Ukázka z knihy Návrat do Lvova (Phillipe Sands)

uvodni navrat
Letos v červnu vyšla novinka Návrat do Lvova, která byla právem vyznamenána Cenou Baillieho Gifforda za vynikající dílo literatury faktu. My vám z knihy přinášíme ukázku.

Knihu Návrat do Lvova vydalo nakladatelství Prostor

POZVÁNÍ

Úterý 1. října 1946, norimberský Justiční palác

Krátce po třetí hodině odpolední se dřevěné dveře za lavicí obžalovaných odsunuly a Hans Frank vstoupil do soudní síně č. 600. Na sobě měl šedý oblek, kontrastující s bílými přilbami dvojice vojenských stráží, které ho s vážným výrazem eskortovaly. Někdejšího osobního právníka Adolfa Hitlera a poté jeho osobního zplnomocněnce v okupovaném Polsku, muže s růžovými tvářemi, ostrým nosem a ulízanými vlasy, soudní řízení poznamenalo. Štíhlý a elegantní ministr, jemuž vzdával hudební hold jeho přítel Richard Strauss, byl minulostí. Frank byl rozrušen natolik, že se při vstupu do místnosti obrátil špatným směrem a nastavil soudcům záda. V nabité soudní síni toho dne seděl na konci dlouhého dřevěného stolu profesor mezinárodního práva Cambridgeské univerzity. Hersch Lauterpacht s počínající pleší, s brýlemi na kulaté soví tváři a v černém obleku, usazen jen pár metrů od Franka, byl spolu s dalšími význačnými kolegy členem týmu žalobců za Velkou Británii. To Lauterpacht přišel s myšlenkou začlenit do norimberského statutu „zločiny proti lidskosti“ a označit těmito třemi slovy vraždu čtyř milionů Židů a Poláků na polském území. Lauterpacht si následně získal pověst právního giganta 20. století a otce moderního hnutí za lidská práva, avšak jeho zájem o Franka nebyl čistě profesní. Frank byl pět let guvernérem území zahrnujícího Lvov, kde žilo mnoho Lauterpachtových příbuzných: rodiče, sourozenci a jejich děti. Když soudní řízení před rokem začínalo, nebyl jejich osud v říši Hanse Franka ještě znám.
O průběh procesu se intenzivně zajímal též Rafael Lemkin, který však nemohl být osobně přítomen. Rozsudku naslouchal z rádia na lůžku americké vojenské nemocnice v Paříži. Tento varšavský prokurátor a následně advokát prchl roku 1939 po vypuknutí války z Polska a nakonec se ocitl v USA, kde se souběžně s Brity zapojil do americké žaloby při norimberském procesu. Na této své dlouhé cestě s sebou táhl mnoho zavazadel naditých dokumenty včetně mnoha dekretů s Frankovým podpisem. Při průzkumu těchto materiálů Lemkin vysledoval jistý vzorec chování, který pojmenoval tak, aby popsal zločin, z něhož lze Franka obžalovat: označil jej za „genocidu“. Zatímco Lauterpacht se zaměřoval na zločiny proti lidskosti, tedy na ochranu jednotlivců, Lemkinovi šlo především o ochranu skupin. Neúnavně usiloval o to, aby byl zločin genocidy součástí Frankovy obžaloby, avšak v poslední den procesu mu zdravotní stav znemožnil osobní účast. I on měl na Frankovi osobní zájem: ve Lvově strávil řadu let a zločiny spáchané na Frankově území postihly jeho rodiče i bratra.
„Obžalovaný Hans Frank,“ oznámil předseda soudu a Frank se z jeho úst měl dozvědět, zda bude ještě o Vánocích naživu a bude moci splnit slib nedávno daný svému sedmiletému synovi, že vše dobře dopadne a on bude na svátky doma.

