Pohled na sebevraždy v průběhu staletí

bez_zpevu_a_bez_zvoneni
Se sebevraždami se můžeme setkat po většinu lidských dějin, kdy tak jednotlivci obvykle řešili svou bezvýchodnou životní situaci. Postoj společnosti k sebevrahům se poměrně dynamicky měnil s tím, jak se měnilo i její myšlení. Tuto proměnu popisuje publikace Daniely Tinkové.

Autorkou knihy Bez zpěvu a bez zvonění, opatřené podtitulem Dekriminalizace sebevraždy mezi sekularizací a medikalizací v 17.–19. století, je historička Daniela Tinková. Tinková se orientuje zejména na problematiku evropského a českého osvícenství, sociokulturní dějiny 17. až 19. století a na dějiny vědy a medicíny. Na našich stránkách si můžete přečíst recenzi na její publikaci Francouzský švindl svobody. Knihu Bez zpěvu a bez zvonění vydalo roku 2021 nakladatelství Argo v edici Každodenní život.

Pohled společnosti českých zemí na sebevraždy prošel dlouhým a turbulentním vývojem. Před příchodem křesťanství šlo o přijatelný způsob, jak ukončit svůj život v situaci, kdy již člověku existence na tomto světě nevyhovovala. Někdy se zase jednalo o cestu, jak si uchovat svou čest a čest svého rodu. S christianizací však začal být akt sebevraždy vnímán jako něco společensky škodlivého. V historických pramenech nalezneme dokonce zmínky o tom, že sebevrazi byli po svém aktu dodatečně popraveni. Postupně se pozornost společnosti stále více zaměřovala na duševní stav sebevraha, který jeho čin v očích veřejnosti do jisté míry ospravedlňoval. Pokud se prokázalo, že daný jedinec jednal ve stavu šílenství, znamenalo to pro jeho rodinu paradoxně v určitém smyslu úlevu – takový sebevrah se totiž dočkal pohřbu a mohl tak dojít klidu.

Daniela Tinková ve své publikaci představuje postupnou transformaci náhledu společnosti na problematiku sebevraždy, která vedla až k zániku kriminalizace takového chování. O tom, že tento proces byl velmi dlouhý a komplikovaný, svědčí i fakt, že ještě v druhé polovině devatenáctého století probíhaly debaty o tom, zda je možné sebevrahy vůbec pohřbívat na hřbitově a uspořádat jim smuteční obřady. Často se sebevrazi dokonce pohřbívali přímo tam, kde byli nalezeni.

Publikace je rozčleněna do tří hlavních částí (dále fragmentovaných na tematické kapitoly), které se v chronologickém sledu zabývají vnímáním sebevraždy v předosvícenské, osvícenské a poosvícenské době. Každá z těchto částí končí dílčím závěrem, což považuji za velmi přínosné, jelikož čtenář se může v objemné knize začít lehce ztrácet – dílčí závěr mu v tomto kontextu umožňuje shrnout si, o co v které části šlo.

Kniha Bez zpěvu a bez zvonění obsahuje jak poznatky týkající se proměny náhledu společnosti na sebevrahy, tak konkrétní případy z archivů, které reflektují rozhodování úřadů ve věcech sebevražd. Známým i v rámci laické veřejnosti je případ skladatele Jakuba Jana Ryby, který spáchal sebevraždu proříznutím hrdla. Autorka pro účely svého výzkumu prošla velké množství historických pramenů nejen z českých archivů, ale i z archivů v okolních zemích. Dokázala tak sestavit věrohodný obraz reflexe sebevražd ve veřejném diskursu. Významnou předností knihy je rovněž použití barvitého jazyka a zasazení problematiky do širšího evropského kontextu.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeBez zpěvu a bez zvonění
Dekriminalizace sebevraždy mezi sekularizací a medikalizací v 17.–19. století

Tinková, Daniela

Argo, 2021

Napsat komentář