Čtení ke kávě: O filmovém spisovatelství (Ondřej Slanina)

O filmovém spisovatelství

20.9.2022 Ondřej Slanina Bez komentáře

Nikdy jsem neplánoval, že napíšu dosud pět knih o filmech, ale vždy se objevilo téma, které stálo za to zpracovat – světová, románská i česká filmová klasika, české dětské filmy Oty Hofmana a úžasné české animované filmy. Hledání dobrých příběhů z příprav a natáčení filmů je ovšem vždy nejlepší z první ruky.

Měl jsem velké štěstí, že jsem ještě v předcovidové době dostal možnost vyrazit na půl roku do italské Perugie. Právě tam a v okolí se nachází kolébka kávového cappuccina, jehož název je odvozen od řádu kapucínských mnichů. Nejbližší kino od mého ubytování byl sice velký multiplex, ale překvapil mě monumentální výzdobou připomínající mistra filmového vyprávění Federica Felliniho. Ostatně jestli máte rádi film, tak Felliniho v Itálii nepřehlédnete. V nedalekém Arezzu na náměstí, kde se točil oskarový snímek Život je krásný, je příjemná vinárna La Dolce Vita, režisér se často připomíná v médiích, a pokud zavítáte do slavných římských ateliérů Cinecittá, je mu tam věnována obrovská místnost, kde se vystavují všechny jeho slavné ženské postavy, včetně legendární trafikantky, a mistr je tam zajímavě zpodobněn na fotografii na režisérské sesli obrácený zády k návštěvníkovi. To vyvolává pocit, že Fellini nikdy neodešel, a díky svým filmům a vzpomínkám na ně tomu tak samozřejmě také je.
U nás, v Česku, díky televizním reprízám mnozí filmaři také nikdy neodešli. Při zmínění jména Vlasty Buriana na besedách se divákům jen rozzáří oči a vůbec nejradši mám, když sálem projede elektrizující vlna po zjištění nějaké pro ně naprosto neznámé skutečnosti. Málokdo totiž ví, že producent filmu Ducháček to zařídí – pan Josef Auerbach – utekl před nacisty z Prahy a po válce vydělal jmění, když v amerických kinech místo v té době drahé čokolády začal prodávat praženou kukuřici. Ta byla laciná, bylo jí všude dost a díky chytrému marketingu se popcorn stal symbolem pro návštěvu kina v celém západním světě.
Televizní reprízy uchovávají klasická díla v paměti a vzhledem ke stále vyšší poptávce po kvalitě obrazu si stanice objednávají restaurování oblíbených filmů a seriálů. Díky tomu jsem zjistil, že si dnešní maturanti myslí, že Návštěvníci jsou relativně nový seriál, a nemají ani ponětí o tom, co to jsou Pelíšky.
Do každé knihy se snažím najít nějaký přehlédnutý film. Do Slavné české filmové klasiky jsem zařadil snímek Valérie a týden divů, působivý hororový snímek podle Vítězslava Nezvala, který režíroval Jaromil Jireš a kostýmy k němu navrhla Ester Krumbachová. Tento vizuálně podmanivý film je dnes podle mého soudu mnohem působivější než v době svého vzniku a třeba slavný oskarový režisér Guillermo del Toro o něm prohlásil, že ho inspiroval v jeho tvůrčí kariéře.
Ačkoli při psaní pracuji s archivními materiály a knihami, není nad osobní setkání se zajímavými filmovými tvůrci. Například na první setkání s kameramanem Peterem Zeitlingerem nikdy nezapomenu. Akorát natočil první 3D dokument o nejstarších malbách vytvořených lidskou rukou ve Francii, jež ale normální smrtelník nikdy na vlastní oči neuvidí, a společně s režisérem Wernerem Herzogem vydoloval v živly těžce zkoušeném New Orleans skvělý herecký výkon z Nicolase Cage ve filmu Špatnej polda. Měl jsem s ním domluvený krátký videorozhovor. Čekali jsme na něj s operátorem Igorem vedle registrací akreditací na ostravském festivalu OKO, když se najednou vyřítila uslzená dívka z jednoho nejmenovaného filmového periodika. Byla sice připravená, ale pokládala otázky na Herzogovy filmy, které s ním Zeitlinger netočil, a ten rozhovor po třech nevhodně položených otázkách ukončil. Křest novinářským ohněm nezvládla a její rozhovor nikdy nevyšel. V závěsu za ní vyšel mladík z realizačního týmu festivalu a neskutečně vytočený Zeitlinger.
„Ok, ještě jeden pokus o rozhovor snad zvládnu, ale jedině u piva.“
Přikývli jsme a vyšli z festivalového centra. Hned vedle byla příjemná malá pivnice, která byla ještě zavřená, ale majitel už se tam připravoval na otevření.
„Dáte nám tři piva a můžeme si tu něco natočit? Stačí nám dvacet minut,“ zavelel režisérsky Zeitlinger. Ostravský výčepní přikývl a jal se točit. My taky. „Tak jak to natočíte, aby to bylo hezký?“ Měli jsme tři možnosti. Logicky nejvhodnější úhel byl zaskládaný basami s pivy, druhý vypadal celkem dobře, ale v pozadí svítila zářivka a obraz vypadal nepřirozeně. Nebo se posadit před schodiště, ze kterého dovnitř zářilo jasné letní slunce? Každý, kdo alespoň trochu fotografuje, ví, že v protisvětle se nikdy netočí. Přijatelný kompromis byla zářivka, ale zvolil jsem schodiště.
„Dobrá volba. Půjč mi mikinu.“ Igor mu dal mikinu, kameraman lehce zakryl zářivku a pak nás vyzval, ať se podíváme do hledáčku. Na kontrolním monitoru byl naprosto špičkový a perfektně nasvícený obraz. „Ať to máte, kluci, pěkný.“ Rozhovor jsme natočili. „A teď si dáme to pivo.“
A pak to nastalo. Peter začal vyprávět fantastické příběhy. Jeden makléř na Wall Street vydělal za den deset milionů dolarů a rozhodl se stát filmovým producentem. Miloval film Top Gun a všechno, kde jsou stíhačky a letadla. Na kabelovce si přehrál dokument Wernera Herzoga o německém pilotovi Dieteru Denglerovi, kterého ve válce ve Vietnamu sestřelili, skončil v zajetí a pak se vydal na strastnou pouť skrz džungli za záchranou. Součástí příběhu byly i letecké scény nebo vypálení vesnice napalmem. Makléř ale brzy zjistil, že má peněz málo, a osobní dopis Tomu Cruisovi, aby hrál zdarma za podíl ze zisku, skončil bez odezvy. Roli nakonec přijal za nízký honorář Christian Bale a makléř angažoval coby režiséra autora natočeného dokumentu – Herzoga – a podepsal jeho standardní smlouvu s klauzulí, že má naprostou uměleckou svobodu. Na nejdražší scénu filmu, s napalmem, jež stála celý milion, se dostavil i makléř, a když sledoval přípravy k výbuchu, bylo mu divné, že se režisér zajímá pouze o Peterem Zeitlingerem připravenou vyleštěnou plochu snímající obrovskou scenérii, kterou se chystali zapálit. „Proč nestavíte kamery k výbuchu? Jak to budete točit?“ zeptal se producent. „Nijak. Natočíme to jako odraz. Na dnešek se mi o tom zdálo,“ řekl anglicky s německým přízvukem režisér. „Cože?“ zděšeně vykřikl producent a investor v jedné osobě. „Výbuchů je plný Hollywood, ale já jsem umělecký režisér. Myslím, že diváci mnohem raději uvidí odraz výbuchu než skutečný výbuch.“ „To vám nedovolím.“ „Přečtěte si smlouvu,“ odpověděl režisér a otočil se k producentovi zády. Ten makléř se už na natáčení nikdy neukázal, a dokonce nepřišel ani na premiéru. Když ho pak Zeitlinger potkal v New Yorku na ulici, makléř přešel ulici na protější chodník. Tato historka se zjevně dostala k samotnému Tomu Cruisovi a zřejmě ho i pobavila, protože pak šíleného režiséra obsadil jako hlavního padoucha do thrilleru Jack Reacher.

