Ukázka z knihy Když se vosy vyrojí (Marie Rejfová)

kdyz-se-vosy-vyroji
Letní výtvarný kurz – co by se tak mohlo stát? Vydejte se spolu s námi za dalším případem Josefíny Divíškové, zvědavé učitelky, která se pokaždé přimotá k vyšetřování. Nyní si pokládá důležitou otázku: Kdo je vrahem?

Knihu Když se vosy vyrojí vydalo nakladatelství Mystery Press v sérii Josefína Divíšková.

__________________

„Bacha!“
Josefína se zastavila v půli kroku. Díky růžovým šatům připomínala plameňáka, který si na poslední chvíli rozmyslel, že použije i druhou nohu. Dojem kazil jedině ten fakt, že se nacházela v korytě lesní úvozové cesty a společnost jí dělal hromotluk s potrhaným pytlem od brambor přes rameno.
„Lesáci,“ odfrkl si muž a sehnul se pro plastovou pásku, jež vykukovala zpod hromádky smolou vonící kůry, „neuměj po sobě uklízet. Odvezou dřevo, ale co po nich zůstane, o to se nestaraj. Chybí jim vztah k lesu – v tom je ten problém.“ Zatáhl za věc, ale ta zůstala uchycená v zemi.
Josefína si uvědomila, že pořád stojí na jedné noze, a uskočila dozadu. „To sbíráte všechno, pane Lešner?“
„Bobe,“ opravil ji a se zaťatými zuby táhl dál.
Sledovala, jak se mu v krátkých prošedivělých vlasech sbírají kapičky potu, shromažďují se na lysém temeni a stékají za límec vojenské košile.
„A bordel od výletníků…,“ supěl. „Najdu vám místa, kde je to samej papírovej kapesník. Ani hovno po sobě zahrabat neuměj.“
Hádat se nehodlala. I ona patřila mezi druh lidí, kteří použijí lopuch jen v případě nejvyšší nouze.
„Jo, to byly časy, když jsme tady s partou čundrovali,“ pokračoval. „Občas nás do osady přijeli buzerovat esenbáci – jako bysme byli nějaký vyhulený máničky… Tak pojď!“ trhl vší silou.
Páska povolila. I s velkým kusem jílovité hlíny a kamení.
„No to je paráda,“ ušklíbl se, očistil ji a hodil do pytle. „Ale bude se hodit.“
„Statek stojí na místě vaší osady?“ zajímala se.
„Ne, ta byla o kus dál u potoka,“ máchl rukou kamsi do smíšeného lesa za jejich zády. „Nechtěli jsme s Bobulí pryč, ale nebylo to místo k bydlení. Zvlášť s malým děckem.“ Vykročil po cestě.
Dohnala ho, a přitom děkovala prozřetelnosti, že si vzala tenisky, a ne páskové sandále, jak měla původně v úmyslu. „Vaše paní všechno zvládá obdivuhodně – takhle stranou od města,“ zalichotila mu. Lhát ovšem nemusela. Barbora Lešnerová působila jako žena ocelové vůle, která na svém výstavním poprsí nese veškerou tíhu života na samotě s lehkostí Kalamity Jane.
„Jo, je to ženská do nepohody,“ přisvědčil. „Navíc jezdí jednou tejdně do Brodu – nakupovat.“
Josefína sice nepovažovala cestu prehistorickým gazíkem do supermarketu za vrchol společenské aktivity, ale Barbora Lešnerová možná ano. Kdoví. „A teď máte na statku nás,“ dodala.
„Každá koruna dobrá,“ pokrčil rameny.
V jeho hlase nenašla ani stopu po znechucení, a to jí trochu zlepšilo náladu. Od včerejšího rána se téměř bez přestávky ptala sama sebe, proč kývla na tak bizarní věc vést prázdninový výtvarný kurz. Z původních dvanácti zájemců se dostavili pouze čtyři, přičemž průměrný věk účastníků mířil strmě vzhůru, podobně jako jejich tlak. Záměr malovat krajinu z vyhlídky místní romantické zříceniny hradu Krákorec proto zavrhla již v zárodku.

