.
„Tak nás pusť, ať se ti to tady nevymkne. Stejně ti Kaifáš řekne, ať nás pustíš, co bys taky měl dělat jinýho?“
„Vy víte… vy víte…,“ koktal strážný.
„My víme všechno, vždyť je to syn Boží,“ hodil Jidáš hlavou směrem k Ježíšovi a ztišil hlas, „ten má informace z nejvyšších míst,“ dodal a ukázal prstem k nebi.
Strážný zbledl a otevřel bránu.

Tak vjeli dovnitř. Ježíš první, na vysokém černém koni. Usmíval se. Dlouhé husté vlasy mu vlály a lidé byli nadšení: „Hosana! Hosana!“ Mávali palmovými ratolestmi, klaněli se a pokládali před něj svá nejvzácnější roucha. Ježíš pootočil hlavu k levému rameni a zavrčel k náušnici:
„A co teď, když jsi tak chytrej?“
„Musíte se rozdělit, aby neviděli, kde budete bydlet. Ty s Janem a Matoušem jeďte do chrámu, lid půjde za vámi, tam si klekněte a dlouho se modlete, ono to utichne. Petrovi řekni, ať vezme ostatní včetně vozů se ženami na Bateinské náměstí, tam v tom největším domě s obrovskou dřevěnou branou máte domluvený nocleh na celý týden,“ odpověděl z náušnice Virakoča.
Ježíš se ohlédl na Petra, pokynul mu, aby k němu přijel, a vše mu řekl. Rozdělili se. Ježíš se svými dvěma bratry dál projížděl úzké uličky Jeruzaléma a lidé mu stále mávali a provolávali slávu. Když dorazili před nádvoří chrámu, uvázali koně u Západní zdi a procházeli přes dvůr Pohanů, kde trhovci a penězoměnci měli prodejní stánky. Všichni Ježíše přívětivě vítali a on blahosklonně opětoval úsměvy i mávání. Nejčastěji přes celý dvůr znělo: „Náš nový židovský král!“ Došli až do chrámu. Zde bylo ticho. Pomalu jím procházeli, když zpoza sloupu vystoupil Kaifáš.
„Takže chápu dobře, že se vydáváš za nového židovského krále?“
Ježíšovi se v náušnici ozvalo: „Kdo můžeš chápati, chápej!“
„Kdo můžeš chápati, chápej!“ zopakoval Ježíš a prošel okolo Kaifáše do zadní části, kde poklekl a započal modlitbu. Dva bratři s ním. Kaifáš sevřel zuby a zmizel. Netrvalo dlouho a přišel Petr, řekl Ježíšovi, že ostatní už jsou ubytovaní, venku je klid a mohou tedy jít. Ježíš si nasadil kapuci a vydali se za Petrem. Když přijeli k domu na Bateinském náměstí, seskočili z koní a předali je Petrovi. Ježíš se zeptal Petra, jestli už přijel i Virakoča a jestli se také ubytoval v domě.
„Jo, bydlí sám ve třetím patře,“ přikývl Petr a odvedl koně. Ježíš s ostatními šli ke vchodu a uviděli, jak matka Maria stojí přede dveřmi a volá na kolemjdoucího mladíka: „To je ale švarnej mládeneček. Kam se chystáš dneska večer? Nechceš mě vzít s sebou?“
Mladík vykulil oči na starou matku Marii a dal se na útěk. Ježíš přišel k matce a jemně ji vzal kolem ramen: „Mami, prosím tě, pojď dovnitř.“
„Snad jsem toho tolik neřekla,“ ohradila se Maria, „ještěže pan domácí je takovej milej.“
Ježíš obrátil oči v sloup a řekl: „Jo, to je dobře.“

Když Ježíš vešel do svého pokoje, ani nestačil zavřít dveře a stál za ním Virakoča.
„Doufám, že je všechno jasný a nemáš žádný špatný myšlenky?“
„Špatný myšlenky? Špatný myšlenky? Co tím jako myslíš? Můžu já snad mít jiný myšlenky než špatný?“ utrhl se na Virakoču Ježíš.
„No, právě,“ řekl Virakoča, „pojď si to radši všechno znovu probrat, ať neuděláš nějakou blbost.“
„Teď ne,“ odsekl Ježíš, „mám všeho dost. Do čtvrtka je času dost.“

