Daleko od matky, část 5.: Lodí do Austrálie

Husek_Lodi do Australie
Před odjezdem z Evropy napsal Josef matce dojemný rozlučovací dopis. Obával se, že ji dlouho, případně již nikdy neuvidí. Měl mít pravdu.

Přečtěte si předchozí část!

Po mnohých letech viděl jen její hrob. Vzdálenost mezi nimi měla narůst na 18 000 kilometrů. S tím se těžko smiřoval a žádal ji, aby mu odpustila.
Potom odjel lodí z italského Janova na západní pobřeží Austrálie do Perthu. Místo, které od státu obdržel, byla stavba železnice Perth-Adelaide v savaně a buši. Jednalo se o tvrdou a nebezpečnou práci mezi dobrodruhy různého kalibru. Život na stavbě v drsné přírodě vyžadoval zdravého (a odolného) muže zvyklého pracovat a strádat. Mít vedle charakteru silnou vůli uspět, znát nebo mít svůj cíl a umět zachovat si tvář. Nejen na pracovišti, nýbrž i ve volném čase se dalo počítat s vážnými ublíženími na těle. Rvaček a alkoholu bylo dost. Vše v horku přes 30 °C, při špatné hygieně, jednostranném stravování a nedostatečné lékařské péči. Přes těžké poměry vydržel Josef ve zdraví na stavbě železnice v divočině nutné dva roky. Stal se z něho ale řetězový a notorický kuřák, který kouřil nejméně dva balíčky cigaret denně.
Po odpracovaných nákladech za cestu lodí se Josef mohl věnovat normálnímu občanskému životu. Za práce na železnici mu stát uložil část mzdy na konto v bance, aby měl na další živobytí či případné podnikání „startovní“ kapitál. Nevyužil toho. Zvyklý na tvrdé podmínky a práci v divočině zkusil štěstí v těžbě opálů. Přemístil se do hornickými dobrodružstvími známé australské „opálové“ Coober Pedy na jihovýchodě kontinentu. Velké štěstí tam ale nepotkal a odešel později 850 km jihozápadněji do Adelaidy. V hlavním městě Nového Jižního Walesu (NJW) ho zaměstnala tamější automobilka Holden montující v licenci německé Opely. Stal se předákem montážní čety a byl s prací i životem v této fázi spokojen. Jeho momentálními cíli byl nyní dům, žena a děti. Jeden po druhém je začal sledovat a plnit.
V české menšině v Adelaidě poznal krajanku z Plzeňska Františku, se kterou se brzy oženil. To již bydlel v domku, na který přispělo konto od státu, opály a mezitím našetřené peníze. Pracoval jako divý. Po práci v automobilce opravoval motocykly jako kdysi v Československu. Nelišily se moc od české značky Jawa a Zetka. Měl zkušenosti a využíval je. Obchody šly dobře. Žena sloužila v městské nemocnici jako zdravotní sestra. Ke společnému majetku a životu přispěla svým dílem. Dostala nápad pěstovat papoušky kakadu a chovat je na prodej. To přinášelo dobrý výdělek. Svou velkou zahradu u domu využívali k pěstování mandlí, jejichž prodej pomohl dále vylepšit domácí rozpočet.
Původně zamýšleli na velkém pozemku zahrady u domu později postavit nájemný penzion pro seniory. V budoucnu se Františka se svým zdravotnickým povoláním chtěla penzistům věnovat. Jelikož se jim slušně vedlo, začali myslet na děti. Fanuš byla pomalu v letech a nějakou dobu trvalo, než otěhotněla. Oba se na dítě velmi těšili. Neměli se ho dočkat. Při jednom automobilovém výletě narazili do stromu. K vážnému zranění jednoho ani druhého nedošlo, ale žena dítě potratila. Samozřejmě z toho byli oba strašně smutní. Hlavně Josefovi dlouho trvalo, než se zbavil špatného svědomí a pocitu viny za neopatrnou jízdu. Nejtragičtější však bylo, že další děti manželka již mít nemohla. Jaká ironie osudu! Byli by určitě výbornými rodiči s láskou k dětem a jejich správnou výchovou. Upnuli se na děti známých. Smutek z toho, že jim děti nejsou dopřány, je ale neopustil nikdy. Byl to také s největší pravděpodobností důvod, který za tři roky nato vedl k vynechání srdce a smrti Františky. Josef zůstal sám s černým psem (Blackym). Život osamělého vdovce snášel, jak to šlo. Jeho jedinou radostí byly cigarety. Tato vášeň se mu měla stát osudnou.

… pokračování příště…


Štěpán Húsek

Stepan HusekAutor vyrůstal na Slovácku a vystudoval vysokou školu chemickou v Praze. Za prací odešel do Vídně a potom do Švýcarska, nesměl se ovšem do sametové revoluce vrátit do vlasti.

Své zážitky a zkušenosti z nepřející doby popsal v knize Svědectví o mé době (2012).

Doporučení:
Share

Napsat komentář