***

„Když už musím budovat socialismus, tak nebudu za krávu.“
Od vyhazovu z práce ji zachránilo manželství s dědečkem, který v té době plnil plán na dvě stě sedmdesát devět procent v libeňských strojírnách. Že v té době už po sobě novomanželé házeli nábytek a kuchyňské nádobí, soudruzi naštěstí netušili.
S těmito vzpomínkami a s nohama od sebe, jak to jen šlo, pochodovala vedle Boba Lešnera, dokud nedorazili na mýtinu, kde se nacházel statek. Tvořila ho dvě velká stavení spojená do písmene el a stodola. Prostor mezi nimi vyplňoval trávník a malá užitková zahrada. Zápraží stavení byla vydlážděna plochými břidlicovými kameny. Před částí, kde byli ubytovaní hosté, stála pergola porostlá červenou pnoucí růží a dřevěný stůl se židlemi. Na jedné z nich seděla buclatá padesátnice s trvalou ondulací tvarem připomínající patizon a barvou lilek. Sotva je spatřila přicházet, celá se našponovala a zaclonila si oči proti slunci.
„Úsměv – jsme na kameře,“ zamumlala Josefína.
„Takovýhle báby, to je neštěstí,“ podotkl Bob.
„Báby…,“ Josefína se zasmála. „Kdyby vás slyšela. Paní Chuchlíková si na sobě tuze zakládá.“
„Až se člověku otevírá kudla v kapse,“ řekl suše.
„Ráno si stěžovala, že ji celou noc budila cikáda,“ pravila potichu.
„Cikáda,“ protočil oči v sloup. „V Čechách. Není ona blbá?“
„Že prý se sem ta středomořská havěť stěhuje, když je teď to globální oteplování,“ zdůvodnila Josefína stížnost Leony Chuchlíkové.
„To slyšela v televizi, ne?“ mávl ke stodole. „Nechcete si prohlídnout moje sochy?“
Josefína je zahlédla jen letmo, když večer po jejich příjezdu ukládala za vrata stodoly barvy, stojany a čistá plátna. Byl to jen okamžik. Ale i to jí stačilo, aby zapochybovala o Lešnerově duševním zdraví.
Otevřel vrata. Proud světla nejprve dopadl na cosi, co připomínalo přerostlého pavouka s dámským poprsím, načež neochotně putoval dál na skupinu kovových ženských torz svázaných k sobě dráty, aby skončil na krychli z pomačkaných plastových lahví, ze které vyrážely stejně recyklovatelné lidské končetiny.
„No…,“ přemýšlela, co říct.
„Metafory ženskosti,“ objasnil jí s dobře patrnou hrdostí. Přistoupila k osminohé obludě. Pavoukovy oči představovaly rezavé konzervy naplněné střepy, ňadra suplovaly poklice z aut vyklepané do špičky, tělo otlučená litinová vana nabarvená na pomněnkovo. „Zajímavý záměr…“
„Říkám jí Modrá Madona,“ pochlubil se.
„A já Necky, co mají dva cecky,“ ozval se ženský smích.
V obdélníku vrat stála Barbora Lešnerová v květovaných šatech a slaměném stetsonu, ruce v bok. Proti dennímu světlu vynikla její vysoká, žensky tvarovaná postava.
„Bobule má pochopení,“ mrkl na ni Bob.
„Co mi zbejvá,“ zašklebila se a otočila vypínačem. „Proč si nerozsvítíte?“ V rohu místnosti se probrala žárovka omotaná závojem pavučin.
Josefína k Barboře zaplula jako k záchrannému kruhu. „Váš manžel je nadšenec, paní Lešnerová.“
„Je to s ním marná práce,“ hodila si na záda cop tmavých vlasů, ve kterém prokvétaly stříbrné nitky. Léta prozrazovaly i vrásky v její opálené tváři a na krku. To jí však neubíralo na kráse.
„Ale jdi ty,“ podal jí pytel. „Jukni.“
S povzdechem vysypala Lešnerovy poklady na kamenný mlat za dveřmi. Kromě malířského náčiní, které si sem přivezli účastníci kurzu, se na něm vršilo všemožné harampádí, nářadí, květináče, pracovní rukavice, prázdné demižony, kusy starého nábytku a další veteš.
„Tohle si nechám,“ prohrábl se novými úlovky. „Tohle taky.“
„Je mi to jasný,“ obrátila oči v sloup Barbora.
Podal jí střepy z vypálené hlíny. „Možná kdyby se slepily… co říkáš? Mohla by z toho být docela hezká miska.“
„Dizajnový kousek,“ pokývala hlavou Josefína. Čím dál víc byla přesvědčená, že Barbora Lešnerová musí být jako manželka svatá.
„Uvidíme,“ řekla a obrátila se na Josefínu: „K večeři bude bramboračka a lívance s malinovým sněhem.“
Už nebylo pochyb, Josefína v duchu sepjala ruce k nebi.

__________________

Přečtěte si celou ukázku.


Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (thriller Stopy v krvi) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeKdyž se vosy vyrojí

Rejfová, Marie

Mystery Press, 2021

Napsat komentář