Přečtěte si přechozí část!

Otec pracoval příležitostně. Neměl pevný ani stálý pracovní úvazek. Jako vyučený krejčí rakouských vojenských uniforem měl po pádu monarchie ve vzniklém Československu prakticky nulovou šanci najít práci. Uniformy se změnily a zájem o ně poklesl. Otec přišel o zaměstnání. Řešení svízelné situace však neviděl a velkou iniciativu při hledání práce nevyvíjel. Namísto toho podléhal melancholickým náladám.
Rodinu držela matka. Pracovala na částečný úvazek jako účetní. Na celý to kvůli dětem nešlo. S účetnictvím měla zkušenosti z jejich vídeňské firmy na vojenské uniformy, kterou tam s manželem před válkou vedla. Ve Vídni se také narodily obě Josefovy starší sestry Božena (o 12 let) a Aloisie (o 5 let). Když vyrostly, pomáhaly matce a ekonomická situace rodiny se zlepšila. Na nějaké „vyskakování“ to ale ani pak nebylo. Rodina patřila ve společnosti sotva ke střední vrstvě.
Bratři vyrůstali za dobrého vzájemného vztahu. Koncem války a po ní se vyučili řemeslům. Josef černému, Miroslav bílému. První se stal strojním zámečníkem, druhý ne bílým mlynářem, ale knihovazačem. Odpovídalo to jejich charakterům. Josefova průbojnost se lišila markantně od Miroslavovy opatrnosti a váhavosti. Závěr učení absolvoval v Praze-Libni v ČKD (Českomoravská Kolben Daněk). V Praze byl rád. Hlavní město vyhovovalo výborně jeho zájmům a cenil si toho, že mohl často vidět bratra Miroslava, kterého do Prahy na učitelská studia poslala sílící komunistická strana připravující si po puči v únoru 1948 kádry pro budoucí totální převzetí moci ve státě. Byl jí za to vděčen, protože rodičům se finančních prostředků na jeho studia nedostávalo.

Přes úspěšné zakončení výuky zámečníkem měl Josef potíže najít místo. Po válce se průmysl rozjížděl pomalu a podniků zaměstnávajících řemeslníky bylo málo. Vlastně teprve vznikaly. Musel proto zůstat u ČKD. Toužil po změně, hlavně kvůli penězům. Život s málem peněz se mu nelíbil. Přemýšlel, jak a kde by si mohl více vydělat. Lepší finance potřeboval i pro své přítelkyně, kterých měl vždy několik. Pár jich poznala i matka, když je přivedl domů, aby byly pohoštěny jejími správnými řízky, kterými vynikala.
Jedna z přítelkyň, Andula, měla řízky zvlášť ráda. Jelikož jí na srdci ležel i Pepa, předcházela si případnou tchyni, aby si zajistila oboje. Marně! Matka synovi zásadně do ženění nemluvila. Ten se ženit stejně nemínil. Bylo to zárukou, že se o jeho přízeň snažilo několik kandidátek. Když později jedna z nich čekala dítě, stala se pro Josefa situace vážnou. Věděl, že zákon bude stát při matce. Ženit se nehodlal, nýbrž chtěl matku finančně odškodnit a dítěte se vzdát. Peníze musel napřed ale vydělat. Aby zlepšil své finance, začal s opravou motorek.
Dovedl organizovat a řešit rychle vzniklé problémy. Náhradní díly získával z vrakovišť. Někdy za ně platil. Pořídil levně několik motorů. Jak se ukázalo, byly kradené. Nastaly problémy s policií. Snad by se vše zdárně vyřešilo, kdyby Josef souhlasil s policejním vyšetřováním. O to nestál. S policií, advokáty a úřady nic mít nechtěl.
Podmínky pro soukromé podnikání se po komunistickém puči v roce 1948 zhoršily. Josef viděl v zemi svou budoucnost černě. Začal uvažovat o opuštění republiky.

… pokračování příště…

Štěpán Húsek

Autor vyrůstal na Slovácku a vystudoval vysokou školu chemickou v Praze. Za prací odešel do Vídně a potom do Švýcarska, nesměl se ovšem do sametové revoluce vrátit do vlasti.

Své zážitky a zkušenosti z nepřející doby popsal v knize Svědectví o mé době (2012).