Čtvrtek 16. října 2014, norimberský Justiční palác

O osmašedesát let později jsem soudní síň č. 600 navštívil v doprovodu Frankova syna Niklase. S Niklasem jsme návštěvu zahájili v pustém, prázdném křídle neužívaného vězení za Justičním palácem, v posledním dochovaném ze čtveřice traktů. Společně jsme usedli v cele podobné té, v níž Niklasův otec strávil skoro rok. Naposledy se Niklas v této části budovy nacházel v září 1946. „Je to jediná místnost na světě, kde mám k otci trochu blíž,“ řekl mi, „když tu sedím a uvažuji, jaké by to bylo, strávit tu jako on zhruba rok jen s otevřeným záchodem, stolkem a pryčnou.“ Cela byla neúprosná a stejně neúprosný byl Niklasův názor na otcovy skutky. „Otec byl právník; věděl, co dělá.“
Soudní síň č. 600, v níž se soudí dodnes, se od dob procesu moc nezměnila. Přesun obžalovaných z cel do soudní síně vyžadoval v roce 1946 využití malého výtahu, který jsme dychtili vidět. Zachoval se a vstupovalo se do něho týmiž dřevěnými dveřmi, které se odsouvaly nehlučně jako tehdy. „Otevřít, zavřít, otevřít, zavřít,“ napsal v londýnských Timesech R. W. Cooper,  někdejší tenisový korespondent, který nyní dodával každodenní zprávy z procesu. Niklas dveře odsunul, vešel do stísněného prostoru a zavřel za sebou. Když znovu vyšel ven, nakráčel k lavici obžalovaných, sedl si na místo, kde při procesu seděl jeho otec, obžalovaný ze zločinů proti lidskosti a z genocidy, a opřel se o dřevěné zábradlíčko. Podíval se na mne, rozhlédl se po místnosti a povzdychl si. I já často uvažoval o té chvíli, kdy Hans Frank naposledy prošel posuvnými dveřmi výtahu a zamířil na lavici obžalovaných. Bylo možné si to pouze představovat, jelikož kamery měly v poslední den procesu – v úterý 1. října 1946 odpoledne – v zájmu důstojnosti obžalovaných zakázaný přístup. Niklas moje úvahy přetrhl tiše, ale zřetelně pronesenými slovy: „Pro mne a pro svět je to šťastná místnost.“
V soudní síni č. 600 jsme se s Niklasem ocitli díky pozvání, které jsem nečekaně obdržel o několik let dříve. Právnická fakulta Lvovské univerzity mne požádala o veřejnou přednášku, v níž bych představil svou práci v souvislosti se zločiny proti lidskosti a s genocidou. Chtěli, abych promluvil o případech, na nichž jsem se sám podílel, o svých akademických výzkumech norimberských procesů a o důsledcích těchto procesů pro dnešní svět. Norimberský proces se svými mýty – onen okamžik, kdy se údajně zrodil moderní systém mezinárodního práva – mne dlouhodobě fascinoval. Byl jsem uhranutý zvláštními podrobnostmi, které lze objevit v dlouhých protokolech a v krutých důkazech, přitahovalo mne množství knih, vzpomínek a deníků, jež podrobně zachycovaly svědectví předložené soudcům. Mou pozornost přitahovaly obrazy, fotografie i černobílé týdeníky a filmy, například Soud v Norimberku z roku 1961, který vyhrál Oscara a zapsal se do paměti jednak svým
tématem, jednak krátkým flirtem Spencera Tracyho s Marlene Dietrichovou. Můj zájem měl své praktické důvody: norimberský proces měl zásadní vliv na mou vlastní práci – rozsudek z Norimberka napjal plachty rodícího se hnutí za lidská práva. Nesl sice nepominutelnou příchuť „spravedlnosti vítězů“, to je nutné přiznat, ale současně šlo zcela nepochybně o katalyzátor otevírající možnost toho, aby se reprezentanti konkrétního státu ocitli před mezinárodním tribunálem. Nic podobného se do té doby nikdy nestalo. Podnětem k pozvánce ze Lvova nejspíše byla především má advokátská praxe, nikoli mé texty. V létě 1998 jsem se okrajově zapojil do vyjednávání, díky nimž pak na schůzce v Římě vznikl Mezinárodní trestní soud, a o několik měsíců později jsem se v Londýně podílel
na projednávání případu Pinochet. Bývalý prezident Chile se před anglickými soudy – poté co jej španělský prokurátor obžaloval z genocidy a zločinů proti lidskosti – dovolával imunity a prohrál. V následujících letech se po poklidu éry studené války, jež po norimberských procesech následovala, brány mezinárodní spravedlnosti pootevřely. Na mém londýnském pracovním stole brzy přistály případy z bývalé Jugoslávie a z Rwandy. Následovaly další, spjaté s obviněními v Kongu, Libyi, Afghánistánu, Čečně, Íránu, Sýrii a Libanonu, Sieře Leone, Guantánamu a Iráku. Tento dlouhý a truchlivý seznam v sobě odrážel selhání dobrých úmyslů, jež přišly ke slovu v norimberské soudní síni č. 600. Stal jsem se účastníkem několika případů masového vraždění. Některé se projednávaly jako zločiny proti lidskosti, tedy vraždění jednotlivců ve velkém, jiné podnítily obvinění z genocidy čili vyvražďování skupin. Tyto dvě odlišné kategorie zločinů – s důrazem na jednotlivce nebo na skupinu – se sice rozvíjely souběžně, avšak postupem času se genocida v očích mnohých stala zločinem par excellence a takto vzniklá hierarchie obsahovala náznak toho, že zabíjení mnoha lidí jakožto jednotlivců je v nějakém smyslu méně hrůzné. Občas jsem zaregistroval jednotlivé stopy původu a účelu obou termínů a jejich souvislosti s argumenty poprvé přednesenými v soudní síni č. 600, avšak nikdy jsem si do té doby nepoložil otázku, co se v Norimberku vlastně stalo. Věděl jsem, jak tyto zločiny vznikly a jak se následně rozvíjely, ale netušil jsem takřka nic o osobních příbězích, které s tím jsou spjaty, neznal jsem historii toho, jak se oba zločiny staly součástí obžaloby Hanse Franka, a nebyl jsem si vědom toho, za jakých okolností Hersch Lauterpacht a Rafael Lemkin ke svým myšlenkám dospěli.
Pozvánka ze Lvova mi umožňovala tuto historii prozkoumat.