Psaní a vyprávění o filmu lidi spojuje. Je to společná a univerzální řeč. Ostatně se vžil termín „filmová řeč“. Filmy nabízí únik od reality do světa něčeho zajímavého, hezkého, napínavého nebo moudrého. Jedná se o dvacet čtyři snímků promítaných v rychlosti jedné minuty a v době jeho sledování je jedno, zda jste ředitel, kopáč, vzdělanec nebo řidič autobusu. Filmový svět je plný kouzel a zázraků a příběhy o filmech jsou kolikrát zajímavější než film samotný. Jednou jsem se o jedné filmové historce z natáčení bavil s jejím přímým aktérem a chtěl jsem, aby mi ji potvrdil. Po skončení se rozesmál a řekl: „To je tak dobrý příběh, že by to mohla být i pravda.“

Ondřej Slanina

Autor (1982) je český historik umění, spisovatel a filmař. Narodil se v Benešově, ale působí zejména v Praze a Říčanech. Vystudoval dějiny křesťanského umění na UK a absolvoval roční stáž na TU v Drážďanech a půlroční na Univerzitě v Perugii. Od roku 2000 natáčí autorské filmy podle vlastních scénářů. Za scénář ke krátkometrážnímu filmu Čest práci! vyhrál v roce 2007 národní kolo evropské soutěže EuroScript Contest. Ve stejném roce nastudoval autorské scénické čtení Houmrova cesta ke slávě, které se hrálo i na festivalu Mezi ploty. Působil ve štábech zahraničních projektů na Barrandově nebo jako konzultant v několika aukčních síních. Věnuje se dále přednáškové a osvětové činnosti na kulturní témata. Je autor pěti úspěšných filmových knih a uměnovědné publikace Výkladový slovník exotických materiálů. Od května roku 2022 je doktorandem dějin umění na univerzitě v Bernu.