Dobrý den, Jaroslave. Zaujala mě Vaše sada e-knih. Dostal jsem jich do rukou rovnou šest. Každá z nich odvážně útočí na půl tisíce stran, což není právě málo a popravdě v dnešní uspěchané době jde spíš o výjimku.

Také přeji dobrý den.

Nemyslím si, že rozsah knih je nějak rozhodující. Můj první úplný román, který se jmenoval Neuranoya, měl skoro milion slov a nevešel se celý ani do editoru T602. Byl dokonce rozkouskován na kratičké kapitoly, z dnešního pohledu to bylo dost zmatené, ale bylo to praktické, neboť některé části vznikly před rokem 1990 v útržcích v textovém editoru zvaném Tasword pro legendární počítač ZX Spectrum.

Má první otázka míří nejprve na Vás jako člověka. Prozradíte nám o sobě něco bližšího? Pro představu, kolik je Vám let? Čím se živíte a čím byste se živit chtěl, pokud byste nedělal to, co právě děláte?

Je mi sedmapadesát a v podstatě celý profesní život působím jako analytik-programátor. Mé programy, komerční i jiné svého času používaly tisíce lidí. Dnes působím v korporátní sféře a tam jsou individuální podmínky pro tvorbu aplikací poněkud jiné. Pandemie zasáhla za poslední rok a půl snad do všech aspektů života a podepsala se i na vztazích a určitým způsobem i na komunikaci. Dřív bylo snazší dojednat cokoliv z očí do očí, ale dneska jsou metody jednání spíš nepřímé a takové i nejisté.

O publikaci svých textů jsem se vážněji pokusil až v poměrně pozdním věku. Bylo to hlavně nedostatkem času a souběhem zaměstnání s podnikáním kolem milénia.

Zatím jsem o profesní změně neuvažoval, ale to je možná iluzí té spousty pracovních nabídek, které mi neustále chodí do poštovní schránky, a na které se už ani nedá jednoduše odpovídat.

Jak jsme si už prozradili, působíte jako velice plodný autor. Kde berete motivaci pro tak intenzivní tvorbu? Co Vás nutí psát? A do třetice: zaujal mě Váš rozmáchlý styl plný květnatého jazyka a složitých větných konstrukcí – kde jste k němu přišel?

Píšu, protože mě to baví, ale nejsem žádný grafoman.

Každý můj příběh je založen na reálných postavách i s využitím autobiografických prvků. Vždycky musí být za příběhem skuteční, živoucí lidé, které jsem poznal nebo se s nimi jen potkal v různých životních situacích.

První, krátké a souvislé texty jsem napsal už někdy v roce 1981, když jsem se snažil zachytit vyprávění jednoho velmi starého spolupracovníka na jakési brigádě v tehdejší písecké slévárně. Vyprávěl mi o svém působení ve wehrmachtu – byl zřejmě velitelem tanku –, o bleskové válce v Rusku, o svém zranění, i o průběhu posledních dnů války v Praze při povstání, kdy dělal řidiče generálu SS Kammlerovi a asistoval při jeho útěku z Prahy. Příběh to byl svým způsobem neuvěřitelný a vyprávěný v útržcích měl svoje zvláštní kouzlo, který jsem chtěl prostě převyprávět. Ale jinak. A tak vznikl základ pro moje nejrozsáhlejší dílo, které se vyvinulo z útržků různých příběhů a kterým jsem teprve později dal tu správnou příběhovou linku (osoba toho pána je tak trochu naznačená v Tajemství včerejška, ale není to jeho příběh).

S jazykem se netrápím, prostě píšu, jak to cítím.

Pojďme se podívat na Vaše dílo jako celek i jednotlivě. O čem ve svých příbězích (nejraději) píšete?

Píšu o lidech v profesích, které jsem poznal nebo zažil nebo je znám z vyprávění. Některé příběhy ustrnuly ve své době, ale jiné, novější samozřejmě nutím k vývoji.

V příbězích využívám některé sci-fi prvky, jako je cestování časem, dilema nesmrtelnosti, nebo průnik lidí k nám, do naší doby z jiné epochy (nechci říkat paralelního světa, to zní příliš lacině).

Taky se snažím, aby každý příběh byl v mezích možností uvěřitelný a měl začátek a konec, aby se dal číst samostatně. Neuranoya nepovažuji za sérii, ale jen za nálepku, i když spolu některé příběhy trochu těsněji sousedí.

Dnešní doba je dobou otevřených sérií (sci-fi, fantasy…), které jsou zřejmě finančně výhodné, a pokud se vyvedou, i profitabilní. Já se o takové série nesnažím, i když by se mohlo zdát, že některé z mých vedlejších postav prostupují více příběhy.

Až dosud jste své e-knihy vydával vlastním nákladem. Pojďme si teď trochu zašťourat do vosího hnízda stávají situace na poli vydávání knih dosud neznámého autora. Téma tedy zní: zkušenosti se snahou oslovit zavedená nakladatelství. A za druhé: zkušenosti s vydáváním vlastní iniciativou.

Můj první román dokončený (spíš sestavený) v létech 1991–1992 byl příliš rozsáhlý, komplikovaný a až moc útržkovitý (a asi ani nebyl příliš ke čtení). Tak jsem z něj vysekl jenom jednu příběhovou linku a tu až do roku 1997 nabízel jako rukopis různým nakladatelstvím pod různými názvy. V roce 2002 mi to bylo líto a připsal jsem k novele paralelní příběh. Oba rukopisy ale skončily na dlouhý čas v šuplíku. Neměl jsem dost odvahy nabídnout je, jelikož jsem po častém odmítnutí znejistěl, jestli má vůbec cenu něco dalšího psát a zabývat se složitými konstrukty jakéhokoliv příběhu.

Spíš na popud mého tatínka jsem v několika vlnách onoho roku 2014 trochu naivně oslovil na 170 nakladatelství v domnění nějakého rozumného jednání. Tam jsem vlastně zjistil, že být neznámý autor je problém. A za druhé, nikdo vám neřekne, co chce, všichni ví přesně jenom, že od někoho bezejmenného radši ani nic nechtějí (samozřejmě, jsou výjimky, kdy čas od času v neznámých vodách nakladatelé zaloví a vytáhnou literární perlu).

Jak se tedy vejít do „ambiciózního díla s přesahem a vyzrálým stylem, které má potenciál oslovit moderního čtenáře“, když jsem ani já sám nedokázal svoje dílo žánrově ukotvit?

Těžko.

Je to jen taková soutěž o momentální vkus a zájem redakcí. A k tomu boj s anonymními schránkami v zavedených nakladatelstvích (evidentně chtějí odradit grafomany a boty). A zklamání nad očekáváním, že s vámi bude o vašem textu nějaký profesionál z redakce seriózně diskutovat v regulérním připomínkovém řízení… Třeba.

… pokračování příště…