Ježíš dostával čím dál větší strach. Celou noc nemohl spát, jen se převaloval z boku na bok. Hned když si myslel, že už by máma mohla být vzhůru, vstal. Cítil, že si s ní potřebuje promluvit. Když přicházel k jejímu pokoji, dveře se otevřely a vyšel z nich majitel domu. Ve spodkách. Boty, kalhoty a košili držel v náručí.
„Dobré ráno,“ pozdravil Ježíš.
„Dobré, dobré,“ odpověděl vyplašeně muž a co nejrychleji zmizel.
„Mami?“ zvolal polohlasně do pootevřených dveří Ježíš.
„A to jsi ty, Ježíšku, počkej chvilku.“
Za chvíli se dveře otevřely a stála v nich matka Maria jen v prostěradle ovinutém kolem nahého těla. Protáhla se, usmála a řekla zatřeným hlasem: „Můj milovaný synu, tohle ubytování jsi vybral výborně.“
„Mami, potřebuju si s tebou popovídat. Víš, co se má stát.“
„Vím, miláčku, vím. Třeba se to ještě nějak vyvine…“
„Nevyvine, Virakoča neustoupí.“
„Zkusím s ním promluvit. I s tebou si popovídám, kdy jen budeš chtít. Jen ne zrovinka teď. Jsem strašlivě ospalá. Celou noc jsem nezamhouřila oka. Ten pan domácí…“
„Mami, nemusíš mi to popisovat.“
„Prostě si jen chvilku zdřímnu, pak se nasnídáme a popovídáme si, ano?“ řekla matka Maria. Objala ho a pevně sevřela v náručí. Ucítil teplo jejího těla. Ještě se usmála a zmizela v pokoji.

Jediný, s kým by si ještě přál mluvit, byl Jidáš. Určitě bude ještě vyspávat, vždycky spí dlouho. Ty jeho věčné flámy. Ale kdy jindy? Času je tak málo. Půjde ho vzbudit. Sešel o patro níž, a když přicházel k Jidášovu pokoji, dveře se otevřely a vyšla z nich Máří Magdalena, jen v prostěradle ovinutém kolem nahého těla. Když uviděla Ježíše, trochu se uzarděla, opatrně zavřela dveře a pozdravila: „Hezké ráno, Ježíši.“ Nečekala na odpověď, protáhla se kolem něj a zmizela na konci chodby ve svém pokoji. Měl dojem, že ho všichni opustili. Smutek se rychle měnil ve vztek. Nemohl tady zůstat. Vyběhl z domu. Nevěděl, kam jít, bezděčně vyrazil směrem k chrámu. Stejně jako včera vešel na dvůr Pohanů, stejně jako včera se ocitl mezi stánky drobných obchodníků a penězoměnců. I když bylo pondělí brzo ráno, bylo jich tu spousta. Procházel v kapuci kolem nich. Překřikovali se, nabízeli své zboží a smáli se. Ježíš viděl, že chtějí jen prodat, jinak je nic netrápí. Jak jim záviděl! Žijí své životy a nemusí se bát ani smrti, ani utrpení. Kvůli nim má obětovat život? A tak krutě? Jeho vztek rostl. Najednou začal převracet stoly a křičet: „Dům můj domem modlitby bude, vy jste z něj učinili peleš lotrovskou!“
Virakoča křičel do náušnice, ať toho okamžitě nechá, ale Ježíš neposlechl. Trhovci už poznali Ježíše a nikdo se mu neodvážil v jeho počínání bránit. On pokračoval a všechny vyháněl z nádvoří. Najednou Virakoča ztichl. Došlo mu, že tohle se bude hodit. Až když Ježíšovi došel dech, přestal a vyběhl ven ze dvora Pohanů. Cítil zoufalství. Nevěděl, co dál, a neochotně se vrátil do domu na Bateinském náměstí.

… pokračování příště…


Zbyněk Mrvík

Mrvik ZbynekAutor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

 

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeJsme zde, abychom byli šťastní

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022

Napsat komentář