Pojednání o dětech

Langerova_Praskovnik
Pamatujete si, jaké to bylo být dítětem? Já ano.

Langerova_Praskovnik5I když jsem toho samozřejmě již spoustu zapomněla, jednu věc si vybavuji moc dobře. Tu neskutečnou fantazii! Nebe klidně mohlo být zelené, pouliční lampy byly divokými draky, kteří pouze čekali na noc, aby mohli svobodně odletět, a tak dále a tak dále.
Mám hodně sourozenců, takže kolem mě bylo vždy živo. Navíc ve skupině dětí se fantazie jenom násobí. Dodnes vzpomínám na divoké hry u řeky – vyráběli jsme z polystyrénu bojové lodě a na řece pak sváděli nelítostné boje. Ano, asi jsme vypadali hloupě, protože polystyrén nás sotva unesl, takže více času jsme strávili ve vodě než na lodi, ale to je přece jedno. Já si pamatuji jenom to, že jsme vyhráli a čest království byla zachráněna.
Langerova_Praskovnik2Nedávno jsem přemýšlela nad tím, kdy toto období vlastně skončilo? Kdy se ze mě stal regulérní občan? Neboli nudný dospělý, jak jsme jako malí říkávali. Vyrostla jsem? To určitě ano, ale zabíjí růst fantazii? Myslím si, že ne! Jde spíše o tlak okolí. Jasně si vybavuji jednu příhodu ze školky. Měli jsme malovat, co nás zrovna napadlo. Já jsem byla do práce zabraná jako profesionální malíř. Tvořila jsem oblaka, louky plné květin a kdovíco ještě. Byla jsem z výsledku nadšená, jako bych právě vymalovala Sixtinskou kapli. Už jsem si představovala, jak si moje maminka obrázek pyšně věší na lednici. Hned vedle děl mých sourozenců. Jenže pak přišla paní učitelka, obrázek zkoukla kritickým okem a pronesla tu slavnou větu, kterou si pamatuji dodnes:
„Aničko, nebe přeci není zelené! Neměla bys to přemalovat?“
A bylo to! První pořádná srážka s realitou. První vstup do světa dospělých. Pak už to šlo ráz na ráz. Postupně ubývalo divokých dětských her. Vše začalo mít pravidla, protože těmi se svět přece řídí! Člověk to ani nestihl zaregistrovat a najednou byl také malým dospělým. Ani to vlastně moc nebolelo.
Langerova_Praskovnik4Když se sestře narodily děti, uvědomila jsem si, že to nezbedné dítě ve mně někde asi pořád je. Najednou se mi vybavily snad všechny příběhy, které jsem znala z dětství. Mohla jsem je s těmi dvěma rošťáky zase prožít. A nejen to! Hlavně jsem jim je mohla předat. Ukázat jim můj svět a nechat se inspirovat tím jejich. Jako bych se najednou probrala z dlouhého spánku. Opět mi otevřeli ten již dávno zapomenutý svět.
Jsem jim za to vděčná? Neskutečně! Dokonce už to ani není jenom u nich dvou. Tento rok jsem poprvé začala spolupracovat se školkami. Což je, jak jsem brzy pochopila, do slova a do písmene líheň fantazií. Jsem naprosto unesená tím, že ani dnešní přetechnizovaná doba nezbavila děti jejich přirozenosti. Stále jsou to děti, jako jsme byli my. Stále vidí v pouličních lampách draky a nebe podle nich může mít jakoukoliv barvu.
Langerova_Praskovnik3Proč jsem s nimi vlastně začala pracovat? Vymyslela jsem si totiž zbrusu novou pohádkovou postavu. Jmenuje se Práskovník knihovnický. Já mám o něm celkem jasnou představu, ale jak se bude líbit dětem? Dlouho jsem se s tím trápila. Ano! Vyzkoušela jsem pohádku na svých obvyklých dvou malých posluchačích, ale nějak to pro mě nebylo dostatečné. Obrátila jsem se tedy na školky, kde nejen ochotně pohádku dětem přečetli, ale navíc mi děti ještě ochotněji Práskovníka namalovaly. A, světe, div se! Obrázky jsou úžasné! Každý je jiný a doslova hraje barvami. Máme tam dokonce i mého oblíbeného zeleného Práskovníka. No, přesvědčte se sami.
A tím končím své pojednání o dětech. Mohu konstatovat, že svět je v pořádku.


Anna Langerová

Langerova_AnnaAutorka se narodila v roce 1988 v Mostě. Vystudovala historii na FF UK. Pracuje jako produkční výstav. Svoji první knížku pohádek původně napsala pro synovce s neteří, nicméně se jí minulý rok podařilo ji vydat. Doufá, že to nebude její poslední kniha.

 

 

 

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeO princeznách, dracích, lidech a podobné havěti

Langerová Anna

Langerová Anna, 2020

Napsat komentář