„Máš?“ vyhrkl Jarda nedočkavě.
Ten se jen usmál a místo odpovědi prostrčil dírou pytel. Jeho kamarád mu podržel uvolněné prkno, aby se mu lépe soukalo ven. Jen co byl na nohou, popadnul vak, hodil si ho na rameno, rozhlídl se okolo a zavelel.
„A včíl pali pryč!“
Oba se opatrně vykradli zadní brankou za plot a potom rychle zmizeli v křoví. Když se konečně zastavili, shodil Pepík náklad na zem a odfouknul si.
„Naši vonehdá čistili komín, tak mám i saze.“
„To bude teprv pořádné granát!“ uculoval se Jarda a už z kabátu vytahoval papírové sáčky od mouky.
„To jich víc nemáš?“ ocenil ho kamarád.
„Lohnul sem doma všecko. Máti do toho dává skořápky a tak. Šak si to eště slíznu, až na to přinde.“
Oba teď sedli na bobek a pustili se do práce. Z pytle nabírali rukama jemný popel a saze a cpali je do sáčků od mouky. Pak Jarda vytáhl kousky motouzu a začal jednotlivé nálože zavazovat.
Pepík se spokojeně rozhlédl na vyskládanou řádku bomb a prohlásil:
„To je řácké arzenál, panečku.“
„Co je to arzenál?“ optal se Jarda.
„Todle je arzenál, hotentóte, a zavazuj to pořádně, jinak to moc nebóchne,“ usadil ho starší z kluků. Když práci dokončili, rozhodli se novou zbraň vyzkoušet. Pepík vzal jeden pytlík a hodil s ním ze stráně, aby letěl co nejdál. Po dopadu se bomba roztrhla a silně se zaprášilo.
„Dobrý!“ ocenil Jarda.
„Co dybysme zaútočili na bódu? Děcka tam teď blbnó s tó jejich pobóchanó svatbó.“
„Dobré nápad, hotentóte. Nédřív zaútočíme granátama a naší steči pak už neodolajó.“
Pobrali zbývající munici a vydali se ke starému seníku. Cesta se kroutila mezi chalupami, než se rozběhla do pastvin. U hospodářství Mruzových najednou Jarda zastavil. Střecha stodoly zde byla skoro až k zemi.
„Hele ho!“ řekl Jarda a odložil svůj náklad na cestu. Na hřebenu střechy popocházel kohout a naparoval se z té výšky na celé okolí. Pepík už pochopil a odložil i on své bomby k nohám.
„Ale druhá rana je moja.“
Jarda vzal do ruky připravený granát a potěžkal ho.
„Počké, jak ho sejmu…“ Vymrštěný pytlík dopadl na střechu notný kus od kohouta a rozprskl se po střeše. Vyvalil se oblak prachu, ale pták jen udělal pár kroků a zakokrhal.
„Ty seš manták. Včíl se dívé na granátníka.“
Teď zase Pepík vzal do ruky nálož a chvíli počkal, než se pán hnojiště zastaví. Pak namířil a prudce hodil. Pytlík minul kohouta o dobré dva metry a obloukem zmizel na druhé straně střechy až někde na dvorku.
„Ty seš taky…“ chtěl mu to vrátit Jarda, když vtom se za stodolou ozvalo klení. Ani se nestačili po sobě udiveně podívat a už se za rohem objevila rozzuřená tvář Luďka Mruze. Obličej a šaty měl celé od sazí, nadával a nad hlavou mával holí. A hlavně se kvapem blížil rovnou k nim.
„Zdrháme!“ bylo jediné, na co se Pepík zmohl, a pak už vzali oba nohy na ramena a hnali se rovnou po cestě z kopce dolů.
„Počkéte, haranti, až vás dostanu!“ křičel za nimi Mruz, občas si rukávem otřel zaprášený obličej a prskal popel. Chlapci se ohlíželi, a když viděli, že jejich pronásledovatel stále běží za nimi, uhnuli z cesty a vzali to ze stráně rovnou dolů. Proběhli křovím k potoku, který zde byl hluboko zaříznutý mezi loukami. Nad roklinou se zastavili, ale Luděk Mruz se stále hnal za nimi, mával sukovicí a křičel na ně. Chvilku zaváhali a pak se vrhli přímo ze stráně. Nohy jim podjely, a tak letěli dolů chvíli po zadku, chvíli v kotrmelcích, až skončili dole v potoce. Oba se řádně vymáchali, ale hned zase vyskočili a drápali se na druhou stranu. Když Mruz viděl jejich neslavný ústup, zastavil se nad potokem. Párkrát jim ještě zahrozil na druhou stranu.
„Fagani jedni zasraní!“ Snažil se rukou utřít černý obličej a raději se otočil, aby kluci neviděli, jak se směje od ucha k uchu.
„Ale musel to dostat přesně, viděls, jak byl celé černé?“ chechtal se Pepík, když konečně padli do trávy a prudce oddechovali. Jarda se podrbal na hlavě.
„Ale je blbý, že sme přišli vo náš arzén.“
„Jaké arzén?“ nechápavě kroutil hlavou Pepík.
„No ty bomby přece.“
„To je arzenál, žádné arzén, ty hotentóte.“
„To máš jedno, ale je v khélu, teď bódu nedobyjem.“
Oba už se vzpamatovali, byli rozmrzelí, že jim čvachtá v botech, a rozebírali, jak se znovu zmocnit střeliva. S úlekem je z hovoru vytrhl hlas…