O autorovi

Philippe Sands (1960) vyučuje právo na University College London a zároveň je činný jako právní zástupce před mezinárodními soudními dvory. Profesní zájem spojený s osobní historií potomka obětí holokaustu jej přivedly k pátrání, v němž se velká historie proplétá s individuálními osudy. Výsledkem jsou bestsellery Krysí stezka (PROSTOR 2021) a Návrat do Lvova (PROSTOR 2022), jenž byl vyznamenán Cenou Baillieho Gifforda za vynikající dílo literatury faktu. Sands je též spoluautorem dokumentu What Our Fathers Did. A Nazi Legacy (2015), v němž synové nacistických důstojníků odhalují, jak se vyrovnávají s krutými činy svých otců. Pravidelně přispívá do listů The Guardian, Financial Times a The New York Times a působí jako komentátor pro BBC a CNN.

Zdroj informací: nakladatelství Prostor


prostor_logoNakladatelství PROSTOR vzniklo v prosinci roku 1989 jako přímý pokračovatel samizdatové edice Prostor a stejnojmenné revue, která vycházela od roku 1982 v nepravidelných periodách. Vedle beletrie se orientuje na historii a kulturní dějiny s přesahem do ostatních společenskovědních oborů. Za více než třicet let od první vydané knihy (Pavel Tigrid: Politická emigrace v atomovém věku) urazil PROSTOR velký kus cesty. Snaha zpřístupňovat čtenářům důležitá díla světové produkce vydržela redakci do dnešních dnů.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeNávrat do Lvova
O kořenech genocidy a zločinů proti lidskosti

Sands, Phillipe

Prostor, 2022

Napsat komentář