… pokračování příště…

Tom Odpad

Autor pochází z malé kovozemědělské vísky, Hořice u Blanska. Již od útlého dětství byl plachý a ostýchavý až do té míry, že ho sousedé několik let považovali za němého. Ovšem malý Odpad je vyvedl z omylu ujištěním, že je jim po tom hovno. Poté, co se naučil číst, zažil první zklamání, když příběh o chromém mravenečkovi končí příliš dobře. Své zklamání přetavil do prvního literárního pokusu, kde toto vypravování narovnává a mravenec umírá pod koly nákladního vozu Liaz, protože neumí dostatečně rychle přeběhnout silnici. O svoji první práci záhy přichází, když mu ji na pastvě sežere koza. Od tohoto incidentu se nadále raději věnuje méně stravitelné poezii. Oproti vrstevníkům rychleji dospívá, hlavně co se týče ochlupení a sexuálních tužeb. Dalo by se říct, že pubertální období Odpadovi dramaticky formuje myšlenky pro celý další život, stejně jako osrstění, které se nadále hojně rozrůstá. Někteří kamarádi si ho za to dobírají, ale ve skutečnosti mu závidí mužný zjev. Tom to však považuje za malicherné a v přestávkách mezi masturbací lepí papírové modely z ABC. Střední průmyslovou školou prochází za přispění osvícené části učitelského sboru, která se staví proti snahám konzervativních kolegů rebela vystrnadit. Díky rodinné farmě má během studií, polních prací a dojení krav dostatek času formovat hluboké filozofické teze, které zhusta uplatňuje ve své tvorbě. Rozervaný mladý filozof je smýkán hormony od literatury přes hudbu a drama až k výtvarnému umění. Dráhu úspěšného hudebníka mu překazí hospitalizace na kožním oddělení, kde se pomocí zinkového oleje a sýrové vazelíny léčí ze svrabu. Povinná vojenská služba, kterou až na noční pomočování přečkal bez úhony, mu pomohla objevit kouzlo absurdních situací a také mu přinesla poznatek, že delší povídky se více hodí při nedostatku toaletního papíru. Technická profese, které se věnuje celý život, probleskuje do některých jeho děl až s konstruktérskou přesností a detailem. Stejně jako většinou strohý naturalismus. V současnosti autor vydal knihu povídek s názvem Umím s ním i mrskat. Jde o soubor dvaceti čtyř povídek, jejichž hrdina vás vtáhne a provede svými příběhy pitoreskních situací, které vznikají na první pohled na obyčejných pěšinkách běžného žití. Jejich pojítkem je úžasný nenucený a jakoby samozřejmý humor, který sem tam vybafne ze zatáčky, za níž by ho nikdo nečekal. Více o knize a autorovi naleznete na stránce www.tomodpad.cz.

Související knihy

Odpad, Tom

Ears a Wind Records, 2021